Jen co nakladatelství Paseka ukončilo vydávání sedmidílné sešitové série ze světa populární knižní série Vojtěcha Matochy Prašina, ihned spustilo vydávání dalšího příběhu. Tentokrát je jen třísešitový a spisovatel a scenárista, který fiktivní tajuplnou pražskou čtvrť Prašina, v níž nefunguje elektřina, vymyslel, se tu objevuje již jen v roli spolupracovníka – tedy patrně někoho, kdo schválil příběh vymyšlený někým jiným. Což je další důležitý krok v unikátním českém pokusu vydávat sešitovou sérii: že totiž na takové sérii pracuje víc tvůrců – scenáristů i kreslířů.

V případě příběhu nazvaného poněkud nudně Podivné procházky to jsou stále ještě dosti mladé, přesto již zavedené komiksové výtvarnice Kateřina Čupová a Ester Kuchynková. Obě jsou v tiráži uvedeny jako spoluscenáristky i jako spolukreslířky, přičemž to druhé je rozhodně řidší a méně obvyklý jev – není zkrátka časté, že by se u nás nějaký kreslíř o práci dělil. Úplně běžné to není ani v zahraničí, přece jen i zahraniční kreslíři si drží a hlídají svůj styl a kolegu připustí buď ke koloringu, či nanejvýš tak k dokreslení pozadí. Jak si tři sešity rozdělily Čupová s Kuchynkovou, není na první pohled jasné – všechny díly mají jednotný styl, takže si kreslířky nejspíš rozebraly postavy. Obecně v kresbě poznáváme spíše Čupové rukopis, což ale může být dáno tím, že její eklektická kresba je výraznější a rozpoznatelnější než kresba Kuchynkové.

Čupová nepochybně kreslí hlavní hrdinku příběhu, influencerku Petru, která se na svém hojně navštěvovaném kanále věnuje různým záhadám. V rámci natáčení svých videí se jednou vypraví do Prašiny, konkrétně na placený program nazvaný Podivné procházky Prašinou. Pečlivě namaskovaný muž v něm platícím návštěvníkům představuje prašinský dům, který má být plný záhad a tajemných jevů, ale jak Petra rychle zjistí, jde převážně o triky jako z pouťového strašidelného zámku. V následujícím videu tedy celý program i jeho autora náležitě zkritizuje a zesměšní. Ukáže se nicméně, že oním průvodcem je její (patrně o trochu starší) spolužák ze střední, který si prováděním uprostřed narafičených lekaček přivydělává kvůli neutěšené ekonomické situaci své rodiny (žije jen s matkou). Zároveň ale Pan Tajemný neboli vlastním jménem Tomáš Jemný skutečně vlastní jeden magický předmět. A protože se cítí Petřiným videem uražený (a poškozený ve svém „podnikání“), rozhodne se jí tento předmět – svítící kouli – předvést. Zvýší tak Petřinu zvědavost a dívka se znovu vydává do Prašiny, aby tu narazila na další dobrodružství, jehož finále už prožije společně s Tomášem.

Čupová s Kuchynkovou využívají dosavadní mytologii Prašiny spíše střídmě a vnášejí do ní nové příběhy a postavy, zejména ze spiritistických kruhů. Činí tak s respektem k Matochovu dílu, ale zároveň přidávají nápady a energii, které jako by zejména závěrečným sešitům předchozího komiksového příběhu Křídový panáček trochu scházely. Nosná je především hlavní postava: youtuberka Petra je správně zvědavá až drzá, pod klukovskou vizáží s krátkým rozcuchem se skrývá trochu samotářská, ale iniciativní, odvážná a neústupná osoba. Právě Petra je hybatelkou děje, Tomáš je spíš v jejím vleku. A jestliže bývala Matochova knižní série přirovnávána ke klukovským románům Jaroslava Foglara, autorky jako by zde převracely stereotypy: namísto pouliční partičky kluků Petra v Prašině potkává patřičně drsnou a škodolibou skupinku dívek. Čupová si ostatně v jednom loňském časopise Rychlé šípy vyzkoušela pracovat přímo s dvěma z nemnoha dívčích postav Foglarova seriálu – konkrétně v povídce Podkova potkává Haha Bimbi, která byla následně oceněna v cenách Muriel jako nejlepší krátký komiks roku 2022.

Závěrečná dramatická scéna ve třetím díle bohužel není moc dobře připravená, čtenář jen zmateně luští, co se tam vlastně děje, koho to oba hlavní hrdinové potkali a proč došlo ke konfliktu. Dvojice je zajata a zase osvobozena (což je jeden z nejlacinějších triků napínavého čtení už od devatenáctého století) a pak se zachrání značně neuváženým obětováním magické koule. Trochu to zachraňují poslední stránky, kde oba hrdinové začnou spolupracovat (i „obchodně“). Magie přitom i nadále čeká (nebo číhá?) na to, kdo se k ní zase dostane.

Oproti rozvětvenějšímu ději Křídového panáčka, kterého lze považovat za komiksový román, máme před sebou vlastně formát povídky. A povídky pracují s nedořečeným, s nevysvětleným i s náznaky – právě ty, které nejsou doslovné a které moc neobjasňují, bývají nejpodařenější. Takže v tomto ohledu jsme od Podivných procházek nemohli očekávat víc, než v nich je, i když bezprostředně po dočtení můžeme mít pocit, že to skončilo předčasně a v nejlepším.