Píše se rok 2080 a Valentina Lidovová je stará učitelka ve světě, jenž nemá žádnou budoucnost. Děti, které učí, jsou poslední generace. Po nich nebude nic. Poslední lidé se raději sami sterilizovali, než aby přivedli život do světa, který neposkytuje žádné zdroje pro přežití. Je to následek Očisty. Během té postupně v důsledku klimatických změn vymřel hmyz, což mělo katastrofální důsledky pro zemědělství (a to zase pro živočišnou výrobu). Přesto ještě existuje naděje. Leo Cho, předseda organizace Světové zdraví, má informaci, že v minulosti existovala geneticky upravená semena, která by možná dokázala přežít i ve stávajících podmínkách. Problém je, že tato semena nepřežila do roku 2080. Je tedy třeba vrátit se v čase, semen se zmocnit a zajistit jejich přežití. To je cílem projektu Permafrost, v jehož rámci je několik „pilotů“, mezi něž se zařadí i Valentina, cvičeno pro cestování časem.

Základní problém přitom spočívá v tom, že technologie a vědecké poznání neumožňuje vysílání (alespoň ne v požadovaném rozsahu) hmoty a lidí jako takových. Místo toho se pomocí iniciačních nanospor vyhledá odpovídající mysl, do níž se piloti takzvaně časovnoří a převezmou kontrolu, zatímco jejich těla zůstávají v budoucnosti napojená na přístroje. Teoreticky by měla být jejich nadvláda nad hostitelem naprostá, ale okamžitě po svém prvním časovnoření Valentina zjistí, že pravda je zcela jiná. A tak se musí vypořádat nejen se šumem časových paradoxů…

Cestování časem je jedním z nejpopulárnějších motivů science fiction napříč médii už od Wellsova Stroje času. Někdy slouží čistě jako záminka dostat postavy do fascinujících prostředí daleké minulosti či budoucnosti. Jiné příběhy se zaměřují na vzniklé paradoxy a jejich praotcem je slavná povídka Raye Bradburyho o tom, co se stane, když při lovu dinosaurů zašlápnete motýla. Dalo by se říct, že první typ příběhu se zaměřuje na barvitý děj, zatímco ten druhý na etiku celého procesu. A pak jsou tu příběhy, které řeší především technickou stránku věci. Právě k nim patří i Permafrost britského spisovatele Alastaira Reynoldse.

Ten se specializuje především na obsáhlé space opery, v nichž se mezi hvězdami pohybují až goticky pojaté kosmické lodě a lidstvo, které prošlo mnoha úpravami, úspěšně kolonizovalo vzdálené planety a vybudovalo olbřímí kosmické habitaty. Opakovaně se mu daří vyvolávat fanoušky a fanynkami sci-fi tolik žádaný „pocit úžasu“ a zároveň nabízet dostatečně napínavé, tajemstvími a akcí nabité příběhy, aby zaujal i publikum neorientující se v pokročilejších fyzikálních a matematických teoriích, které s oblibou při budování svých fikčních světů využívá. Ovšem občas napíše i kratší novely či vyloženě povídky, v nichž od space opery často odbočí k jiným subžánrům. 

To je případ i Permafrostu, lišící se od jiných autorových knih liší nejen délkou (zhruba sto šedesát tiskových stran), ale i jazykem. Nenarazíme na žádné makabrózní popisy, a když dojde na akci, je střídmá a podaná s až klinickým odstupem. V jádru pozornosti je propracovaný systém časovnoření a pilotáže hostitelů. O minulosti se referuje jako o dolním toku, o „přítomnosti“ jako o horním toku. Samotné cestování pak probíhá díky propojení dvou objektů a teorii, že to, co ovlivní jeden z nich, má dopad i na druhý. V podstatě jednoduchý koncept pak Reynolds šikovně zahušťuje. Je libo komplikace? Valentina zjistí, že piloti jsou vystaveni zásahům z míst, která jsou na horním toku ještě za jejich „přítomností“, ze světa pohlceného bělobou. Nebo máte raději překvapivé zvraty? Nejen, že hostitelé mohou s našimi cestovateli časem komunikovat a vzdorovat jim, ale zároveň nemusí být… stejného pohlaví, ba ani živočišného druhu. Hledáte i v technicky založené science fiction nějaký ten emoční šum? Valentina má šanci kontaktovat svou matku, geniální matematičku, které se za jejího života vysmáli, ale právě její teorie posléze pohání „retrokauzální experiment Permafrost“.

Právě v podobných detailech se skrývá ta správná zábava. Jinak chladná novela, která se mimochodem skutečně skoro celá odehrává v místech, kde panuje chlad a mráz, náhle doslova ožívá. Na minimálním prostoru je autor schopen vystavět zajímavé vztahy a dát svým postavám až překvapivou hloubku. Zároveň střídá dějové linie tak šikovně, že teprve zpětně oceníme vtip (často mrazivý) předchozích scén. Typickým příkladem je hned úvod novely, který by mohl připomenout špionážní či gangsterský příběh, kde je třeba se zbavit v rámci mise těla nepřátel nebo nepohodlných svědků.

Samozřejmě, pořád se jedná o jednohubku, která Reynoldsovi jen těžko zajistí masy nových fanoušků. Ty stávající však jistě potěší, stejně jako takové čtenáře a čtenářky, kteří ocení neotřelý přístup ke zdánlivě už stokrát vytěženým motivům, k nimž se už zdánlivě nedá přistupovat jinak než jako ke klišé.