Výprava do historie osobní i literární
V pořadí již čtvrtý rozhovor Milana Ohniska nabízí nejen hlubokou osobní rovinu, ale zároveň i svébytný vhled do literární historie a českého kulturního vývoje.
Svůj nejslavnější opus nazval Martin Reiner slovem, které nejlépe vystihuje podstatu objektu jeho zájmu: Básník. Kdyby měl Milan Ohnisko zvolit stejný postup pro knižní rozhovor s výše jmenovaným, délka by nejspíš překročila mez, únosnou pro název knihy. Ale vlastně se mu to nakonec podařilo. Kniha o básníku, prozaiku, nakladateli, podnikateli (pokud se budeme držet knihy, tak i sportovci, tanečníku nebo někdejším mluvčím ministra kultury) nese prostý název Reiner. Zvolení jména do titulu může potom nabývat na údernosti s vědomím, že je samo zvolené. Ohniskův hrdina byl totiž během dospívání nucen používat jméno svého otčíma a až v dospělosti se z Martina Pluháčka stal Martin Reiner.
Právě dětství a dospívání tvoří nejrozsáhlejší část mohutné knihy. Reiner ostatně upozorňuje, že právě to je pro něj nejpodstatnější, aniž by přitom bral v úvahu fyzický věk: „Mě tenhle rozhovor zajímá jako výpověď o nějakém zrání, zajímá mě čas, kdy se věci dějí, a ty ani pořádně nevíš, proč a jak, jen nasáváš, přijímáš, a to, co přichází, tě zároveň utváří.“ (s. 312) Zde je na místě vyzdvihnout poznámku z anotace, která titul žánrově ukotvuje jako memoár-román. A neplete se. Ohnisko s Reinerem důsledně, místy až s lehce zahlcujícím množstvím podrobností (zde se hlásí ten memoár), postupují po chronologické ose od dětství, dospívání na vojenských školách přes pobyt ve vězení až po návrat do Brna osmdesátých a devadesátých let. Ne vždy se zachovává typický charakter rozhovoru – namísto otázek a odpovědí se tu často objevují různé pobídky, pošťouchnutí, výzva k té či oné historce, doplňování, sem tam i diskuse. Jako kdyby šlo zkrátka o (přiznaně) přátelské povídání, kde si jsou ale oba aktéři velmi dobře vědomi svých rolí.
Je znát, že se spolu baví dvě literární bytosti – Reiner ve svých odpovědích přirozeně vytváří obrazy – někdy s vypravěčskými schopnostmi prozaika, jindy s obrazotvorností básníka. Když vzpomíná na své dětství, často přechází do přítomného času a výsledný obraz pak působí plastičtěji: „Takže dřepím vzadu na vozíku, hrozně to drncá a skáče, já se držím bočnice jako klíště… a pak ten chlápek, co řídí, zničehonic zabočí z cesty doprava a přes takovou malou písečnou pláž si to namíří přímo do přehrady!“ (s. 7)
V rozhovoru se proplétá několik rovin. V první řadě je ta osobní, skoro by se chtělo říct až intimní. Neméně důležitý je nicméně rozměr společenský, přecházející v revolučních letech ve společensko-politický. Zde poměrně dobře funguje skutečnost, že zpovídající a zpovídaný zkušenost se životem socialismu sdílejí – zároveň se snaží brát zřetel na čtenáře, který potřebný kontext třeba nemá (Reiner ostatně jako jeden z důvodů souhlasu s tímto projektem uvádí zaznamenání vzpomínek pro svou dceru). Neméně podstatný je však i přínos literárněhistorický. Ohnisko s Reinerem kreslí plastický obrázek brněnské básnické scény konce osmdesátých a začátku devadesátých let, jíž byli oba součástí, přičemž s gustem portrétují i řadu výrazných figurek tehdejšího kulturního prostoru. O poezii i další tvorbě se baví takříkajíc zevnitř (skrze proces tvoření) i zvenku (vydávání textů, kulturní akce, nakonec i podnikatelská rovina celé věci). Pro znalce Reinerových textů se tu pak nabízí i užitečný vhled do jejich geneze.
Porevoluční část svazku už je o něco stručnější, a jakkoli se stále drží jistá chronologie, už se nepostupuje tak podrobně, jako tomu bylo předtím. Otevírají se spíše témata, která ještě v souvislosti s Reinerovou osobností nelze opomenout – jeho autorské texty, konec nakladatelství Petrov a začátek Druhého města, ohlas Básníka, cestovatelské zážitky nebo spolupráce (a její krach) se spisovatelem Vieweghem. Je cítit, že ochota zcela se odhalit už není tak samozřejmá jako na začátku, což je nejspíš jen logické – menší časový odstup může znamenat větší dopady na spoluaktéry Reinerova života. Na některých místech si pomáhá citací jiných textů – třeba vzpomínkou Jiřího Peňáse na dávný společný výlet, pasážemi nikdy nepublikovaného textu Báječná léta s Oskarem nebo „politickým dotazníkem“ týdeníku Respekt.
Při čtení jakéhokoliv rozhovoru je dobré mít na paměti, že jde vždy o kontrolovaný obraz. A Reiner to nezastírá. Se stejnou otevřeností, s jakou vypráví o svém zrání, stanovuje hranice toho, co je ochoten sdělit. Než na ně ale čtenář narazí, má co konzumovat. Portrét člověka mnoha rolí (nechce se mi použít slovo profese), jehož existence je pevně svázaná s českým literárním prostorem a jeho budováním po roce 1989, poskytne na dlouhé podzimní večery materiálu víc než dost.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.