Sice s dvouměsíčním zpožděním oproti původním plánům, ale přesto vlastně úspěšně zakončila v únoru 2023 autorská dvojice Vojtěch Matocha (scénář) a Karel Osoha (kresba) sedmidílnou sešitovou sérii Křídový panáček, první z plánovaného rozsáhlejšího cyklu Prašina. Kroniky. Ten už od března pokračuje novým kratším (třídílným) příběhem připraveným opět podle Matochova scénáře, tentokrát kreslířkami Kateřinou Čupovou a Ester Kuchynkovou. Právě existence pokračování, ukončení jednoho příběhu a rychlý start dalšího je prvním kladem celého projektu, který má šanci sblížit fanoušky komerčního (tedy jednoduše zábavného) komiksu s příznivci náročnějších autorských prací. Těm prvním komiksová Prašina nabízí přímočarý, tajuplný a napínavý příběh s dostatkem akčních scén, ti druzí mohou ocenit potemnělou atmosféru i netriviální, byť nikterak složitou zápletku, která se obejde bez superhrdinů i nadpřirozena.

Absence nadpřirozena je nicméně zároveň trochu zklamání, zejména po přečtení prvních sešitů série, které operovaly s tajemným až strašidelným žhářem, který dokáže pronásledovatelům beze stopy zmizet. Odhalení jeho identity je asi nejslabší místo celého příběhu: nejenže tu fantom nečekaně snadno selže a zkrotne, ale následně ztrácí jakoukoliv auru výjimečnosti, kterou autoři předtím tak pečlivě budovali.

Samotný příběh je novější variací schématu, které starší čtenáři znají z Mayova Vinnetoua, ti mladší už asi spíše z filmu Avatar: hlavní hrdina sice patří k vyspělejší civilizaci, ale když pozná ryzí charakter „zaostalých“ v kontrastu s bezohlednou hamižností těch „svých“, přidává se na stranu slabších. Matocha bohužel s tímto motivem pracuje příliš předvídatelně: jeho hrdina Vašek, mladík neurčitě náctiletého věku (už není dítě, ale ještě stále ani mladý dospělý) sice zpočátku pronásleduje žháře jako nebezpečného zločince, zároveň se ale zabydluje ve čtvrti Prašina, sbližuje se s místními a čtenáři začíná být rychle jasné, že byť to Vašek sám ještě neví, jsou se žhářem na stejné straně.

Motiv developerů, kteří se chystají pohltit starou zaostalou čtvrť, a mstitele, který se jim v tom snaží bránit zakládáním požárů, také není nijak nový, připomeňme jen romány Miloše Urbana Sedmikostelí a Hastrman, kde tajuplní fantomové rovnou vraždí padouchy, kteří ničí staré čtvrti nebo krajiny. Jistě, starší děti, jimž je série určena, tyto knihy nejspíš znát nebudou a poselství o hodnotách zaostalého světa bez elektřiny pro ně může být přínosné, i tak se ale po přečtení posledních stránek vnucuje pocit, že potenciál příběhu, prostředí a postav nebyl zcela využit. A to i při vědomí toho, že děti možná nejsou tak náročné na peripetie příběhu a že pro ně zvraty v závěru mohou být překvapivější, než jak je vnímá dospělý čtenář.

Co Křídovému panáčkovi rozhodně nelze upřít, je mimořádná kvalita kresby Karla Osohy. Ještě před dokončením série za ni ostatně získal cenu Muriel za nejlepší kresbu; a to poté, co předtím nominaci (za práci na jiných komiksech) několikrát neproměnil. Jistě mu pomohlo barevné provedení, které svým tlumeně temným laděním skvěle navozuje atmosféru tajemna a nebezpečí. Osoha suverénně zvládá své postavy, jeho kresba je nápaditá a dynamická, přičemž tempo neztrácí ani ve scénách, které jsou konverzační nebo předělové – a možná právě v této nutné drobné rutině, ne na efektních dvoustránkových výjevech, se pozná dobrý komiksový kreslíř. Výrazné a dramatické jsou i obálky, které vzbuzují zvědavost a touhu sešit otevřít. Snad až na tu poslední, která má sice nápad, ale příliš se utápí v jednolité tmavé barvě, a navíc ani obličeje postav nepůsobí zrovna přesvědčivě. Ostatně celý poslední sešit jako by vykazoval známky (celkem pochopitelné) kreslířovy únavy: většina oken působí prázdnějším dojmem než u předchozích sešitů, častěji se objevuje monochromatické pozadí, na sedmé stránce Osoha několikrát zopakuje týž užaslý výraz svého hrdiny a obecně celý sešit vyznívá trochu fádně; s výjimkou posledních tří stran. Přitom jde o finále celé série, které by mělo být naopak i kresebně vrcholné – ale možná byl vrcholem už první sešit, na který měl kreslíř ještě dost času a energie.

Navzdory rozpačitému dojmu z posledního sešitu však platí, že Prašina. Křídový panáček je skvělým důkazem toho, že v Česku dlouho odepisované sešitové vydávání může mít smysl. Autoři s formátem dokázali po celou dobu výtečně pracovat, dali si záležet na tom, aby každý sešit končil v nejlepším a napínal zvědavost čtenářů. Když se později ukáže, že občas klamali tělem (zejména v případě zdůrazňování nadpřirozených schopností fantoma žháře), nelze jim to úplně vyčítat, protože k žánru to tak trochu patří. Ostatně o tom, že děti čtou na rozdíl od dospělého recenzenta celou sérii možná naivněji, ale o to nadšeněji, svědčí i sympaticky vysoké prodeje a opakovaná prvenství jednotlivých sešitů v žebříčcích nejprodávanějších knih pro děti.