Patrně každý člověk si někdy v životě položil otázku, jakým směrem by se ubíraly dějiny, kdyby určitá historická událost skončila jinak, než jak tomu ve skutečnosti bylo. I když samozřejmě platí, že historie žádná „kdyby“ nezná, není na škodu se občas zamyslet nad tím, jaké zdánlivé drobnosti v ní mohou někdy nabýt ohromného významu. A uvědomit si, že lidské dějiny sice podléhají určitým zákonitostem, zároveň v nich ale nepopiratelnou roli hraje náhoda a osobnostní rysy konkrétních jedinců. V rukou zkušeného spisovatele se intelektuální hříčka tohoto typu může stát poučnou sondou, odhalující, na jak křehkých základech může stát vše, co pokládáme za samozřejmost. Čas od času se některému románu s tematikou alternativní historie podaří překročit úzkou hranici tohoto žánru a oslovit širší čtenářské vrstvy, jako např. Robertu Harrisovi a jeho románu Otčina. Kriminální zápletka s nacistickými kulisami přitom není tak výjimečný formát, aby v něm bylo snadné zazářit.

Nyní se však na český trh dostává další román tohoto specifického žánru, který by neměl ujít pozornosti širší čtenářské obce. A nejen proto, že jeho autorem je tuzemským čtenářům již dobře známý Laurent Binet (*1972). Do jejich povědomí se vepsal již svou prvotinou HHhH, v níž z neotřelého pohledu pojal v Česku takřka kanonický syžet atentátu na Reinharda Heydricha. Jeho další román Sedmá funkce jazyka podobného úspěchu nedosáhl, jelikož téma nebylo pro naše čtenáře – na rozdíl od francouzských – tak živé, nutno ale dodat, že literární kritika jej přijala pozitivně. Jak se na pandemií poznamenaném českém knižním trhu prosadí novinka Civilizace, která právě vychází opět v překladu Michaly Markové, je zatím otázka. Ve své vlasti Binet nicméně za tuto knihu získal prestižní Cenu francouzské akademie.

Míra pravděpodobnosti, s jakou mohlo dojít k onomu momentu, který obrátil chod dějin jiným směrem než tím, který známe, se u jednotlivých autorů pochopitelně liší. Binetovi k tomu stačí skutečně málo: jedna z vikinských lodí kotvících v severoamerických osadách, existujících krátce okolo roku 1000, možná zamířila jižněji, než bylo u vikingů obvyklé. Tím se však spustil řetězec dalších nikterak nepravděpodobných událostí, vrcholící neúspěchem Kolumbovy výpravy a následným odjezdem inckého vládce Atahualpy a části jeho vojska do záhadné země ležící kdesi východně za obzorem. Po přistání u neznámé pevniny narazí Atahualpa na zvláštní lid, rozdělený do mnoha vzájemně nepřátelských společenství. Ačkoli je v početní nevýhodě, podaří se mu posléze větší části nově objeveného Pátého dílu světa opanovat. Základní dějová linie celého díla zní nikoli náhodou velmi povědomě, Binetovi se podařilo do děje umně zakomponovat i řadu dalších, „zrcadlově“ obrácených motivů známých z první fáze kolonizace amerického kontinentu, ať už jde o zajetí skutečného Atahualpy, postoj nově příchozích kolonizátorů k náboženství vyznávanému původním obyvatelstvem, spory mezi jednotlivými panovníky o vymezení sfér vlivu na nově objevených územích, šíření dosud neznámých nemocí, či opojení nově objevovanými návykovými látkami. Zároveň Binet uvádí na scénu plejádu skutečných významných historických osobností, na které bylo 16. století skutečně bohaté, a nechává je čelit situacím a problémům, jaké by si ve skutečnosti ani nebyly schopny představit. Neopomíjí ale ani skutečné historické události (tridentský koncil, bitva u Lepanta), byť jim dává značně odlišný, někdy až komický obsah – například anglická reformace, iniciovaná Jindřichem VIII., nevede u Bineta ke vzniku anglikánské církve, ale k zavedení kultu boha Slunce.

Ve čtyřech chronologicky i dějově odlišených částech románu využívá Binet nejrůznějších literárních forem, které je v dějinách možné nalézt, od stylu raně novověkých kronik přes staroseverské ságy po deníkové záznamy a raně barokní dobrodružný román. Jednotlivé stylistické roviny tak přispívají k plastičtějšímu vylíčení popisovaných událostí.

Protože je převážná část knihy líčena z pohledu anonymního inckého kronikáře, nechybí ani místy značně ironizující popisy fungování evropské společnosti, jak se nutně musí jevit nepoučenému vnějšímu pozorovateli. Nesou se zhruba v obdobném duchu, jaký ve francouzské literatuře známe například z Montesquieuových Perských listů. Zároveň tato perspektiva umožňuje čtenáři hlouběji nahlédnout do rozvrstvení společnosti středo- a jihoamerických indiánů, kterou obvykle z evropského úhlu pohledu rozdělujeme jen velmi povšechně na Inky, Aztéky a Maye. Jak ale Binet ukazuje (zjevně na základě podrobných rešerší), byla jejich společnost diverzifikována jak sociálně, tak etnicky, a to natolik, že plně snese srovnání s rozdělením obyvatelstva tehdejší Evropy – a podobně jako u Evropanů, i u původních obyvatel Ameriky hrály tyto rozdíly často významnou roli, kterou Binet neváhá vplést do příběhu své knihy. Zároveň se jeho Inkové vlastně od svých evropských protějšků až tolik neliší: zajímají se o umění, jsou schopni osvojit si zcela neznámé jazyky a písmo, jejich velitelé jsou dobří stratégové, pro dosažení svých cílů neváhají intrikovat a uchýlit se jak k subtilní diplomacii, tak ke lsti a úskoku. Pochopitelně se některé jejich hodnoty a názory, např. na mnohoženství, na sňatky mezi sourozenci nebo na vhodné vystupování vůči panovníkovi, od těch evropských odlišují, přes určité nevyhnutelné konflikty však incká i původní evropská civilizace vedle sebe v Binetově podání koexistují až překvapivě poklidně (k čemuž ovšem možná přispívá i přísun drahých kovů ze Čtyř dílů světa, Atahualpovy domoviny, kterou v naší chronologické linii nazýváme Amerikou). To může čtenáře přimět zauvažovat nad ještě jedním „kdyby“ – jak by asi vypadaly dějiny Jižní Ameriky, kdyby conquistadoři byli postupovali vůči původnímu obyvatelstvu o něco mírněji a uctivěji?

Vzhledem k námětu a žánru knihy je celkem pochopitelné, že čím hlubší znalosti historie čtenář má, tím více dokáže ocenit způsob, jakým Binet do své alternativní verze dějin vkládá odkazy na události a osobnosti z dějin skutečných. V kulisách zrcadlově otočeného toku historie však autor rozvíjí plnokrevný, obecně srozumitelný příběh, nikoli jen více či méně souvislý sled narážek a persifláží, srozumitelný jen úzké sortě zasvěcenců vybavených univerzitním diplomem z historie či příbuzných oborů. Příběh, ve kterém se do popředí dostávají ti, kdo se obvykle v historickém narativu musí spokojit s marginální rolí, a který tak čtenáře může přimět nahlížet dějinný vývoj – nejen ten raně novověký – z nového úhlu.