Zlí jazykové by mohli tvrdit, že si oceňovaná irská virtuoska kratších textů Claire Keeganová upekla poslední knihu z ničeho a nejspíš hlavně kvůli zisku. Nebo že ve svém pověstném minimalismu došla tak daleko, že už k vydávání dalších knih ani nepotřebuje psát. Poslední povídka sbírky Antarktida totiž vyšla v její stejnojmenné debutové sbírce už v roce 1999, povídka Pomalá, bolestná smrt ve sbírce Modrá pole (2007, č. 2009) a Na konci dne (So Late in the Day) z roku 2020 zase v časopise New Yorker, načež se delší verze povídky dočkala samostatného knižního vydání. Nicméně pro účely zařazení do nové sbírky prošly revizí a rozšířením všechny tři povídky. Nikdo jim navíc nemůže upřít, že jsou tematicky a motivicky provázané a že úspornost autorčina stylu nijak nebrání vystihnout na vztazích mezi muži a ženami to podstatné – nejspíš právě naopak.

V první povídce Na konci dne prožíváme spolu s Cathalem nezáživný všední den a zprvu nevíme, odkud pramení jeho znepokojení. Postupně si však uvědomíme, že nicotnost tohoto dne možná mrazivě předznamenává i zbytek hrdinova života. V prostřizích do minulosti se odkrývají milníky ve vztahu Cathala a jeho přítelkyně Sabine, které dokládají, jak odlišně se muži a ženy mohou dívat na tutéž věc a že o tom neumějí komunikovat. Mimochodem, jak si v doslovu všímá překladatelka knihy Hana Ulmanová, ne náhodou je Sabine Francouzka.

Doslova jiným jazykem hovoří i hrdinové povídky Pomalá, bolestná smrt, která zachycuje spisovatelku na tvůrčím pobytu v přímořské rezidenci Heinricha Bölla. Než tam stihne cokoli napsat, objeví se jí na prahu nevítaná návštěva v podobě německého profesora literatury. V den, kdy se povídka odehrává, slaví spisovatelka poslední narozeniny, kdy je ještě, obrazně řečeno, „mladá“. Má potřebu se na návštěvníka trochu nachystat, a tak mu sdělí, ať přijde večer. Když se pak dotyčný zachová jako nezdvořák nejhrubšího zrna, spisovatelka ho symbolicky vyprovodí ze dveří a usedne k psaní. S konečnou platností tak odhodí vštípenou potřebu za každou cenu vycházet vstříc příslušníkům opačnému pohlaví.

Povídka Antarktida pak zachycuje příběh ženy, která „přemítala, jaké by to asi bylo, kdyby se vyspala s jiným“. Během předvánočního nákupního výletu se jí ta možnost naskytne, ale intenzivní, z počátku osvobozující zážitek se posléze krutě zvrtne.

Coby důležitá složka partnerských vztahů spojuje všechny tři povídky téma štědrosti a velkorysosti, respektive absence zmíněného na straně mužů. Keeganová k jeho znázornění využívá motiv jídla jako čehosi, co je příjemné sdílet, ale vyžaduje to určitou časovou a finanční investici, které se někdo musí zhostit. Cathal z první povídky neustále počítá každé euro a většinou se od Sabine, která vaří, nechává hostit. Nutno dodat, že Sabine proti tomu zase většinu času neprotestuje. V povídce Pomalá, bolestná smrt hlavní hrdinku návštěva německého profesora sice obtěžuje, ale nemůže tak docela odehnat myšlenku „co by kdyby“, a tak ho pohostí jednoduchým dortem. Muž ho sice velkou část zhltne, ale následně spisovatelce vyčiní, že místo tvůrčí práce peče dorty. Bezejmenný hrdina povídky Antarktida žádných výdajů nelituje, nakoupí spoustu lahůdek a uvaří pro svoji novou známost skvělou večeři, což dotyčná ve svém manželství zřejmě nezažívá. Nicméně poté, co je zahrnuta vřelostí – dokonce si dají i horkou vanu –, přijde titulní studená sprcha. Muž má zřejmě dojem, že si za svou pohostinnost může účtovat kdo ví co.

Všechny tři povídky jsou zajímavé i ze spirituálního hlediska, ačkoli zdaleka nejvýrazněji se toto téma objevuje v Antarktidě, která je v podstatě příběhem o potrestané hříšnici. V Pomalé, bolestné smrti se německý profesor honosí velkým křížem na krku a okázale prohlašuje, že našel víru, přičemž nevykazuje ani známku křesťanských ctností soucitu nebo skromnosti. V Na konci dne je téma víry nejskrytější, ale o nic méně důležité. Co jiného koneckonců každý partnerský vztah potřebuje než víru, že v něm stojí za to vytrvat, víru v toho druhého a možnost společné budoucnosti?

V rozhovoru pro britský Guardian Claire Keeganová tvrdí, že „všechno má být právě tak dlouhé, jak je potřeba“. Z její spisovatelské dílny vždy vycházejí opakovaným přepisováním vycizelované texty kratšího rozsahu, při jejichž čtení má člověk pocit, že sleduje artový film. Keeganová s charakteristickou uměřeností a v poklidném tempu buduje každou scénu, zasazuje na svá místa tu vybroušený klenot, tu opracovaný křemen. Nezahlcuje čtenáře detaily, ale každý, který je přítomen, buď přispívá k vystižení atmosféry, nebo nese význam. Z textů Claire Keeganové je zkrátka jasně patrná péče věnovaná každému slovu. Pečlivý přístup je znát i z překladu Hany Ulmanové, který si čtenáře ihned podmaní. Všechny motivy se tříbením posouvají na novou úroveň a propůjčuje se jim univerzální platnost – teplo i chlad mohou představovat peklo, dort není jen dort, kulečník se možná hraje o život. I proto se díla Claire Keeganové čtou jako moderní podobenství.