Devětatřicetiletý slovenský spisovatel Jozef Karika má za sebou už úctyhodnou řadu publikací, na Slovensku vesměs dosti úspěšných. Vystudovaný historik a filozof začínal jako investigativní novinář, první knihu publikoval v roce 2005 a stejně jako v případě tří následujících se jednalo o esoterickou či přímo okultní literaturu. Prorazil ale až v roce 2010, kdy zužitkoval svou novinářskou dráhu v thrilleru o slovenské mafii devadesátých let Ve stínu mafie, na nějž navázaly další dva „mafiánské“ romány. Na Slovensku tyto knihy platí za mimořádné bestsellery, k čemuž je dobré dodat, čistě pro vědomí proporcí slovenského knižního trhu, že na to stačí nějakých 15–20 tisíc prodaných výtisků. V letech 2013–14 publikoval dvoudílný román Na smrt o meziválečné a válečné historii Židů (nejen) na Slovensku, ještě v roce 2014 napsal svůj první horor (či mysteriózní thriller) Strach, následoval v roce 2015 thriller Tma a loni další horor Trhlina. Ten vzbudil ve slovenských médiích největší poprask, protože se jako jediný zástupce žánrové literatury za více než desetiletou existenci tohoto ocenění probojoval mezi desítku finalistů tamní nejsledovanější literární ceny Anasoft Litera. Karika nakonec nevyhrál, přesto se už jen o účasti Trhliny ve finále docela široce a vášnivě diskutovalo.

Obojí bylo vlastně v pořádku – jak nominace (bez vítězství), tak diskuse nad ní. Protože Trhlina má sice syžet hororový až klasicky, ale zároveň má několik dalších rovin a způsob, jakým hororovou zápletku rozvíjí, je velmi jemný a civilní, podtržený navíc chytrou prací s nespolehlivým vypravěčem. Tím vypravěčem je mladík Igor, který jednoho dne Kariku oslovil s tím, že by mu chtěl vypovědět svůj příběh, aby byl zaznamenán a dán k dispozici veřejnosti. Spisovatel tedy sám sebe stylizuje do role pouhého zapisovatele příběhu (který samozřejmě „beletrizuje“) a Igorovo vyprávění nahrané na diktafon občas komentuje poznámkami pod čarou, kdy vedle drobných korekcí především často uvádí zdroje, na které se Igor odkazuje (a které lze skutečně na internetu dohledat). Příběh tak získává výraznější věrohodnost, snaží se sugerovat, že se doopravdy stal, protože, jak příznivci hororového žánru vědí, nejděsivější nejsou obludy a monstra, ale takové příběhy, které by snadno mohl prožít i průměrný čtenář, pokud by měl to „štěstí“.

Karika k tomuto efektu využívá debat kolem nevelkého středoslovenského pohoří Tribeč, které proslulo navzdory své nevelké rozloze i výšce tím, že na jeho území nevysvětlitelně zmizel neobvykle vysoký počet lidí. Případy zmizení jsou dokumentovány již od devatenáctého století a nekončí to ani ve století jednadvacátém a skeptici vedou zřejmě nekonečnou debatu se záhadology, kteří věří, že se v Tribeči děje cosi nadpřirozeného. A Igorovo vyprávění jim dává za pravdu.

Úvodní pasáže a ve výsledku vlastně celý syžet knihy upomenou na zakladatele hororového žánru Edgara Allana Poea a Howarda P. Lovecrafta: Igor ve své rekapitulaci událostí neustále předjímá hrůzu, kterou později potká, a vyčítá si, že ji vyvolal. Karika v jeho postavě promyšleně buduje zaujatého, emotivního vypravěče, jehož příčetností si čtenář nikdy není úplně jistý, v závěru ještě přitvrdí, když ho několikrát přistihne při lži nebo přinejmenším zatajení něčeho podstatného. Právě na takové figuře s oblibou zakládali své prózy (spíše však povídky) zmínění hororoví průkopníci, s nimiž má děj Karikovy knihy společnou i (nerozvážnou) výpravu do epicentra záhad. První třetina knihy vyniká klasickou hororovou atmosférou nejistoty a tušení budoucího neštěstí, natolik působivou, že autorovi odpustíme i to, že byla v zásadě zbytečná, protože dostatek impulzů pro nebezpečnou výpravu na Tribeč hrdina záhy nalezne celkem všedním způsobem na internetu.

Následující pasáže onu hororovou náladu poněkud ztrácejí, protože se v nich především disputuje, zda a do jaké míry je mizení lidí na Tribeči paranormální záhada, k čemuž Karika využívá své dobré znalosti nejen okultních témat, ale také nejrůznějších fyzikálních teorií. Igor dává dohromady dva protichůdné diskutéry Andreje (záhadolog) a Davida (skeptik) a vše směřuje k jejich konfrontaci nejlépe právě při výpravě na Tribeč. Sám má přitom postranní zájem – vytlouci z toho atraktivní materiál pro svůj blog, na jehož existenci a popularitě je tak trochu závislý, protože jako čerstvý absolvent vysoké školy bez praxe musí otročit na manuálních přivýdělcích. Nesourodou trojici provází do hor také Igorova partnerka, která tu výpravu – jak Igor neustále předjímá – ošklivě odskáče.

Finální výprava následně dosti připomíná kultovní filmový horor Záhada Blair Witch: malá skupinka mladých začne bloudit lesem a namísto, aby ověřila pravdivost báchorek o záhadných jevech, stává se obětí těchto jevů. Karika ten slavný horor Igorovými ústy několikrát připomene, nicméně své hrdiny nevžene do náručí žádného strašidla, jen rozloží jejich vnímání reality. Má to svou sílu i napětí, ačkoliv většina toho, co skupinka na Tribeči prožije, je spíše znepokojivé než vyloženě hrozivé či přímo nebezpečné a Karika nakonec ty největší děsy vůbec nepředvede, nechá je skryté v myslích jiných postav, než je vypravěč. Konvenční žánrové fanoušky, zvyklé na explicitní scény, to zřejmě po předchozí dlouhé přípravě zklame, ale v intencích onoho civilního hororu to není vyústění zas tak překvapivé.

Karikova Trhlina tak sice zůstává hororem, ale zároveň z toho žánru uniká. Čtenáři Poeových povídek v devatenáctém století také předem netušili, zda se z nich vyklube horor, detektivka, dobrodružný příběh nebo humoreska. Podobně čtenářské stereotypy potvrzuje i zrazuje Trhlina: úplně neobstojí jako vážná literatura, ale na poměry současného hororu je málo děsivá a příliš nejednoznačná. Ale právě v této neukotvenosti tkví její síla: v nalákání čtenářů, kteří hororu fandí, i těch, kteří o něj dosud nezavadili, jejich vtažení do děje a následném pohrávání si s protichůdnými očekáváními těch i oněch.