Karel Veselý (1976) je výrazný hudební publicista a spisovatel, autor (či spoluautor) několika románů i non fiction knih. Z nich si velkou pozornost získala zvláště publikace Všechny kočky jsou šedé. Hudba úzkosti, dějiny populární hudby pojaté jako jakési temné psychodrama, sepsané společně s Milošem Hrochem. Veselého nová publikace Hudba srdce: Metafyzika popu na ni tematicky navazuje: opět jde o emoce v populární hudbě, tentokrát ale o ty milostné.

Autor čtenáře chronologicky provází jednotlivými žánry i konkrétními písněmi. Hudební vyznání lásky, zoufalství z rozpadu vztahu i sebevědomá vyjádření zpěvaček, že kytky si klidně můžou koupit i samy, konfrontuje, případně dává do souvislosti s desítkami teorií lásky a partnerských vztahů od Sokrata a Platona přes Freuda, C. S. Lewise, Ericha Fromma, Michela Foucaulta či feministickou filozofku bellhooks až po populární příručky typu Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše.

Od revoluce lásky po citovou krizi

Obecněji přitom sleduje i způsob, jak hudba zachycuje společenské zlomy: od „revoluce lásky“ až k čemusi, co nazývá „citovou krizí“ v novém tisíciletí. Připomíná, že volná láska byla u hippies součástí politického programu totálního osvobození člověka. Slibovali si od ní mnoho. V bestsellerovém eroticko-filozofickém románu The Harrad Experiment z roku 1966 byl ústy jedné z postav ohlašován příchod světa, „kde muži a ženy mohou a musí spojovat své sexuální touhy a potřeby jeden pro druhého do jednotného celku, takže akt sexu je dokonalým završením mnohem větší extáze a hrdosti, radosti a respektu k úžasné skutečnosti, že my, muž a žena, jsme lidské bytosti“. Byla to podle Veselého vize ráje, příchodu éry uskutečnění lidských sexuálních tužeb. Ovšem skutečnost, jak autor připouští, vypadala spíše dystopicky. Zatímco muži si užívali života, od žen se nadále čekalo, že se o ně budou starat. „Slogany té doby byly napsány muži a pro muže: ‚Země zadarmo. Drogy zadarmo. Ženy zadarmo.‘ Nebo ‚Mír, píča a fet,‘“ konstatoval k tomu publicista David Allyn, jehož Veselý cituje. Připomíná rovněž dobovou výpověď jednoho hipíka, podle nějž bylo znásilnění v Haight-Ashbury, jednom z hlavních center kontrakultury šedesátých let, naprosto běžnou záležitostí. I kvůli tomu „šestnáctileté holky, které přišly do San Franciska plné idealismu, často skončily jako prostitutky na drogách“.

Je láska příliš komplikovaná?

Nejpozději na konci devadesátých let tak bylo podle Veselého jasné, že se boj o narovnání genderových rolí přesunul z politické roviny výhradně do soukromé sféry. Ženy v popových písních už nepožadovaly žádnou dramatickou změnu, „stačilo jim točit motivační písně oslavující vlastní nezdolnost a nezávislost“. Mnohé si přitom také stěžovaly na muže, kteří „nejsou schopní plnit ani ty role, jež jim předepisují genderové stereotypy“.

S novým tisíciletím se pak plně rozvinula éra hédonismu a vrcholného individualismu, v němž je každý zodpovědný za své štěstí i selhání. V takové éře ale láska skomírá: „Přestává dávat smysl ve světě, v němž si lze všechno a každého koupit. Je příliš komplikovaná a ideál, o němž se zpívalo ve starých písních, je nedosažitelný a připadá nám absurdní.“

Nejvíc bolí lhostejnost

Také naděje, že by se s digitální komunikací mohly záležitosti lásky radikálně zjednodušit, vzaly rychle za své. „Ale možná je to tak správně, protože některé důležité věci v životě ani nemůžou být snadné,“ dává autor.

Jako příklad Veselý uvádí píseň Somebody That I Used to Know (2011) od belgicko-australského zpěváka jménem Gotye. Hlavní drama písně (a klipu) netkví v samotném prozření nekompatibility dvojice nebo milostné zradě, ale ve způsobu, jakým se jeden k druhému chovají po rozchodu. „Nepotřebuji tvoji lásku, ale chováš se ke mně, jako kdybych byl/a úplně neznámý člověk, a to je tak drsný,“ vyčítají si navzájem bývalí milenci v refrénu a popisují zvláštní novou formu emočního utrpení, jež si mohou partneři ve vztahu, který ztroskotal, způsobit – zcela popřít existenci toho druhého: „Pocit neexistence v očích druhého je děsivější než konec lásky. Co strašnějšího by se mu/jí ještě mohlo stát? Ostatně zkušenost nás učí, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.“

Protikapitalistický osten

Podobných minidramat, ohraničených rámcem jediné písně, jsou v knize plasticky vylíčeny stovky. Jejich vyznění či poselství autor vykládá v souvislosti s životy jejich původců i osudy partnerských vztahů, které dané písně odrážely. Často přitom konfrontuje odlišnou perspektivu tvůrců a těch, kteří na jejich dílech i utrpení vydělávají – jako předchozí kniha o úzkosti má i tato silný protikapitalistický osten. Veselý se rozepisuje například o písni a klipu Everytime, v níž Britney Spears představovala depresemi sužovanou hvězdu pronásledovanou dotěrnými fotografy: „Její poměr s hezounkem je v troskách, a když ve vaně ztratí vědomí a ponoří se pod vodu, už ji nezachrání ani rychlý převoz do nemocnice.“ Píseň byla i reakcí na tvrdý a hojně medializovaný rozchod zpěvačky se zpěvákem Justinem Timberlakem. Právě milostný konflikt byl skvělým reklamním tahákem: „V nahrávací společnosti Jive si tehdy museli mnout ruce, že vynalezli zlatý grál marketingu – kdysi zamilované náctileté hvězdy přes bulvár řeší svá zlomená srdce a prodávají u toho miliony desek. Dokonalá byznysová souhra!“ Ovšem poselství, které tato „antiromance“ předávala teenagerům, bylo pesimistické, totiž že láska je bojiště, kde není vítěz, jen hluboce zraněné a emočně vyždímané oběti: „Proč by měl vůbec někdo chtít po poslechu Everytime ještě někdy milovat, když je z toho taková bolest, která se zdá být neslučitelná se životem?“

Podobná deziluzivní vyjádření nejsou pro Veselého jen teorie, v závěru knihy se vyznává z toho, jak bolestné bylo osobní pozadí vzniku knihy, totiž krize jeho manželství a následný milenecký vztah, který brzy – nikoli z jeho popudu – skončil.

Láska je mýtus

Autor také přiznává, že láska je podobný mýtus jako bůh, pokrok, pravda nebo třeba národ. Ale připomíná i teorie o tom, že naše očekávání jsou v tomto směru přehnaná. Cituje filozofa Simona Maye, podle něhož má moderní člověk touhu vyžadovat od druhých nepodmíněnou lásku, kterou bůh podle Bible miluje člověka, což je ale pro obyčejné smrtelníky příliš velké sousto: „Nepodmíněná láska se stala moderním fetišem, nerealistickým snem, který se ale nedá nikdy naplnit, protože to dokáže jen bůh.“

Navzdory tomu se ovšem Veselý v závěru vyznává ze své víry: zatímco jen málokdo z věřících podle něj dosáhl spirituálního zážitku po setkání s bohem a málokterý vlastenec se skutečně setkal s ideou národa, lásku při troše štěstí prožil každý z nás: „Věřím v lásku, osvobozující, emancipující, revoluční, radostnou.“   

Milostné písně zvířecí

Mohli bychom skepticky dodat, že četní věřící mohou subjektivně namítat, že oni ve svých životech poznávají boží vůli a snad i zakouší jeho přítomnost. Ale co je podstatnější: v závěru se vlastně autor uchyluje k čemusi velmi živočišnému, zatímco na čistě lidské ideály rezignuje: šimpanzi či vlci mají tlupy a smečky, ale určitě ne národy; některá zvířata i ptáci snad provozují cosi na způsob paranáboženských rituálů, ale ani ti nejodvážnější přírodovědci si nemyslí, že by znala náš pojem boha. Zato nejen sex, ale i sexuální touhu mnohá zvířata prožívají zcela bezpečně, i když svébytné „milostné písně“, kterými si vyznávají lásku nebo jimiž se k sobě lákají ptáci, velryby nebo žáby, se teprve učíme dešifrovat. Ovšem pokud něco sdílíme s nelidskými živočichy, neznamená to, že by to mělo být méně úctyhodné, potřebné nebo důležité. Je to prostě univerzální.

Veselý ovšem o lásce nepíše jen jako o živočišném aktu, i když i tato rovina je v knize přítomna (kupříkladu Elvis Presley podle něj zpíval o lásce, ale myslel tím sex). Autor téma knihy pojímá na mnoha rovinách a hlavně v jeho základní paradoxnosti. Kupříkladu i historik Robert Muchembled v knize Orgasmus na Západě (Argo 2024) tvrdí, že potěšení ze sexu je tím „nejvyhledávanějším, nejcennějším a nejdůležitějším potěšením“, ale zároveň se ptá, zda neočekáváme od milostných vztahů až nedosažitelně trvalé splynutí duší i těl? A kdy se smířit se vztahy, které máme, a kdy už se raději pokoušet o jiné, hypoteticky či chiméricky dokonalejší? To jsou nejen dilemata popových písní, ale snad i základní problém mnoha současníků, kteří nezřídka sdílí autorovu víru v lásku jako jednu z mála nadosobních hodnot, k nimž se mnozí ještě upínáme, protože „nic jiného už nemáme“.