Pod slovem „omrzlina“ si možná nejprve představíte místo na lidském těle zasažené mrazem. A proč by vlastně o něčem takovém nemohla existovat kniha? Respektovaná italská autorka knih pro děti Beatrice Alemagna koneckonců také vytvořila knihu o červeném strupu na koleni. Omrzlina s velkým „O“ je však vlastní jméno bytůstky, kterou si rodina vypravěčky Míši přiveze z dovolené u horského jezera.

Omrzlina představuje první společný počin sesterské autorské dvojice Kateřiny a Zuzany Čupových. První jmenovaná samostatně knižně debutovala oceňovanou komiksovou adaptací Čapkova dramatu RUR, její další autorský komiks Hrnečku vař už byl určen školním dětem. Krátké komiksy publikovala i ve sbornících a časopisech a zkušenosti má také jako scenáristka. Ani pro její sestru Zuzanu není tvorba pro děti nová disciplína – v nakladatelství Knižní stezka k dětem například loni publikovala autorskou knihu Stromové, kde hravou personifikovanou formou představuje stromy typické pro českou krajinu.

Jestli se textu Kateřiny Čupové něco nedá upřít, pak je to svěží tempo a důvtip. Ich-formové vyprávění hlavní hrdinky o tom, co zažila předchozí rok v létě, je navíc zhusta prokládané ilustracemi Zuzany Čupové. Na jednotlivých stranách je tak pro dětského čtenáře sympaticky umírněné množství textu a vzhledem k rozsahu zhruba padesáti stran je kniha vhodná i pro samostatné čtení začínajících čtenářů.

Vypravěčka Míša okamžitě upoutá pozornost – slova ze sebe sype ve stručných větách, vtahuje do příběhu („Takže asi chápete“) a do svých úvah zahrnuje každodennost rodinného a někdy i školního světa, tudíž se s ní dětský čtenář poměrně snadno ztotožní. Kromě toho její přemoudřelost produkuje úsměvné situace, například hned při charakteristice staršího bratra Erika, který je „starý, vysoký a trochu smradlavý“. K výslednému dojmu samozřejmě vtipně přispívají i ilustrace. Popisu „je už vyšší než máma, vyšší než táta, vyšší než velký fíkus u nás na chodbě. Ale pořád se tak ohýbá a krčí, že to nejde moc poznat“ ilustrátorka sekunduje shrbenou postavou se zakrytým obličejem vedle fíkusu a na další stránce třeba detailem chlupatého kolena v roztrhaných kalhotách. Je to vlastně trochu jiná podoba sourozenectví, než jsme v dětských knihách zvyklí – častěji se přece jenom setkáváme s hádkami, naschvály, nedorozuměními a následnou nutností táhnout za jeden provaz než s nemluvnými dlouhány připomínajícími sestrám upíry. Erik dělá ze zásady všechno naopak než ostatní nebo než se od něj očekává – což neslouží jako pouhé vystižení adolescentní nátury a situační humor, ale rovněž jako dějový zvrat. To když Erik skočí do ledového jezera jen proto, že v něm nikdo jiný nedokáže vydržet.

Navzdory energičnosti projevu nicméně Míša v příběhu nakonec zastává spíše roli svědka, což u dětských hrdinů není zrovna časté. S Omrzlinou se setkává až v okamžiku, kdy ji objeví doma v mrazáku, a nad nanukovým dortem se zaposlouchá do vyprávění o existenci mrazilů, kteří jsou nuceni se postupně stahovat ze zemí, kam byli zvyklí cestovat. Do původně realistického vyprávění se tak víc a víc vkrádají pohádkové motivy. Textu se dlouho daří realistickou a snovou složku držet v příjemném napětí. Také ilustrace se vyznačují snovostí, a to zejména díky omezenému výběru barev. Pastelové šedomodrozelené tóny společně s odstupňovanými odstíny světle červené působí velmi jemně, s čímž jako by kontrastovala ilustrátorčina schopnost s lehkostí zachytit pohyb a dynamiku konkrétní scény – dobrým příkladem budiž sněhová klouzačka hned na začátku.

Nejkouzelnější na celém příběhu je tak pro mě právě napětí mezi svižným, vtipným, zdánlivě civilním vyprávěním a snovými pohádkovými motivy, které podporuje jak text, tak kresba. Vše je přitom rámováno hrdinčiným konstatováním ze začátku knihy („Jmenuju se Míša a všichni říkají, že si moc vymýšlím.“) – je hrdá na svou bohatou představivost, takže v okamžiku, kdy se příběh zdánlivě ocitá mimo koleje čehokoliv reálného, vlastně nemusíme být zas tak překvapení, protože vypravěčka nás na svou zálibu ve fabulování upozorňovala. A navíc by to všechno přece jenom mohla být pravda. Pointa totiž spočívá ve vysvětlení, proč Ledová císařovna, vládkyně mrazilů, opustila naši planetu, a celý příběh tak lze číst i jako alternativní pohádkový výklad klimatického jevu, který aktuálně žijeme. Je nicméně sympatické, že autorky nepostupují příliš didakticky a víceméně nechávají na rodičích, zda budou chtít téma zvednout, nebo zda nechají pohádku pohádkou.

Příběh Omrzliny samotné se začíná odvíjet až za polovinou už tak útlé knihy, nezbývá tedy příliš prostoru na důkladnější propracování – ledová města na severu, jejich obyvatelé a naplněná i nenaplněná touha cestovat do míst, kam se ještě vrací mráz, jsou tak popsány velmi stručně a vlastně zkratkovitě. Navíc se ke konci přidávají další bizarnosti – za všechny můžeme jmenovat Erikovu brigádu u psích spřežení nebo recept na nanukový dort dovezený do vesmíru. Ale pokud vám něco z toho bude připadat příliš, vždycky můžete zalistovat zpět na první stránku a nechat se Míšou znovu poučit, že „vymýšlení dělá svět mnohem zábavnějším“.