Při ohlédnutí za všemi zatím vydanými hororovými romány Jozefa Kariky je jasně patrné, že jejich autor má svá oblíbená témata a postupy. Hrdinové jsou teoreticky v nejlepším věku, ale ekonomická (a s ní komplementárně spojená morální) situace moderního Slovenska z nich dělá outsidery a ztroskotance. Jejich vztahy – pokud je mají – se mohou zdát idylické, ale dříve či později se vyjeví jejich křehkost, případně rovnou patologičnost. Načež nakonec všichni zavítají do nějaké lokality, kde doslova či metaforicky otevřou dveře do míst, kde morálka i příčetnost ztrácejí význam. A občas se v příbězích mihne viditelná inspirace nějakým zahraničním vzorem (jako v případě románu Strach, který v sobě obsahoval silné kingovské prvky). Vždy jde jen o to, jak se Karikovi podaří tento vzorec ozvláštnit, případně jak moc si dokáže pohrát s formou. 

Nejnovější kniha, společně vydané povídkové cykly Hlad a Žízeň (částečně propojující starší i nové texty), zaujme na první pohled právě formou. Nejde přesně říct, kde je začátek a kde konec. Je to čtenářská volba, zda začne hryzajícím hladem, nebo trýznivou žízní ženoucí postavy do zkázy. Tak vypadá dokonalý knižní uroboros a také snad nápověda, jak v Karikových světech funguje zlo. Mimochodem, další nápověda spočívá v grafické úpravě obálky, respektive obálek, jež vyvolává z paměti definici míst, kde straší, ze slavného Kingova románu To – straší totiž tam, „kde se krmí zvířata“. V Hladu/Žízni je místem, kde se živí (a zabíjí nudu) bytosti přesahující lidské chápání, okolí města Ružomberok a především hora Čebrať. Právě zde se odehrávají příběhy bezmocných a bezvýznamných lidiček, které setkání se zlem ničí, ale i – což je mnohem hrůznější – podivuhodně formuje a transformuje.

Karika přitom na první pohled vlastně prohrává. První (a titulní) povídka souboru Hlad se sice zajímavě vztahuje k minulosti jmenované oblasti – Karika ostatně ve vytěžování neslavných epizod z nejtemnějších období moderních dějin exceluje dlouhodobě –, ale jinak působí až jako pastiš slavné epizody Hnízdo z první řady kultovního seriálu Akta X, v níž se periodicky vracel genetický mutant Eugene Victor Tooms, aby svým obětem vytrhával játra. A první příběh Žízně, povídka Hajej, zase vypadá jako slasherově laděný výcuc z autorova románu Propast. Ostatně na svou tvorbu pak zcela přiznaně, včetně přímých vstupů sebe samého a oslovování čtenáře, hned poté naváže i v příběhu Teufelsfloch. Tato povídka je vrchol mystifikačního úsilí, provázejícího celou autorovu hororovou tvorbu. I zde přitom platí, že podobně jako v podivných pasážích s „autorem předlohy“ z filmové verze románu Trhlina, by méně bylo více. Do příběhu vložené „komentáře Jozefa Kariky“ by skvěle fungovaly jako doslov nebo předmluva – ve své podstatě jsou skutečně znepokojivé. Ale učinit je přímo součástí fikce paradoxně oslabuje jejich znepokojivost a naopak posiluje jejich fabulační rámec. 

Jenže tyto výtky jsou první a také poslední, které lze ke knize mít. Pokud totiž čteme v rychlém sledu Karikovy romány, pro již zmíněnou repetitivní podstatu jejich účinek slábne, u zde předkládaných povídek je tomu však přesně naopak. Opakující se zlo a jeho praktiky se stávají nepříjemně známými a blízkými, vytváří se dojem komplexního světa, sahajícího do šířky prostoru i do hloubky času (v některých povídkách se vrátíme do časů Slovenského národního povstání, nejpůsobivěji v povídce Mlžiště, a dokonce i před druhou světovou válku), z něhož není úniku. Což ještě podtrhuje skutečnost, že oběma cykly se prolíná řada narážek a spojnic, které si čtenář uvědomuje takřka podprahově, o to však působivěji.

Zároveň Karika nerozvíjí pouze svou okultní mytologii. Ano, naprostá většina povídek obsahuje něco nadpřirozeného. Možná nejpůsobivější je v tomto ohledu závěrečný příběh z Hladu. Bílé jámy začínají na současném sídlišti, kde vypravěč potkává sympatickou stařenku. Ovšem jednoho dne se jeho vnímání staré paní radikálně změní – a když důchodkyně zemře, začne jej navštěvovat jako přízrak. Otázka, zda jsou tu ve hře výčitky svědomí, že přes daný slib nikdy nepřišel paní navštívit, nebo skutečná nadpřirozená hrozba, se brzy vyřeší, ale první zjevení mrtvé paní jsou dost možná tím nejděsivějším, co Karika v knize předvádí – i proto, jak dokáže civilní prostředí sídliště, zdánlivě plného života, naprosto zcizit.

Naopak zcela bez nadpřirozených prvků je Výlet, v němž, jako v mnoha dalších zde obsažených příbězích, vyráží mladý pár do přírody. Jen postupně se ukazuje, že jeden z partnerů je ukázkový psychopat. Chvílemi se přitom mrazivě psychologický horor prolíná s černohumornou groteskou. Což je poloha, kterou si s Karikou příliš nespojujeme – a zde se ukazuje, že je to velká škoda.

I proto platí, že je Hlad/Žízeň nejlepší autorovou knihou od románu Trhlina – a čistě v rámci žánrových potěšení nakonec vzhledem ke své překvapivé formální různorodosti možná ještě lepší.