Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich
O autorská práva na český překlad románu Laurenta Bineta, který získal Goncourtovu cenu za první román udělovanou v méně sledované jarní kategorii, se minulý týden utkalo devět českých nakladatelů.
V zajímavém, poměrně dlouhém, a přitom svižně napsaném románu hodlá autor v prvním plánu vyprávět o atentátu na Heydricha. Avšak vzhledem k situaci dnešní literatury a s odvoláním na různé současné teorie o literárním díle a jeho recepci rychle dochází k tomu, že jakákoli snaha přenést tak závažné historické události je marná a míjí se účinkem.
Francouzský autor Laurent Binet vydal román HHhH jako svou prvotinu. Získal za ni Goncourtovu cenu za první román.
Jak Binet přímo v knize popisuje, povinnou vojenskou službu si odbyl tím, že odjel na Slovensko učit francouzštinu. Když se tam dozvěděl víc o atentátu na Heydricha, začal být až posedlý tímto momentem zdejších dějin, který měl, jak připomíná, dopad na celý tehdejší svět. Historie ho fascinovala natolik, že se rozhodl o ní napsat knihu. Ovšem při psaní se od počátku až do konce potýká s problémem, že každý popis vyzní falešně, jakýkoli pokus přenést reálné postavy a chvíle dopadá hluše, přes veškeré úsilí vycházet jen z ověřených faktů a přímých svědectví nelze postihnout, co tehdy lidé prožívali – ať už to byli aktéři akce Anthropoid, anebo obyčejní občané.
Jak na to?
Román vychází z podrobného studia pramenů, několika návštěv Prahy, z výprav na místa, kde se přípravy na atentát, sama akce a její dozvuky odehrávaly... Binet se v knize k různým dokumentům vrací, kritizuje jejich nedostatečnost nebo vyzdvihuje přednosti, přibližuje různé nesrovnalosti, i když jde třeba jen o detaily.
Knihu autor strukturuje do 257 krátkých fragmentů, z nichž některé jsou věnovány popisu vzestupu Heydrichovy kariéry a epizodicky též osobnostem z jeho nejbližšího okolí – a paralelně také krátkým vstupům do životů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše a dalších postav, které v přípravě atentátu sehrály důležitější roli. Celé toto vyprávění postupuje v podstatě chronologicky a působí velmi věrohodně – jestli se autor dopouští nějakých historických přehmatů, nedokážu posoudit. Chronologii narušují jednak vstupy „ze současnosti“, jednak drobné zmínky o obecně známých faktech: například už ve fragmentu 6, ačkoli děj ještě nepostoupil ani k začátku příprav akce Anthropoid, zazní autorův postesk nad tím, že se samopal Sten v rozhodujícím okamžiku zasekl. S využitím takových nenápadných prvků Binet dosahuje toho, že přes úctyhodný rozsah svazku je čtení pořád napínavé a atraktivní.
Hlavním rysem této knihy však je metanarace: neustále se vracející pochyby autora o možnosti pochopit a v literárním textu jakkoli věrohodně, natož věrně zachovat okolnosti událostí v podstatě nedávné historie. Binet se opakovaně vyjadřuje k tomu, že například jakýkoli pokus o dialog v historickém (dokumentárním) románu je laciný a umělý, nemáme-li přístup k dobové nahrávce či stenografickému zápisu rozhovoru. Detailně to dokazuje na kratičké výměně názorů, k níž doložitelně došlo poté, co Heydrich zjistil, že ho v jím zřízeném prominentním bordelu nahrávají. Ve fragmentech 100 až 103 si Binet hraje s několika možnými variantami replik, aby dokázal, jak pofidérní je každá snaha „přiblížit“ v románu skutečnost. Stejně například ve fragmentu 30, kde si z Bineta jeho partnerka dělá legraci: „Už tě vidím, jak píšeš: Když Heydrich přemýšlel, nevědomky zvedal levé obočí!“ Ve fragmentu 91 Binet zmiňuje svou hrůzu z toho, že se zmýlí v takové maličkosti, jako je dopravní prostředek, jímž Kubiš odjel ze Slovenska: byl to vlak, nebo autobus? Odjížděl ráno, anebo večer? Odstavec o váhání o těchto podružnostech děje uzavírá slovy: „Stydím se.“
Absurdnost dějin ještě zdůrazňuje nemnohými, ale o to nápadnějšími vsuvkami popisujícími zcela banální události z vlastního života v době, kdy pracuje na knize – setkání a rozmluvy se střídajícími se partnerkami, jeho běžné starosti hluboce kontrastující s líčenými událostmi a osudy. Spisovatel ale dokáže takové náznaky užít jen s mírou, bez zbytečného bazírování na tomto aspektu vyprávění. Srovnání nicotné přítomnosti s tragickou minulostí například chybí v celé dlouhé pasáži knihy věnované hrůzám měnících se postupů nacistické likvidace Židů se záměrem zefektivnit a urychlit čistky. Tedy tam, kde čteme o věcech, jež sice dobře známe a stokrát jsme je slyšeli, a přesto je nám úzko nad tím soupisem hrůz doloženým mnoha číselnými údaji.
Postmoderní rozměr knihy prohlubuje také autorova vícekrát popisovaná snaha co nejpečlivěji si vše ověřit, obstarat si všechny dostupné informace. Ta se neomezuje jen na dobové dokumenty, ale rozšiřuje na vše, co bylo o akci Anthropoid a o dané době napsáno a natočeno. Na začátku knihy Binet popisuje, jak si přes internet kupuje různé filmy, které třeba ani nejsou dokumentární, jen se nějak vztahují k uvedenému období. Když ve fragmentu 25 popisuje své zdráhání koupit předražené vydání vytoužené knihy, kterou o Heydrichovi vydala jeho žena, mezi řádky jako by říkal: vidíte, tohle já tady řeším, a oni bez váhání nasazovali životy. Ve fragmentu 40 zmiňuje paradox, že některé skutečné příběhy v románu působí silně nevěrohodně. Autor pak kontruje prohlášením: „Ne, není to vymyšlené! Koho a proč by ostatně napadlo vymyslet si nacismus?“
Často se nám při čtení vnucuje otázka, již Binet naznačuje, ale ani jednou explicitně neformuluje, zda by se vše odehrálo stejně, kdyby měli aktéři přístup k informacím, jaké má čtenář. A potažmo se zamýšlíme, zda jde o zcela uzavřenou kapitolu dějin a jestli se opravdu nemůže nikdy opakovat. Když jinde Binet popisuje autorskou svévoli při psaní knihy, nemůže nás nenapadnout, zda to se skutečnými dějinami není někdy podobné?
Román je svět sám o sobě
Naraci ozvláštňují ještě další „vychytávky“. A tím, že vyprávění přidávají na dalších vrstvách, dělají knihu zajímavější a poutavější, ale také zdůrazňují autorský odstup od textu a neustále připomínají, že jde „jenom“ o román. Například v protikladu k obecně krátkým, většinou půlstránkovým fragmentům, se pouze ty, co jsou věnované přímo popisu atentátu, roztáhnou na několik stran. Zatímco v první polovině knihy převažoval dojem, že se Binet zaměřuje spíš na dohledávání drobných, někdy i groteskních historek z Heydrichova života nebo z toho, co zažívali Gabčík s Kubišem, při popisu akce Anthropoid zvážní a zvolní: dosahuje efektu zpomalení děje, jako by se i čas zastavil. Stejně jako v reálném příběhu o mnoha okolnostech rozhodovaly sekundy, i zde se autor snaží tento pocit, tento aspekt vnímání času promítnout do textu.
Určité fragmenty působí spíš jako scénické poznámky v dramatu: tok textu jako by se zastavil pro upřesnění některých detailů. Na určitém místě Binet „opisuje“ do textu kartoteční lístky obsahující poznámky o chování Gabčíka a Kubiše při výcviku v Británii. Jinde (v rozporu se svým rozhodnutím snažit se vyhýbat jakýmkoli smyšleným podrobnostem) zařazuje rozpravu štamgastů v košické hospodě: efekt mnohohlasí jako by odrážel mínění celého města, celého národa. Dalším osvěžením narace jsou například dvě pasáže formulované ve 2. osobě plurálu – jedna, která jako by čtenáře zvala vžít se do kůže Heydrichovy, druhá stylizovaná tak, že se stáváme atentátníky.
Francouz, a píše o Heydrichovi?
Román o románu, reflexe procesu psaní či autentické svědectví z autorovy dílny – tak se dá stručně shrnout Binetův přístup k dílu, v němž popisuje konkrétní historickou událost. Tento druhý rozměr románu kromě recenze Z. Müllera uveřejněné v Lidových novinách nikdo v našem prostředí nezmiňuje. A znamená právě ošemetnost recepce podobných děl. Čeští čtenáři hledají v literatuře hlavně příběh, ne vždy dokážou ocenit jiné stránky, zejména ty, jež román odlišují od dokumentu. Dovedu si představit, že prolínání současné vrstvy vyprávění s popisovanou historickou událostí může českého čtenáře popuzovat, a ještě háklivější bude na každou nepřesnost francouzského podání českých dějin. Iritující může být také to, že se Binet nezaměřuje jen na osudová rozhodnutí a významné činy svých protagonistů, ale v určitých pasážích se záměrně věnuje podružným, zábavným historkám o zvolených postavách, čímž naznačuje, že stále jde o lidi, jako jsme i my. Přesto by byla škoda, kdyby tento aspekt české nakladatele od vydání knihy v překladu odradil. Uvedené výhrady musíme vzít v potaz, ale neměli bychom brát na omezenější rozhled většinového českého čtenáře zřetel. Výběr konkrétních děl ze zahraničních literatur by měl právě přispívat k rozšiřování obzorů, a tak mít třeba i vedlejší vliv na vývoj literatury české.
Za klad knihy považuji také to, že je přístupná i všem, kdo popisovanou dobu nezažili a mohou k ní jako povinnému tématu ze školy mít nedůvěru. Tím, že román píše Francouz, nepředpokládá se, že čtenář všechno zná. Binet šikovně vysvětluje a připomíná všechny okolnosti, nikoli ale přímo, didakticky, ale vždy s využitím některého z narativních postupů jako dialog, citace různých názorů, váhání nad pravdivostí dokumentů, zpochybnění nebo naopak zdůraznění určité skutečnosti apod. Na druhé straně i pro pamětníky nemusí být kniha pobuřující jakoukoli neznalostí – Binet přiznává, že dobu nezažil, trápí se otevřeně nad tím, jak ji poznat a zprostředkovat.
Vzhledem ke způsobu, jakým Binet román napsal (pochyby o možnosti a popírání schopnosti románu popsat skutečnost), padá vlastně hlavní námitka proti tomu, když mladí autoři píší díla o nedávné historii, kterou ale sami nezažili. Tím se zákonitě dopouštějí nepřesností, tendenčností, důrazu na nedůležité. Což byla jedna z výtek, jež se obracely například proti románu Jonathana Littella (česky Laskavé bohyně) nebo proti nedávno vydanému dílu Yanicka Haenela Jan Karski, které za nepřesnosti kritizoval i Claude Lanzmann. K tomuto problému však má francouzská literatura mnoho příspěvků – skutečnost vidíme vždy každý po svém, každý zážitek interpretujeme jinak, a ani při nejlepší vůli nejsme schopni předat pouhými slovy, ale ani jinými prostředky, to, co vlastně chceme a potřebujeme sdělit...