Původem kanadský scenárista Jeff Lemire patří v současnosti k nejsledovanějším tvůrcům americké komiksové branže. Pomohla mu seriálová adaptace jeho série Mlsoun televizním gigantem Netflix, ale ani bez ní by zájem větších i menších komiksových nakladatelství o Lemireho scénáře neopadl: jeho práce se obvykle vyznačují pečlivou a podrobnou povahokresbou, promyšleným dávkováním informací o hlavních hrdinech, častými flashbacky, nespolehlivostí vypravěčů a dalšími narativními postupy i triky, které zejména zkušenější čtenáři dokážou ocenit.

Mýtus sadu kostí

V roce 2021 Lemire oznámil, že pracuje na svém nejrozsáhlejším projektu s názvem Mýtus sadu kostí (Bone Orchard Myth) – a to spolu s italským kreslířem Andreou Sorrentinem. Společně vytvořili už hororovou sérii Gideon Falls, za níž v roce 2019 oba získali Cenu Willa Eisnera v kategorii nejlepší nová série. Prvním příspěvkem do Mýtu sadu kostí byla v roce 2022 krátká povídka Shadow Eater, týž rok následovaly komiksový román The Passageway a minisérie Ten Thousand Black Feathers a v roce 2023 také nejrozsáhlejší přírůstek, komiksový román Tenement, který zatím jako jediný z cyklu vyšel česky pod názvem Činžák.

Neznamená to, že by čeští čtenáři Činžáku měli nějaký handicap: Lemire všechny příběhy ze světa Mýtu sadu kostí podle svých slov koncipuje jako samostatné a na sobě navzájem nezávislé. Čtenáři by tedy neměli trpět neznalostí jiného příběhu z cyklu. Lemireho nadpřirozený svět nevychází z žádné mytologie (alespoň tedy ne přímo, jinak má jeho démonologie samozřejmě paralely) a přiznaně následuje hororového klasika H. P. Lovecrafta, který si vytvořil vlastní mytický svět Cthulhu. Zároveň z něj v Činžáku vidíme jen část (byť z dosavadních příspěvků do cyklu tu patrně největší), takže se můžeme spíše dohadovat, nakolik má Lemire svůj strašidelný svět promyšlený – ale zdá se, že docela důkladně.

Dům plný zchátralých osobností

Co už není tak důkladné a invenční, je samotný ústřední příběh Činžáku, který pracuje s mnoha známými vypravěčskými figurami i s typy postav, které se v hororech různých tvůrců objevují opakovaně. V centru pozornosti stojí sedm obyvatel zchátralého činžáku (plus několik dalších lidí s nimi propojených), vesměs osobnosti podobně zchátralé a zoufalé. Muž, který se stará o manželku postiženou rakovinou, ale peníze na její léčbu prohrává v sázkách. Drogový dealer a jeho zákaznice, hudebnice, která má hluboko do kapsy, a tak mu příležitostně platí sexem, nikoli nedobrovolným. Starý černoch, který má nejvíce znalostí o domu a jeho zásvětních tajemstvích. A samozřejmě malý kluk, který je hybatelem dění i terčem zájmu nadpřirozených sil. Jejich osudy odkrýváme postupně, retrospektivně – převážně jde o nešťastníky, kteří jsou ale schopni nehezkých věcí, takže čtenářská tendence je litovat trochu slábne.

Ti všichni se snaží ze sedmého patra činžáku dostat do přízemí a ven, přičemž cestou je pronásledují zásvětní příšery, občas anonymní červení humanoidi, k nerozeznání podobní dvojníci a někdy i velcí a mocní démoni. Není zcela jasné, o co zásvětí jde, proč klame, mučí a zabíjí hrdiny příběhu, ale v žánru hororu, kde se pohybujeme, není vysvětlování a logika děje samozřejmostí. Fanoušci hororového žánru by děj asi popsali jako takzvanou „vyvražďovačku“, protože skupinka po každém patře postupně prořídne, nicméně Lemire je jako vypravěč pořád dost chytrý, aby na to nešel příliš přímočaře. Postavy tak sice nečekaně umírají, ale jindy se znovu vynořují; a autor zajímavě pracuje s momenty, kdy není jasné, jestli by některým postavám nebylo lépe v zásvětí než v jejich mizerném reálném životě.

Bezvýrazný začátek a nápadité nadpřirozeno

Poněkud schematický syžet překrývají svižné dialogy, epizodní děje a řídká nakouknutí do světa Mýtu sadu kostí. A pak také Sorrentinova kresba – zpočátku nepůsobí zrovna lákavě, zvlášť když je doplněná archaicky a strojově působícím letteringem, v mnoha případech dokonce s patkovým písmem. Sorrentino není úplně nejlepší v zachycení tváří a emocí, dialogové pasáže s mluvícími hlavami působí trochu nudně. Ale jakmile dojde na nadpřirozeno, jako by přepnul do úplně jiného módu a začne hýřit nápady, barvami a tvary. Všelijak narušuje tradiční kompozici oken na stránkách, pracuje se sytými barvami, zejména místy až svítivě červenou, přičemž některé stránky díky tomu mají atmosféru jako z Millerových prvních příběhů ze Sin City.  A protože většina děje se odehrává právě v zásvětí nebo na jeho hranicích, předchozí bezvýrazné pasáže Sorrentinovi rychle odpustíme.

Fanoušci hororu budou nepochybně nadšeni. Jeff Lemire je nicméně autor, o kterého se zajímá širší a pestřejší publikum. A zejména ti, kdo četli jeho jiné česky vydané komiksy, od autorských jako Essex County nebo Potápěč až k originálním superhrdinským variacím zejména v sérii Černá palice, budou nejspíš trochu zklamáni. Na autora jeho formátu působí Činžák příliš jednoduše, příliš poplatně hororovým klišé.