Ačkoliv je kanadský komiksový scenárista a kreslíř Jeff Lemire v Česku už několik let dostatečně známý a vyšly tu jeho přelomové práce Essex County (2007, č. 2019) či Černá palice (2016, č. 2017), s českým vydáním jeho patrně nejslavnější série Sweet Tooth – Mlsoun (2009–2013) nakladatelství Crew čekalo až na premiéru seriálové adaptace na Netflixu. Pro pořádek dodejme, že seriál nekopíruje děj komiksové série; působí vrstevnatěji a není tak temný a brutální.

Z malého srubu až na Aljašku

Původní příběh začíná v malém srubu v pustině přírodní rezervace v Nebrasce, kde žije devítiletý Gus se svým stárnoucím a nemocným otcem. Vystačí si sami, protože otec Guse naučil, jak přežít v přírodě, a za hranicemi rezervace navíc podle něj číhají strašná nebezpečí. Ale nakonec otec nemoci podlehne a Gus se vydává čím dál blíž k hranicím, až jej překvapí dva lovci. Ti neloví zvěř, ale právě děti, jako je kluk s parůžky a špičatýma velkýma ušima – křížence lidí a zvířat.

Namísto nich se ale Guse zmocní hromotluk Jepperd, který se s ním začne protloukat nehostinnou krajinou plnou nebezpečně zvlčilých lidí. Ve druhé třetině prvního svazku (původně sešity 1–12), který u nás vyšel loni, se dvojice rozdělí, protože Jepperd svého malého společníka (miluje čokoládové pamlsky, proto mu začne říkat Mlsoun) od počátku zrazuje. Ve druhém svazku (sešity 13–25) se nicméně vrací jej zachránit z vězení. Spolu s dalšími různorodými společníky se pak vydávají na pouť na Aljašku, kde se má skrývat tajemství Gusova původu a možná také odpověď na otázku, kde vznikla epidemie a zda se lidstvo v nezmutované podobě dá ještě zachránit; protože kříženci onou smrtelnou nemocí netrpí.

Mutanti býložraví i krvežízniví

Jde tedy o další z postapokalyptických příběhů, které se v literatuře, filmu a komiksu už od šedesátých let objevují dost často. Lemireho příběh je sympatický už tím, že ze zrůd, které se v důsledku apokalypsy rodí, dělá spíše oběti, a to i přesto, že ne každé takové dítě má tolik lidských vlastností jako Gus – většina má v sobě více zvířecích rysů a pudů. V prvním svazku se čtenář setká s převážně neškodnými býložravými mutacemi (jelen, bobr, kůň, prase), zatímco ve druhé už se na scéně objevují také krvežíznivá vlčí paterčata.

Mnohem nebezpečnější jsou tu ale lidé. S miliardami mrtvých se svět vylidnil a zdegeneroval, zanikly civilizační struktury jako státy, armády a policie a platí právo silnějšího. Jepperd je silný dost, před epidemií býval hokejistou (což je tradiční Lemireův motiv), který na ledě zejména na sklonku kariéry vyhledával spíše bitky. Ale ani on se neubrání organizovaným bandám, ať je vede náboženský fanatik, anebo chladnokrevný technokrat.

Lemire své postavy (a s nimi čtenáře) neustále udržuje ve stavu ohrožení, útok může přijít kdykoliv a odkudkoliv. Navozená očekávání stupňuje v druhé polovině druhého svazku, kdy se děj po drsném krveprolití zklidní a skupinka hrdinů se usadí u osamělého muže, který obývá obří vodní elektrárnu, kompletně vybavenou pro přežití. Ale jakkoliv k tomu nenajdeme žádný důvod, žádné vodítko, i zde se zdráháme uvěřit, že onen dobrodinec nemá nějaké zákeřné postranní úmysly. Odpověď se ale dozvíme až ve třetím svazku, který hlavní příběh uzavře – byť k němu Lemire v letech 2020 a 2021 jistě s vyhlídkou na blížící se premiéru seriálu připsal ještě dalších pět sešitů pod souborným názvem The Return.

Nové barvy a kompoziční hříčky

Sweet Tooth byl jeden z Lemireho prvních komiksů vydaných barevně, většina jeho předchozích autorských prací je černobílá. Všechny svazky koloroval José Villarubia a chladné a šedé odstíny barev skvěle spoluutvářejí atmosféru nehostinného, nebezpečného světa. Lemireho kresba je tentokrát kompaktnější a soudržnější než expresivní pojetí třeba Essex County, přesto ale zůstává originálně nervní a znepokojivě nesymetrická, místy vyloženě roztříštěná. Ačkoliv dokážou vyvinout velkou sílu, jeho postavy jsou většinou pohublé, všelijak deformované, převážně nehezké a platí to i o dětských zrůdičkách. V pozdějších kapitolách kreslíř jejich vizáž sice trochu vylepšuje (hlavně díky novému oblečení nalezeném v obchodním domě), ale roztomilé děti z nich nebudou nikdy. A to ani v kapitole, která napodobuje knihy pro malé děti, čte se otočená o devadesát stupňů a místy opouští komiksové médium a volí psaný text s obrázky.

Kompozičních hříček je v komiksu, zejména ve druhém svazku, více: jedna kapitola na všech stranách kříží dva různé časoprostorové děje, jinak dramatické a jinak uzavřené. Ke spolupráci Lemire přizval hned tři kreslíře, kteří se zhostili retrospektivních pasáží vedlejších postav (jednou z nich je Emi Lenoxová, s níž později připravil i u nás vydaný komiksový román Plutona). Sám Lemire pak při zachycení Gusovy halucinace, když je těžce zraněn a ocitá se na hraně smrti, zvolil jiný, ještě těkavější, roztřesenější a obecně křehčí styl.

České vydávání Sweet Tooth je zatím ve dvou třetinách, takže je ještě brzy na finální hodnocení. Ale už nyní je zřejmé, že jde o dílo v mnoha směrech mimořádné.