Connellyho nejmladší série detektivních příběhů se velmi rychle propojila s příběhy autorovy nejslavnější postavy, tedy s cyklem o Harrym Boschovi. Jako čistě samostatná „ballardovka“ vlastně funguje jen úplně první kniha z řady, Noční směna (česky vyšla v roce 2019). V následujících románech už vstupuje na scénu výrazný Bosch. Na rozdíl od „hostovaček“ například v knihách o advokátovi Mickeym Hallerovi se tu však jedná o skutečné partnerství ve vyšetřování zločinu a je těžké určit, zda knihy patří do série o Ballardové, nebo k tradičním „boschovkám“. S nadsázkou se dá říct, že Connelly rozjel novou sérii s novou postavou, již následně upozadil, aby vytvořil trvalejší platformu pro Boschovo udržení v oběhu. Přece jen je jeho hrdina už v důchodovém věku a všechny ty odskoky na druhou stranu barikády (práce pro nevlastního bratra Hallera) nebo do pozice soukromého detektiva nevydržely dlouho. 

Bosch, jakkoliv je ostentativně ve sporech s autoritami a často se chová jako vlk samotář, totiž nejlépe funguje v zázemí policejní rutiny, policejní organizace a policejních zdrojů. Ony moderní chandlerovsky pojaté detektivky, které Connelly psal ve svých počátcích (nejviditelněji se to týká knih Černý led a Betonová blondýnka), jsou už minulostí. Nyní je nejjistější v popisech systematické policejní práce. Jeho detektivky nejsou romantické, ale přísně logické. Šachovou terminologií jeho hrdinové a hrdinky místo brilantních efektních tahů neustále drobně, ale efektivně vylepšují svou pozici (tedy sbírají a doplňují všechny informace, které potřebují), až náhle není co řešit, viník je znám a případ uzavřen. Vlastně je mnohdy pachatel znám poměrně dlouho a pak třeba třetinu knihy nejde o nějaké šokující zvraty, ale prostě o utahování šroubů.

V rukou méně zkušeného a schopného vypravěče by takový přístup zaváněl nudou, avšak Connelly bravurně buduje napětí díky znalostem osvojeným dlouholetou novinářskou praxí se specializací na zločin v Los Angeles. On, a díky němu i jeho čtenáři, dobře ví, že pro zločince vždycky existuje šance na únik nikoliv díky geniálnímu plánu, ale procesní chybě. Že na detektivy číhají zákruty náležitě provedených procesů a tíha nutnosti hrát podle všech pravidel, ale také minové pole „politiky“ v policejním sboru i mezi obhájci a žalobci. Za druhé pak Connelly perfektně zná své Los Angeles, které hraje všemi barvami, je sužované vedrem a prodchnuté vůněmi mexického občerstvení, benzinu i střelby. V takovém prostředí je fascinující dopřát si malou exkurzi do dějin konkrétních budov a čtvrtí, ale také je jasné, že občas může dojít k násilnému zvratu v podobě střetu s lokálními gangy, které přitom ani nemusí mít s vyšetřováním nic společného; prostě si hlídají svůj revír.

A za třetí autor pracuje se svými postavami. Není z generace spisovatelů, jako byl například Robert B. Parker, jejichž hrdinové desítky let zůstávali stejní. Bosch, ale i Haller či Ballardová (byť ta zatím logicky v nejmenší míře) se vyvíjejí profesně i lidsky. Ostatně právě díky tomu mohl Amazon plynule po sedmi řadách seriálu Bosch navázat projektem Bosch: Odkaz. V Pouštní hvězdě se tak rozehrává minilinka s Boschovým zdravotním stavem, ale zároveň tento největší drsňák, jakého kdy losangeleská policie zažila, občas působí v kontrastu s Renée Ballardovou jako… inu, jako nerudný dědek. Kniha tak získává poměrně překvapivě i docela odlehčený tón.

Který je potřeba, protože s mravenčí policejní prací se pojí i krutost a brutalita vyšetřovaných zločinů – a také občasná frustrace z toho, že pachatel může tak dlouho vyklouzávat ze všech nastražených sítí. Jako již tradičně se přitom vyšetřuje několik případů naráz a Connelly dobře ví, že v klasické detektivce by se vše krásně propojilo. On ovšem takové řešení programově odmítá (takže když už k němu šáhne, je o to působivější). Ballardová má za úkol obnovit oddělení nevyřešených případů, do kterého si může vybrat spolupracovníky dle svého gusta. Tak se do hry opět dostává i Bosch, jenž zároveň novou pozici bere jako příležitost vyřešit případ před lety vyvražděné rodiny, pohřbené v poušti. Aby se však mohl vypořádat i se svými osobními démony, je třeba nejprve pomoci Ballardové s jiným případem – dávnou smrtí sestry mladého radního, který nad znovuobnoveným oddělením drží ochrannou ruku (ale zároveň nasazuje do týmu své lidi, aby měl přehled a kontrolu).

Oba tak získávají příležitost oprášit své schopnosti nového pohledu na stará fakta, případně zapojit nové technologie a přístupy tam, kde je původní vyšetřovatelé využít nemohli. A také musí oba znovu bojovat s „vnitřním“ nepřítelem a vrozenou nedůvěrou k záměrům autorit. Novou dynamiku do tradičního motivu přidává skutečnost, že nyní je Ballardová v pozici, kdy musí opatrně našlapovat před svými nadřízenými, ale zároveň musí vyžadovat disciplínu a spolehlivost po Boschovi, který, jak už bylo řečeno, je skutečně místy nerudný a prostě na facku.

Connelly tak opět dokazuje, že ve variování oblíbených postupů a jejich aktualizaci na nové nastavení hrdinů se mu na poli mezi autory dlouhá léta vycházejících sérií nikdo nevyrovná. Což je mimochodem docela v rozporu s tím, že tak úspěšný už není, když se pokusí aktualizovat zápletku, například o internetový zločin, nebo když zabrousí na pole technologického thrilleru, jako tomu bylo třeba v románech Horká linka nebo Výstraha – nebo aktuálním zmatečným zapojením „média“ mezi vyšetřovatele. Partnerství Renée Ballardové a Harryho Bosche mu umožňuje naplno využít všechny silné stránky, zároveň je ale trochu marné se snažit dát stejný prostor oběma postavám. Z logiky věci a věrnosti čtenářů i čtenářek je jasné, že jako ten zajímavější se bude vždycky jevit Bosch. Což je škoda, protože v Ballardové je stále nevyužitý potenciál.