Francouzský spisovatel Laurent Binet je u nás dobře známý díky románu HHhH (2010, Argo), který vypráví příběh atentátu na Heydricha. Asi hlavně proto se nakladatelství Argo rozhodlo tento rok vydat i jeho román Sedmá funkce jazyka, ačkoli ten pracuje s látkou z doby, která je nám kvůli tehdejší dočasné izolaci železnou oponou spíše vzdálená. Běžný český čtenář se v románu snadno nevyzná a nezbývá mu než mnoho informací dohledávat. A to nejen proto, aby pochopil všechny vtipy na adresu postav, kterými jsou členové intelektuální smetánky Francie (a několik dalších světově známých učenců) sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, ale i proto, aby si ověřil, že autor většinu okolností skutečně převzal z historie a pouze je, vcelku nezměněné, zasadil do svého příběhu. (Výjimkou je ale například tenisový turnaj Roland-Garros z roku 1981, který ve skutečnosti opět vyhrál Björn Borg, zatímco Lendl tu uspěl až o tři roky později nad McEnroem.)

V románu se odehrává několik příběhů najednou a Binet k tomu navíc velice často používá metodu, kdy se v kapitole prolínají dvě dějové linky. Rozhovor postav může být například prokládán rozhovorem od vedlejšího stolu nebo komentářem k jednomu z mnoha strhujících tenisových turnajů, který běží na pozadí scény v televizi. Nejvýraznější dějovou linkou je ta, v níž jsou vykresleny charaktery několika francouzských intelektuálů sedmdesátých let. Přičemž v dobrém světle jsou prezentováni Roland Barthes, Umberto Eco a Jacques Derrida, ostatní dopadli hůř. Na paškál si Binet vzal předně Philippa Sollerse, autora slavného románu Femmes i mnoha dalších a také redaktora revue Tel Quel. Z knihy Sollers vyjde jako egocentrický „podpantoflák“ své ženy, filozofky a psychoanalytičky Julie Kristevy. Ta je tu naopak popsána jako manipulátorka bez svědomí. Filozof Michel Foucault působí od začátku jako ukecaný a pyšný pitomec. A tak dále. Čtenář je z toho nesvůj (snad až na posměch určený Bernardu Henri-Lévymu, který si ho snad i zaslouží) a klade si otázku, kde je hranice slušnosti. Snad ještě můžeme přijmout jako nadsázku sice drsné, ale zato fiktivní peripetie těchto „reálných“ hrdinů. Horším „prohřeškem“ je spíš to, že autor do příběhu zapojuje některé skutečné, ovšem velmi osobní záležitosti, především pak Althusserovu vraždu manželky. V každém případě bylo od Bineta odvážné vyvážit misku vah jinak poměrně sofistikovaného románu takovým rancem nehorázné drzosti.

Pohromadě drží celou knihu detektivní zápletka, střižená podle vkusu správného thrilleru: vraždy, hřbitovy, tajné společnosti, karnevalové masky a poslední souboj v sopečném kráteru. Filozofické pasáže, převzaté z děl zmíněných autorů i vymyšlené, se tu tak plynule střídají s takovými klišé, jako je například vášnivý sex na oltářním kameni tajné společnosti nebo přepadení, jehož pachatele na poslední chvíli zneškodní tajní agenti. Thrillerová linka se tu však velmi dobře snáší s ostatními a je zábavné, když čtenář musí občas hádat, kterou linku právě sleduje. Patří například Simonův velký řečnický souboj jen k této lince, nebo má nějaký hlubší význam? Thrillerovost tedy může rušit snad až před závěrem knihy, kde se čtenář začne obávat, že bude tím hlavním, co si z knihy odnese.

Velkou porci toho, co si odnese český čtenář, však představuje také popis událostí let 1980 a 1981 ve Francii a Itálii. Těch je občas příliš, a obzvlášť pokud čtenář drží v jedné ruce knihu a v druhé telefon s internetem (aby se v detailech zorientoval a ověřil si je), může být po chvíli zahlcen. V průběhu románu sledujeme Françoise Mitterranda s jeho volebním týmem a tehdejšího prezidenta Giscarda d’Estainga, včetně jejich hlavní předvolební debaty. Vyvrcholení jejich úlohy v detektivním příběhu je bohužel předvídatelné, ale je zajímavé číst popis obou politiků z pera Francouze. Ten je samozřejmě kritický a ironický. Vtipná je například scéna, ve které se nakonec v téměř manželské kuchyňské scéně objevují původně zatvrzelí (co se týče politiky) odpůrci, konzervativní detektiv Bayard a levicový učitel filozofie Simon.

Detektiv Bayard je v knize navíc obrazem člověka, který se, jako na cizím večírku, náhodou ocitl uprostřed skupiny intelektuálů, jimž nerozumí. Vyvstává tu nepříjemný kontrast mezi lidmi pohybujícími se celý život v bublině kultury, myšlení a vzdělávání a člověkem, kterému je něco takového zcela cizí. A uprostřed této škály najdeme právě i politické aktéry. Binet tento motiv eskaluje tím, že postavy mezi sebou soutěží, kdo zná nejlépe klasiky evropské kultury. Bayard má ale kuráž, nebo se spíš nezamýšlí nad tím, jak směšně může působit, a projde tímto minovým polem bez úhony. Chtěl Binet ukázat, že na praktického detektiva všichni tito intelektuálové, hvězdné hlavy francouzského myšlení, prostě nemají, že jsou proti němu ubozí žvatlalové?

Simon se navzdory očekávání stane hlavní postavou románu, přinejmenším jeho detektivní roviny. Zpočátku v románu potkáváme občasné vstupy autora, který tu a tam komentuje vznikající text. Například čtenáři popisuje, jak hledá kulisy dané scény, a říká, že se mu nechce zacházet do příliš velkých podrobností, takže si je čtenář bude muset domyslet sám. Tyto komentáře však pomalu ustupují a hlas dostává Simon, vyjadřující rostoucí podezření, že je „jen“ románovou postavou. Posléze kvůli příliš častým náhodám a neuvěřitelným zážitkům Simon skutečně uvěří, že je románová postava. Když se jej však nakonec autor vtipně, tím svým líně nahodilým způsobem, snaží zabít, vzepře se mu a určí si svůj osud sám. A především díky této hře kniha neztratí v závěru sílu. A také zásluhou neuvěřitelné Binetovy schopnosti propojit všechny příběhy dohromady, včetně drobných detailů jako například motivu, kdy Simon přijde o pravou ruku chvíli před první porážkou pravice v prezidentských volbách za posledních třicet let.

Zbývá tedy otázka, zda se za tímto umně spředeným pletivem detektivního příběhu, dobových událostí a charakteristik velkých intelektuálů sedmdesátých a osmdesátých let skrývá ještě nějaká hlubší výpověď. A zda by touto výpovědí mohla být „románová ontologie“ hlavního hrdiny a prolínání románu a skutečnosti, nebo zda ji nalezneme v projevu předsedy tajné společnosti…

Od autora dostaneme konkrétnější odpověď pouze na otázku, co je to sedmá funkce jazyka, tu zde však nebudu prozrazovat.