V roce 2022 vydalo norské nakladatelství Solum Bokvennen překlad debutu Petry Hůlové Paměť mojí babičce (Alt dette tilhører meg). Jedná se o první český román přeložený do norštiny od roku 2015, kdy stejné nakladatelství vydalo Europeana Patrika Ouředníka. V průběhu těch sedmi let, během nichž si současná česká literatura v Norsku ani neškrtla, vyšlo v Česku přes dvě stě padesát překladů z norštiny. Norsko má přitom poloviční počet obyvatel a v této bohaté zemi je v současné době jen jeden nakladatel, který občas něco českého vydá, zatímco u nás se o norské tituly dělí přes dvacet nakladatelství. Čechům se přitom neservíruje jen Jo Nesbø a norské krimi, vycházejí romány různých žánrů, dětská i naučná literatura. 

Čím to je? Je možné, jak se v našich literárních kotlinách často polemizuje, že současná česká literatura postrádá výrazné téma, nerezonuje ve světě, a tak neobstojí ani v lokální, ani globální konkurenci v Norsku? Jsou norští spisovatelé opravdu ve všech žánrech o tolik lepší než ti čeští? Anebo Čechy ledové Norsko fascinuje, zatímco Norové na nějakou středoevropskou literaturu nejsou nijak zvlášť zvědaví?

Hledání a vykopávání psa

Bědovat pouze nad nedostatečným zájmem o českou literaturu nedává smysl, když tamější čtenář nemá doslova nic současného na posouzení. Každý si najde svůj šálek kávy mezi stovkami norských titulů, ale jak se nadchnout pro literaturu, která v daném jazyce v podstatě neexistuje? Jak lze zkoumat přijetí současné české literatury v Norsku, když není co přijímat? 

Pokud bychom kvalitu národní literatury určovali podle počtu překladů, pak by to vypadalo, že jsou Norové lepší spisovatelé nejen než Češi, ale než Slováci, Poláci, Srbové, Chorvati, Bosňani, Ukrajinci, Maďaři a k tomu nejspíš ještě pár zemí. V Čechách vychází v průměru kolem pětatřiceti norských titulů ročně, zatímco v Norsku ročně kolem pěti až deseti titulů ze všech výše zmíněných osmi zemí dohromady; tedy z oblasti, která má dvacetkrát vyšší populaci než samotné Norsko. Poláci jsou nejpočetnější minoritní skupinou v Norsku, a ačkoli polská spisovatelka Olga Tokarczuk získala v roce 2018 Nobelovu cenu, ani jejich literatura není v Norsku nijak výrazně zastoupena. Dokonce ani válka na Ukrajině nerozvířila dostatečný zájem o východoevropskou literaturu, i když se z ní od té doby přeložilo o něco víc knih než předválečné tři. 

Norové se zajímají pouze o mainstream – takto často slýchám naříkat své norské kamarády z literárních kruhů. Ale copak je to jinde jiné? Od toho se tomu říká mainstream, tedy hlavní proud, většinově populární. Literatury menších jazyků do zahraničního mainstreamu prorazí jen výjimečně, o to víc by takové literatury měly myslet na všechny čtenáře-alternativce, pátrače hledající mimo populární proudy, toužící po jinakosti tematické, vypravěčské, kulturní i jazykové.

A jak je to s tou nedostatečnou fascinací Českem jako takovým? Zde by měl nastoupit stát, který by českou kulturu prezentoval. Jenže Norsko nemá České centrum a velvyslanectví v Oslu má navíc na starosti i Island, přitom čítá jen pár zaměstnanců a jedna pozice tak musí obsáhnout agendu konzulární, krajanskou i kulturní. Kontinuálně a účelně šířit povědomí o české kultuře a současném umění je za takových podmínek téměř nemožné. Jiskru nadšení pro určitý region a také pro jazyk pak může vznítit katedra bohemistiky. Kdyby byla vitální.

Bohemistika v kómatu

Aby literatura ožila i v cizím jazykovém prostředí, musí mít v dané zemi pevné akademické a překladatelské zázemí. Českou literaturu v Norsku udržovala ve 20. století bohemistka Milada Blekastad (1917–2003), původem Češka, která se v šestnácti letech provdala do Norska, naučila se perfektně norsky a za pár let překládala nejen z norštiny do češtiny, ale hlavně z češtiny do norštiny. Přeložila desítky děl autorů jako Karel Čapek, Ivan Klíma, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Václav Havel ad., přednášela na osloské univerzitě a její práci a přínos české literatuře shrnul v jedné větě její přítel Ludvík Vaculík: „Na tom příběhu a výsledku je až otřesně zvláštní to, že přítomnost nějaké národní literatury na cizím území záleží na jednom člověku…“ Jeho slova z roku 1997 nás dnes dostihla, solitér totiž trvalá pouta a tradici nevytvoří.

Od roku 2000 do roku 2015 sehrála významnou roli překladatelka Kristin Kilsti, která během těchto patnácti let přeložila mj. Karla Čapka, Emila Hakla, Michala Ajvaze, tři romány Jáchyma Topola, Jiřího Lapáčka, Violu Fischerovou. Také se věnovala propagaci české literatury, pravidelně jezdila do Česka a Norsko zas i díky ní navštívil Jáchym Topol, Emil Hakl i Patrik Ouředník. Pořád se ale jednalo o jednu aktivní překladatelku, takže když Kristin z bohemistických kruhů zmizela, vypařila se z norských fjordů i česká literatura. 

Bohemistika na osloské univerzitě už léta strádala, upadala do bezvědomí a podobně jako ostatní slovanské jazyky lapala po dechu. K větší popularitě nevedlo ani sloučení do jednoho oboru pod názvem Polština, čeština, bosenština/chorvatština/srbština. Ten měl v roce 2022 nejméně zájemců ze všech a zdaleka nenaplnil svou kapacitu, i když byl druhým nejmenším oborem, který univerzita nabízí.

A tak se dostávám k velmi žalostné novince. Po více jak dvou letech jednání padlo na konci roku 2023 rozhodnutí zrušit bakalářské studium slavistiky – zachová se pouze rusistika. Možnost specializace v ostatních slovanských jazycích bude v rámci magisterského studia teoreticky nadále možná, ale jak na to reagoval jeden z vyučujících, odkud se má takový student vynořit, když se zruší bakalářský program? 

Ano,  zájem o filologické obory na norských univerzitách rok od roku klesá, tyto obory vycházejí jako nejméně populární, ale copak se o záchranu bohemistik nemáme ani pokoušet? My všichni, kdo jsme s Norskem a Českem nějak provázaní a jimž záleží na prezentaci českého kulturního dědictví v Norsku, my, kteří se zajímáme o český jazyk a literaturu, neseme kus zodpovědnosti. Sice nenápadně, ale katedra o kyslíkovou bombu už léta prosila. A my jsme měli pozorněji naslouchat a do její záchrany investovat, jenže místo toho zánik jediné bohemistiky v Norsku proklouzl bez poplachu a vlastně i bez povzdechnutí. Zajímavé je, že v Čechách se norština vyučuje v Praze i Brně a ani Karlova, ani Masarykova univerzita nemají o zájemce nouzi.

Ve financování vlastní kultury jsou Norové nejen lepší než my, ale jsou jedni z nejlepších. Norský stát o svou kulturu pečuje a vyplácí se mu to. NORLA, norská literární agentura propagující domácí literaturu v zahraničí, finančně podpoří vydání každého norského titulu, spolupracuje se zahraničními fakultami a překladatelům přisuzuje prioritní význam. V Čechách nadto skvěle funguje taktéž spolek Překladatelé Severu, který má osmnáct řádných překladatelů z norštiny a pět čekatelů o členství. Za zmínku stojí i Skandinávský dům, česká nezisková organizace působící jako severské kulturní centrum, které ročně uspořádá přes padesát nejen literárních akcí. Díky těmto organizacím a spolkům, a především díky štědrým financím, k nimž již roky patří i možnost žádat financování na různé typy kulturních projektů z Norských fondů, si pak český čtenář může vybírat mezi kvalitně přeloženými norskými tituly vystavenými na pultech všech knihkupectví. Na norských knižních pultech současnou českou autorku či českého autora běžně neseženeme; akce týkající se české literatury se už léta nekonají a překladatelé z češtiny do norštiny nejsou. Čerstvě máme Évu Dobos, skvělou překladatelku, ale především do maďarštiny.

Nadějný pytel literatury

Vyhnu se ale beznadějně naříkajícímu konci, zvlášť když mám i pár příjemnějších zpráv. V listopadu roku 2023 jsme za podpory Velvyslanectví ČR v Oslu a Českého literárního centra zorganizovali akci v osloském Literárním domě věnovanou české literatuře v Norsku. Hlavní hostka Petra Hůlová s přítomnými diskutovala o své prvotině, autofikci, feminismu i o politické (ne)korektnosti. A v druhé části debaty jsme se s nakladatelem Gunnarem Totlandem bavili o tom, jak českou literaturu v Norsku oživit. 

Večer se podle všeho povedl. Já jsem si sice přála stovku hostů, ale objektivně těch pětačtyřicet není málo. Především jsme ale ocenili to, že dorazili převážně Norové, kteří se zajímali a měli dotazy, že se české knihy prodávaly a že v programu největšího literárního domu v Evropě byla po mnoha letech i tsjekkisk litteratur.

Další dobrou zprávou je, že Éva Dobos po Paměti mojí babičce přeložila i Citlivého člověka, takže by letos měl vyjít v pořadí již čtvrtý Topolův román v norštině. Nakladatel Gunnar Totland zmiňoval, že připravuje i pár dalších titulů, tak doufejme, že se pytel konečně protrhává.

A jako poslední důvod k optimismu je vystudovaná bohemistka, kterou jsem náhodou objevila, když jsem s česko-norským spisovatelem Michaelem Konůpkem seděla v osloskému baru. Na českou literární akci pak dorazila i se svým manželem, který také mluvil velmi obstojně česky. Kdysi totiž v Praze oba studovali, ona se nadchla pro češtinu a ve studiích češtiny pokračovala i na osloské univerzitě. Nechci to zakřiknout, ale už se pustila do prvních překladů, zpětná vazba od pár Norů je velmi dobrá a České literární centrum ji tak zřejmě zapojí do mentoringového programu. 

Výše zmíněná agentura NORLA byla založena již v roce 1978 právě proto, že se poválečná norská literatura nedokázala ve světě prosadit. Dnes je pro ostatní země inspirací a žijícím důkazem toho, jak se investice do autorů a překladatelů vyplácí. České literární centrum existuje necelých sedm let, ale netají se vysokými ambicemi propagovat českou literaturu co nejdále za hranice. Doufejme, že bude na své cestě prospívat –⁠ a s ním ruku v ruce i česká literatura. Prvním krokem jsou finance: více peněz na kulturu, zahraniční univerzity, na podporu Českých center i velvyslanectví. Český stát nemá takové prostředky, jako má Norsko, ale právě proto je potřeba každou korunu utratit co nejsmysluplněji. Podněcování zájmu o český jazyk a literaturu a šíření dobrého jména České republiky v zahraničí mezi takové investice jistě patří.