Asuka je poloviční Japonka, která se cítí být Američankou. Ještě v dětství dostane příležitost zúčastnit se výcviku pro speciální misi, jejímž cílem je vypravit lidskou posádku ke vzdálené hvězdě a zajistit lidstvu tolik potřebnou „planetu B“. Po letech výcviku a dlouhé době v hibernaci je konečně spolu s dalšími na cestě. Na palubě lodi Fénix ovšem dojde k sabotáži. Právě Asuka dostane za úkol událost vyšetřit. Ne že by byla tou nejchytřejší, ale prostě proto, že je v rámci posádky náhradnicí – holkou pro všechno, která umí od všeho trochu, ale na nic není specialistka, a má tak spoustu „volného“ času. Na jednu stranu je to výhoda, na stranu druhou se ukazuje, že úplně nezapadá do žádného kolektivu. A vzrůstající paranoii na Fénixovi možná ještě zhorší… 

Vyšetřování na palubě vesmírné lodi

Román Hluboká obloha se skládá ze dvou dějových linií. Ta napínavější se soustředí na Asučino vyšetřování a jedná se o velice povedený thriller z uzavřeného prostředí s omezeným počtem podezřelých. Protože co jiného je uzavřenější než ekosystém vesmírné lodi vzdálené roky od jakékoliv pomoci? Yume Kitasei zde navíc navyšuje sázky – Fénix byl v důsledku sabotáže odkloněn z kurzu a posádce zbývá jen několik málo hodin na korekci, jinak se loď ztratí v hlubinách kosmu a po vyčerpání zásob a paliva všichni na její palubě zemřou. Což je pochopitelně zápletka jako vystřižená z příručky „Jak vystavět dobrý (nejen sci-fi) thriller“. To skutečně zajímavé je pojetí Asučiny plavby po „hluboké obloze“ vesmíru.

Jednak jsou členy posádky pouze ženy. Očekává se od nich totiž v průběhu letu porod minimálně jednoho dítěte. V době sabotáže jsou tak některé Asučiny kolegyně v různých týdnech těhotenství a jiné řeší problémy s početím, které tentokrát nejsou pouze osobním problémem, ale doslova ohrožují základní parametry mise. Zároveň to v některých podzápletkách přidává další termíny a omezení, kterým Asuka během vyšetřování čelí. Druhým skvělým nápadem je DAR – stručně řečeno, každá členka mise vnímá díky implantátu realitu jinak. Nevidí úzké koridory vesmírného plavidla, ale například džungli, kde jsou vyčnívající trubky „přepsány“ coby větve přes cestu. To pochopitelně postavám umožňuje se nezbláznit během několik let trvající cesty (a sdílení těchto realit je znakem důvěry nebo intimity). Zároveň se ale jedná o bod, skrze který jsou všechny zranitelné. Což Asuce dojde hned na začátku, kdy její DAR začne vykazovat znepokojivé poruchy.

Vzpomínky na ptáky

Druhá dějová linie je v podstatě holčičí variací na slavnou Enderovu hru. Kolektiv dívek se žene za umístěním mezi nejlepšími, protože jen ty se stanou posádkou Fénixe. Vytváří se křehká i pevná pouta a zároveň je jejich cílevědomost neustále zpochybňována například rodinnými příslušníky a nejrůznějšími organizacemi na půl cesty k teroristickým buňkám od zastánců mužských práv přes pravicové neonacistické skupiny po fanatické ochránce planety Země. Ta je totiž v problémech – narůstající klimatická katastrofa už dost možná nejde zvrátit a krom čím dál horších přírodních katastrof vše vede k politickému napětí především mezi USA a Čínou (které jsou mimochodem dvěma hlavními sponzory mise Fénixe).

Právě v této linii se přitom ukazuje, že Hluboká obloha je autorčiným debutovým románem. Tam, kde v thrillerové lince pohání vše hrozba, jsou subtilní tragédie rozpadu Asučina vztahu s matkou (která je v jednu chvíli považována za teroristku) nebo její trauma ze smrti bratra spíše didaktické než skutečně prožité. Yume Kitasei ani tak nenudí, jen se nedá ubránit dojmu, že emoční účinek knihy mohl být i v těchto pasážích silnější. Zvláště ve chvíli, kdy Asuka dočasně z programu vypadne. Zatímco do té doby vzbuzuje zájem o postavu prostě lidská fascinace soupeřením a napětí generuje i to, kdo má jaké umístění a šance na „postup“, po svém vyřazení se Asuka stává náhle poměrně nezajímavou postavou.

Není tak překvapivé, že největší emoční dopad nemá proměnlivý vztah Asuky a její bývalé nejlepší kamarádky Ruth nebo okamžik, kdy se hrdinka rozhodne usmířit se světelné roky vzdálenou matkou, ale neustále se vracející motiv ptáků. Vyhynulých ptáků. Právě ti jsou nejviditelnějším důkazem toho, jak se Země ve fikčním světě románu změnila. Asuka má ptáky ráda a jsou nedílnou součástí její DAR, právě různými zajímavostmi o nich ji uklidňuje ve stresových situacích palubní umělá inteligence Alfa. A encyklopedická hesla o ptácích, psaná důsledně v minulém čase, tvoří předěly mezi některými kapitolami: „Vrány karasu měly mohutný zobák a lesklé černé peří. Byly vysoce inteligentní a naučily se využívat popojíždějící auta na křižovatkách k louskání ořechů. Stejně jako lidi si dokázaly najít způsob, jak přežít v rozličných druzích životního prostředí. A nezapomínaly.“

Je to jednoduché, ale působivé vyjádření ztráty a procesů, které už teď všichni sledujeme kolem sebe, byť se jim nedostává ani zdaleka takové pozornosti, jak by bylo třeba. V tomto ohledu je Hluboká obloha románem, který sice občas škobrtne na řemesle, ale své čtenáře dokáže zneklidnit. Což je vlastně důležitější, než kdyby jen bavil a nabízel jednoduchý, ničím nerušený únik od každodenního shonu.