Slovenský spisovatel Jozef Karika patří u našich jazykově i kulturně nejbližších sousedů k největším bestselleristům. I u nás se daří jeho hororovým románům (zejména průlomové Trhlině, 2016, č. 2017), na Slovensku už ovšem dávno předtím uspěl s dvoudílným mafiánským thrillerem V tieni mafie (V tieni mafie, 2010 a 2011), na který navázal románem Nepriateľ štátu (Nepřítel státu, 2011) a trilogií Černá hra (Čierna hra, 2015, č. 2024), Černý rok (Čierny rok, 2017, č. 2024) a Čierny kruh (Černý kruh, 2019). Právě druhý román z této trilogie nyní vychází česky, jako jeden z hlavních titulů letošního podzimního programu Velkého knižního čtvrtku.

Všechny ony knihy jsou volně propojené postavou mafiánského podnikatele Petra Štarcha, přičemž na Černou hru Černý rok přímo navazuje. Karika všech šest románů na svých webových stránkách označuje jako „monumentální románový cyklus“ a „vícegenerační ságu“, která na celkem 2 300 stranách „zachycuje třicet let vývoje státu i společnosti na Slovensku“. Zároveň dodává, že jej „lze číst ve třech různých pořadích“. Což ale pro samotnou „černou“ trilogii neplatí – čtenářská zkušenost s Černou hrou může být pro vnímání Černého roku dost podstatná, na což možná mohlo nakladatelství Argo čtenáře upozornit viditelněji. A protože recenzent Černou hru nečetl, je nutné vnímat následující řádky s jistou rezervou.

Černá hra je román o vzestupu několika větších i menších kriminálníků od konce osmdesátých let, kdy v zemi vládl vekslácký socialismus se silným vlivem příslušníků Státní bezpečnosti, do poloviny devadesátých let, kdy se ti chytřejší a bezohlednější dokázali většinou s pomocí klientelistických sítí, korupce a násilí dopracovat ke značnému majetku a vlivu. Černý rok se odehrává v roce 1998, kdy se blíží nové volby – a po nich nejspíš také nové dělení moci, protože Hnutí s předsedou Kardišem, které předtím čtyři roky Slovensko bezostyšně plundrovalo, směřuje k prohře. Čtenáři samozřejmě za Kardišem rychle poznají Vladimíra Mečiara a gangsterský ráj první poloviny devadesátých let, který byl na Slovensku ještě o něco horší než u nás. A hrdinové z předchozího románu jsou sice ze začátku na koni, ale s přibývajícími stranami se na ně valí jeden problém za druhým a pro některé to je konec jejich pochybné slávy.

Většina děje je koncentrována do Karikova rodného Ružomberoku. Autor v několika přesvědčivých scénách předvádí, jak drze se tu mohli gangsteři chovat, protože měli krytí jak od politiků, tak i od policie. A to na několika úrovních: v médiích se i tehdy probíraly různé zkorumpované privatizační kauzy, na jejichž konci zůstaly vytunelované podniky a stovky nezaměstnaných z dříve obstojně prosperujících fabrik. Nicméně výmluvnější je scéna z lunaparku, zpestřující víkend v Ružomberoku: užít si jdou také ranaři ze Štarchova gangu, kteří si bez placení berou, co chtějí, odhánějí rodiny s dětmi od atrakcí a vůbec se chovají, jako by to vše bylo jen pro ně – a prochází jim to, nikdo se neodváží ozvat, protože „hoši s tlustými krky“ by si jistě dopřáli i hru s boxovacím panákem, která v lunaparku pohříchu chybí. Lokálnímu gangu tu nic nestojí v cestě (pokud ovšem nenarazí na nějakou silnější bandu).

V centru pozornosti jsou opět zejména dva kamarádi, bývalí spolužáci ze střední a společníci v podnikání s kriminálním pozadím: Luboš Ostrý, který je tím „poctivějším“ podnikatelem (tedy operuje jen úplatky a zákulisními šachy, nikoliv hrubou silou), a zmíněný Štarch, který už si vypomáhá vlastní bojůvkou. Karika střídá perspektivy, Ostrému se Štarchem patří dvě dominantní, v dalších sledujeme osudy a uvažování intrikánského úředníka místní radnice Vokoše, jeho homosexuálního syna Dominika, romského dealera pervitinu Zolka a jednoho ze Štarkových pěšáků Boba, jemuž lékaři objeví rakovinu varlat. Přispívá to ke zrychlení a zpestření děje, jen je přinejmenším poněkud nešťastné, že dvě z těchto linií Karika ukončí zhruba v polovině knihy.

Asi nejpodařenější je perspektiva Boba, odporného machistického a rasistického násilníka, který ve svém agresivním i ublíženeckém uvažování obviňuje „žiďácké“ doktory z toho, že jej vykastrovali (museli mu vyoperovat obě varlata napadená nádorem), přičemž v partě musí dál hrát chlapáka, což si komplikuje vlastními chybami i výkyvy nálad způsobenými hormonální terapií. Karika tu skvěle vystihl primitiva, jenž žije v krutém patriarchálním světě s právem silnějšího. Ale kladná tu není žádná z hlavních postav, dokonce ani zoufalý Dominik, kterého se jeho otec (další z mnoha ukázek toho, jak je zejména na slovenském venkově zakořeněna středověká představa o správném fungování společnosti) snaží vyléčit z homosexuality, nemá při své trnité cestě feťáckou a bezdomoveckou Bratislavou na dno čisté svědomí. Koncentrované zlo, prýštící ze stránek knihy, sice není tak rafinované jako v Puzově Kmotrovi (autorem několikrát zmíněným), ale ve své bezostyšnosti a přímočarosti je také dost sugestivní.

Bohužel to není román bez chyb, zejména kompozičních. Kromě toho, že Karika zničehonic v půlce knihy odstřelí celou jednu, do té doby dost podrobnou linii, a naopak uprostřed děje na scénu uvede zbrusu nové hráče, se první polovina trochu vleče v mimoběžných osudech postav, přičemž několikrát marně čekáme na propojení (ale k tomu ještě může dojít ve třetím díle). Příliš často čteme vnitřní monology hlavních postav, obvykle rozčilené a obviňující: zprvu to ještě funguje, při dalších opakováních už je čtenář začne přeskakovat. Onen rozsah je úctyhodný, ale ne vždy funkční; kdyby autor knihu nejméně o pár desítek stran zkrátil, jistě by jí to prospělo.

Možná nás však čeká v závěrečné části trilogie rozuzlení a vysvětlení mnoha dějů, které v závěru Černého roku zůstaly otevřené. Čtenáři předchozích knih série budou možná trochu moudřejší (Štarchův osud se v jedné z nich již uzavřel) – a působivost některých naturalistických či málem hororových scén, kdy se Karika nemusel příliš ohlížet na jejich realističnost (podařená je zejména Štarchova návštěva u šéfa velké mafiánské bandy na venkovské samotě v Oravě) možná některé prvočtenáře přiměje k tomu, aby si vzali do ruky i předchozí díl série.