Hrdina Tmy je nepříliš úspěšný scenárista nekonečných televizních seriálů, který se trápí v práci i v soukromém životě. Představa strávit vánoční svátky s manželkou je pro něj děsivá a raději se rozhodne utéct do samoty horské chaty na okraji Malé Fatry, kterou zdědil po otci. Bere si jen to nejnutnější, nikomu vlastně ani nesdělí, kam jde. Chce klid. Ničím a nikým nerušený. Počáteční idylu však brzy vystřídá děs – vypadá to, že pomstychtivá manželka, schopná farmaceutka, mu do očních kapek namíchala směs, po které oslepl. Odříznutý od civilizace, v naprosté tmě, navíc hrdina zjistí, že v okolí se někdo pohybuje. Někdo, kdo má vražedné úmysly…

Tma je velmi sevřený román. Karika si vystačí de facto s jedinou postavou, maličkou chatou a jednoduchou základní premisou. Síla knihy je však v detailech a domýšlení všech motivů a problémů. Jak slepý hrdina udrží v chatě teplo? Jak chatu najde, pokud zpanikaří a vyběhne do lesa? Jak se může dovolat pomoci, pokud má jeho mobil pouze dotykový displej? To jsou praktické věci. Stejně důsledně ovšem Karika rozebírá, jak působí naprostá tma a s ní spojená bezmoc na psychiku. Jak jinak náhle zní i obyčejné zvuky, jak se mění důvěrně známý prostor, jaké hry s člověkem může hrát jeho vlastní mysl, vybičovaná k nepříčetnosti nejistotou a nemožností cokoliv ověřit. Protože zrak je skutečně ten nejzásadnější z lidských smyslů. Karika se i zde projevuje jako mistr v mapování toho, kterak se rozkládá lidská psychika – nejprve pomalu až k prvnímu bodu zlomu a pak už nezadržitelně. Zatímco zvenku je vše v pořádku, ve tmě se již otevírají trhliny, abychom citovali knihu.

Nemá smysl zastírat, že je Tma svým způsobem cvičení. Autor ostatně mnohokrát upozorňuje na hrdinovo povolání a na to, jak by která událost vypadala ve scénáři, zda by byla pro diváky uvěřitelná či zda by prošla sítem producentské i jiné cenzury. Jedná se svým způsobem o poctu všem „minimalistickým“ thrillerům ve stylu Telefonní budky Joela Schumachera – jen ještě více osekanou.

V rámci Karikovy hororové tvorby, kterou se poněkud paradoxně – pokud vezmeme v úvahu domácí čtenářské preference – u nás prosadil výrazněji (jeho ambiciózní Černá hra mapující divoký kapitalismus mečiarovského Slovenska devadesátých let u nás propadla, kdežto Trhlina se dočkala zařazení do velkého knižního čtvrtku) je Tma jakýmsi mezistupněm. Strach, zasazený do autorova rodného Ružomberoku, byl jakousi slovenskou variací na Kingovy romány – návrat do krajiny dětství, rozdílné parametry vnímavosti vůči nebezpečí u dětí a dospělých, síla zla, potměšile manipulující svými obětmi, a především specifický prostor města a blízkého okolí, které vlastně s temnotou koexistuje a nabízí jí svým způsobem legitimitu. Variací působivou, nijak pochlebující, stojící si sebevědomě za svou vizí a vytěžením lokálních podmínek, ale stále románem hodně syrovým.

Tma je pokusem této syrovosti vnutit řád, psát mnohem disciplinovaněji. A čtenáře fascinuje, na jak malém prostoru a jak záměrně omezenými prostředky dokáže Karika vyvolat strach – například sugestivními otázkami, kterými se hrdina častuje: „Už mě vidí, už na mě někdo hledí?“, či vhodně zvolenými frázemi jako „číhající ticho“. A je to tedy ve výsledku pokus úspěšný – jak dokládá následující Trhlina, která spojuje toho nejlepšího ze Strachu i Tmy.

Mimochodem, ve finále Trhliny sehrála velkou roli písnička české skupiny Zrní – Hýkal. Ve Tmě se písniček vyskytne hned několik z různých hudebních žánrů. Je to vlastně jediný případ určité motivické marnotratnosti, na který v knize narazíme. Jinak je Karika soustředěný a nepřelétá od nápadu k nápadu, když může od jednoho k druhému kráčet systematicky.

Problém Tmy je tak nakonec pouze v tom, v jakém pořadí u nás Karikovy horory vycházejí. Právě na drobném rozsahu tohoto románu totiž může vyniknout, že všechny tři doposud česky vydané horory spojuje zimní prostředí slovenské (skoro)divočiny a hrdina, z něhož se vyklube krajně nespolehlivý (a také nesympatický) vypravěč s velmi komplikovaným vztahem k partnerce… S přihlédnutím ke správné filiaci se však zdánlivé slabiny okamžitě mění v jasně rozpoznatelné prubířské kameny na jedné autorské cestě ke skutečně původnímu středoevropskému hororu.