V Česku populární francouzský autor Laurent Binet se místním čtenářům představuje už počtvrté. Po historické prvotině HHhH (Argo, 2010) o atentátu na Heydricha je potěšil konspiračním thrillerem se sémiologickou detektivní zápletkou Sedmá funkce jazyka (Argo, 2017) a před pár lety alternativně-historickým románem Civilizace (Argo, 2021), jenž přijel osobně představit na Svět knihy.

Tematiky evropské historie se nevzdává ani v letošní novince Perspektivy (Argo, 2024) a stejně jako v Civilizaci se i nadále drží dějin 16. století. Ne sice v tak závratně alternativní podobě, jak je představil v předchozím románu, v němž se Evropané nevylodí v Novém světě, zato Inkové obsadí Starý svět, ale přesto neupouští od přístupu kombinujícího skutečné historické postavy a události s fabulací a zaplňováním historiografických mezer. Touto metodou se více přibližuje Sedmé funkci jazyka, v níž je skutečná událost – smrt Rolanda Barthesa v důsledku zranění poté, co byl sražen autem – prezentována jako vražda, jejíž vyšetřování čtenáře provede složitým narativním labyrintem kličkujícím politickým i akademickým podsvětím.

I v Perspektivách začínáme vraždou – italského manýristického malíře Jacopa da Pontorma. Internetové zdroje o smrti skutečného Pontorma hovoří však mnohem střízlivěji – může se nám sice zdát pozoruhodné, že zemřel na přelomu svátku sv. Silvestra 1556 a Nového roku 1557 (na přesném datu se zdroje neshodují), větší senzaci z jeho smrti však nedělají. O vraždě se nezmiňuje žádný z nich. Zato neopomínají zmiňovat Pontormovu samotářskou povahu a sklon k neurózám, o nichž svědčí jeho dochované deníkové záznamy. A právě takový historický podklad vytváří ideální základní kámen pro výstavbu Binetova románu balancujícího na hraně mezi fakty a fikcí.

Nebezpečné známosti po florentsku

Z hlediska formálního přístupu si autor tentokrát zvolil podobu epistolárního románu, přičemž neopomenul ani pro žánr typickou předmluvu, v níž nás přesvědčuje o autenticitě předkládaných dokumentů. Ve shromážděných dopisech spolu komunikují představitelé italského manýrismu od Michelangela Buonarrotiho po Giorgia Vasariho i političtí představitelé Francie a Itálie včetně Cosima I. Medicejského, florentského vévody, který vyšetřováním Pontormovy vraždy pověří právě svého rádce a malíře Vasariho. Dopisy dávají pisatelům a pisatelkám příležitost diskutovat nejenom o možných podezřelých, jejich motivech či případných alibi, ale také o umění, dobové cenzuře ze strany katolické inkvizice, mocenských intrikách i záležitostech vysoce osobních – od citových pohnutí v milostných dopisech mezi Marií Medicejskou a pážetem florentského vévody až po střevní problémy v gargantuovsky fekálních dopisech z pera tamější společenské smetánky.

Román bohatý na kulturně-historické odkazy a detaily, jež v celé jejich šíři pochytí snad jen čtenáři opravdu sečtělí v problematice italského manýrismu a souvisejících dějinných událostí (kupříkladu Tridentského koncilu), je zároveň pastišem literárního dědictví sahajícího daleko za pozdně renesanční 16. století. Z pohledu francouzského kritika Jeana-Clauda Raspiengease se jedná o stylistické přestupky, v podcastu Le 7h00 de Brut však Binet prohlašuje, že anachronismy v románu jsou záměrné. Stylově sice primárně vycházel z dochované Michelangelovy a Vasariho korespondence a publikovaných děl, zvolená epistolární forma, a konkrétně její francouzská tradice spojená s Rousseauovou Novou Heloisou či Choderlosovými Nebezpečnými známostmi, je však záležitostí až 18. století. Postava aktivistického drtiče barev Marca Mora sice hovoří Machiavelliho jazykem o vzpouře dělníků ciompi, ale zároveň nemá svými vyjádřeními daleko k Marxovu Komunistickému manifestu. Mezi další Binetovy inspirační zdroje patří údajně také Agatha Christie, podle níž detektivní zápletku koncipoval, a dokonce i moderní seriály typu Hra o trůny a jejich narativní struktura založená na přeskakování mezi větším množstvím dějových linek.

Přepište dějiny?

Není však tvrzení, že šlo o záměr, jen výmluvou, jak se vyhnout kritice za stylistickou nedotaženost a historické přešlapy? Můžeme to tak samozřejmě brát, nicméně autorovo románové dílo k historické materii dlouhodobě přistupuje (sebe)kriticky. Už v prvotině HHhH, kde se mimo jiné snažil zachovat maximální věrnost skutečnému příběhu, se potýkal s limity historického románu, řečeno slovy Jovanky Šotolové, „s problémem, že každý popis vyzní falešně, jakýkoli pokus přenést reálné postavy a chvíle dopadá hluše, přes veškeré úsilí vycházet jen z ověřených faktů a přímých svědectví nelze postihnout, co tehdy lidé prožívali“. Jeho následující romány možná proto na snahu o „věrné“ líčení dějin rezignují a využívají historii jako pozvánku ke hře a „uchronickým“ experimentům. Reálné historické události tak přestávají být břemenem a stávají se studnicí inspirace, z níž mohou autoři svobodně čerpat a svobodně s ní také zacházet.

I to by se samozřejmě dalo brát jako alibi, proč se autor nevydal cestou puntičkářské rešerše a pečlivé snahy o napodobení stylu vyjadřování historických postav, jak mu vytýká Raspiengeas, ale to by šlo ve výsledku proti smyslu psaní takového románu – románu do jisté míry postaveného na nadsázce, nepravděpodobnosti a především humoru. Jde o přístup, který si je vědom dobře známé poučky, že díla zasazená do minulosti svědčí spíš o době, v níž vznikla, než o té, o níž pojednávají. Binet tento princip využívá ve svůj prospěch; rezignuje na historickou pravdu k dosažení poutavějšího vyprávění.

Román v dopisech v nejlepší formě

Ať už anachroničnost románu budeme brát jakkoliv, byla to nutně stylistická výzva pro Binetovu dvorní překladatelku Michalu Markovou. V jejím podání se dopisy hemží nápaditými historizujícími výrazy, archaickými jazykovými prostředky i stavbou vět, aniž by překlad ztrácel humornou vzletnost či patos, kde si jej text žádá. Přitom záměrně kontrastuje s překvapivými vulgarismy rozesetými v jinak stylově vyšších vyjádřeních, které nám jsou připomínkou, že i lidé v dávných dobách byli jenom lidé. Překlad takové povahy by si však zasloužil podrobnější analýzu v pečlivém srovnání s původním textem a detailní pohled na některá zvolená řešení. Z perspektivy čtenáře předem neobeznámeného s francouzským originálem však český překlad zdařile vyvolává iluzi pozdně renesančních, třebaže nepokrytě zveličených dopisů, a přispívá k hravému vyznění celého příběhu.

Vypravěčský styl i epistolární forma jsou jistě hlavním lákadlem tohoto románu. Jednotliví hrdinové se v dopisech předhánějí, kdo komu složí větší a kýčovitější poklonu, a vzápětí se mezi sebou zase kysele pomlouvají. Probírají vlastní teorie o Pontormově vraždě, obhajují svou nevinu, ale také se svěřují se svým pohledem na umění, politiku či mravnost – odtud jeden z výkladů názvu románu. Nicméně v původním francouzském znění si název oproti české variantě hraje s nejednoznačnou polohou mezi singulárem a plurálem slova – Perspective(s) – a připomíná tedy i objev zákonitostí lineární perspektivy, jež přichází na přetřes právě v období italského manýrismu.

Další výsadou epistolárního románu je možnost hrát si s elipsou. Mnoho zůstává nedořečeno – dopisy se ztrácejí, či se ani nenapíšou, jelikož se jejich pisatelé potýkají s kocovinou po schůzi v hostinci zmíněné v posledním psaní. Ať už elipsa slouží pro humorný efekt, zvýšení napětí, či zmatení čtenáře, je pro detektivku v podstatě jako dělaná. Stejně tak si dopisy mezery navzájem zaplňují či vzbuzují pochybnosti o upřímnosti pisatele, jakmile některé pohledy postaví do příkrého rozporu.

Adresát nezastižen

Přednosti zvolené formy jsou však i jejím úskalím. Rozhovory manýristických malířů o umění, cenzuře ze strany církve a politické situaci v Evropě 16. století jistě zahrají na strunu intelektuálně založených čtenářů, budou však možná otravovat čtenáře zajímající se primárně o hlavní detektivní zápletku. Ta je nakonec bohužel poněkud rozmělněna v záplavě jiných zápletek, s nimiž se četné postavy románu potýkají. Zatímco čtenář bažící spíš po tématech, intertextuálních narážkách a vykreslení složitého koloritu doby (od politického napětí mezi Francií a Itálii přes domluvené manželské svazky odrážející podřadné postavení žen až po vyčerpání renesančního umění a hledání nové perspektivy v podobě manýrismu) bude nejspíš spokojen, ne-li nadšen, čtenář toužící po napínavém vyprávění a chytré detektivní zápletce bude dost možná zklamán rozvleklostí románu a neustálým odbíháním od tématu. Epistolární forma se časem vyčerpá, a pokud vaši pozornost neudrží rozverný historizující styl, humorné špičkování, pochlebování či jiná vztahová dynamika mezi pisateli, příběh začne nudit.

Detektivní zápletce nepomáhá ani fakt, že se v dopisech postupně všichni podezřelí obalí poměrně silnými výmluvami a alibi, které způsobí, že se nakonec během marně vypadajícího vyšetřování nikdo nezdá podezřelý, a pátrání tak od začátku působí, že se točí v kruhu, z něhož není východiska. To sice reflektují i Vasari s Borghinim, kteří vyšetřování vedou, z pohledu čtenáře to ovšem pouze zpomaluje dramatický spád díla a některé dopisy mohou začít působit dojmem, že jde jen o příběhovou „vatu“.

Množství vedlejších dějových linek, témat a odboček by však nutně nemuselo být na škodu, kdyby došly k společnému vyústění. Podobně je tomu například ve zmiňované Sedmé funkci jazyka, která se jednoduchostí vyprávění a střízlivým množstvím témat rozhodně nevyznačuje, ale nakonec všechny linky dokáže stáhnout do kompaktního celku. V tomto románu se však četné linky koncentrují pouze do dvojic, které spolu komunikují, a třebaže několik témat prostupuje napříč všemi korespondencemi, množství z nich zůstává izolováno. Binetovi se ve výsledku daří nahlížet jedno komplexní období dějin z různorodých pohledů a se stylistickou zručností, jeho schopnost nastolené příběhy propojit zůstává však omezená a příliš se spoléhá na ochotu čtenářů nechat se strhnout jeho hravým přístupem k historii a nabouráváním kolektivních představ o jejích velikánech.