Třicet let po rozpadu Československa přichází autorský tandem sociálního a kulturního antropologa Marka Jakoubka a bulharského folkloristy, etnologa a slavisty Vladimira Penčeva s publikací Češi a Slováci v Bulharsku. Příspěvky ke studiu české, slovenské a československé krajanské přítomnosti v bulharských zemích. Navzdory historickému zlomu jako by v této balkánské zemi pokračovala kontinuita národního česko-slovenského spojenectví, zakotveného r. 1918 ve společném státě. 

Po formální stránce jde o kolektivní (ač jen dvojčlennou) monografii. Marek Jakoubek je čtenářům iLiteratury znám především pro svůj odborný zájem o českou krajanskou obec v Bulharsku Vojvodovo. Vladimir Penčev pak v tomto časopise zaujal sborníkem studií Po serpentinách sebepoznání a poznání toho druhého. Češi a Slováci v Bulharsku, Bulhaři v České republice. Po obsahové stránce se autoři v kapitolách důsledně střídají. Skutečnost, že se liší svými metodologickými východisky, napomáhá celkové pestrosti, živosti publikace, přičemž oba přístupy jsou stejně cenné. Penčevovy tematické bloky mají výrazný autorský charakter, naproti tomu Jakoubek přináší precizně komentovanou edici pramenů, které pocházejí z archivu Československého klubu T. G. Masaryka v Sofii. 

„To je ta česká poctivost!“

Do problematiky nás uvádí Penčevova sumarizační stať O invazi Čechů do osvobozeného Bulharska. Typologie migračních proudů a charakteristika českého působení v Bulharsku. Po osvobození Bulharska z osmanské nadvlády (r. 1878) nese celá řada oblastí lidské činnosti výraznou českou stopu. Penčev uvádí nejen přehled stěžejních, obecně známých a často zakladatelských osobností, jehož konce nedohlédneme (Konstantin Jireček, Karel a Hermenegild Škorpilové, Jan Mrkvička, Václav Dobruský, Bohdan a Jiří Proškovi, Jaroslav Věšín atd.), zdůrazňuje i přínos zručných českých řemeslníků, dělníků, vznik celých dělnických kolonií. A samozřejmě zde uvádí již zmíněnou kompaktní českou etnodiasporu v severozápadním Bulharsku Vojvodovo, ale i skupinu smíšených manželství z období socialismu.

Hledá odpověď na otázku motivace české invaze z konce 19. a začátku 20. století. Tu nalézá v dobovém trendu tehdejší Evropy, který směřoval k objevování nových světů. Pro mnoho Čechů představoval mladý bulharský stát životní výzvu, možnost pozitivní změny, vlastního uplatnění a rychlejší kariéry. Díky významné státní podpoře ze strany nově vzniklého Československa se českému etnickému společenství dostává institucionalizace, rozvíjí se česká identita v bulharském prostředí. Materiálním výsledkem těchto snah je vznik Československého národního domu T. G. Masaryka v Sofii. Penčev neopomíjí ani vývoj společenského uspořádání Evropy nového tisíciletí. I přes globalizační tendence vidí zachování české komunity a povědomí její národní identity pozitivně. 

Po Penčevově vstupní kapitole příhodně následuje Přínos Čechů Bulharsku. Jakoubek mu dal podtitul Ztracený (a nalezený) příspěvek k české přítomnosti v bulharských dějinách. Jde o text sepsaný v r. 1968 neznámým českým krajanem v Bulharsku a nalezený r. 2019 v archivu Československého klubu T. G. Masaryka v Sofii. Anonymita příspěvku nahrává jeho tajuplnosti. Mnohé ze skutečností, které nám Penčev sděluje fundovaně vědecky, nahlížíme nyní popsány v uvolněnějším, populárněvědném až beletristickém stylu. 

Autor se stručně dotýká i dějin Bulharska, především Sofie, hlavně však uvádí biografie známých i méně známých bulharských Čechů, přičemž udivuje šíří svých znalostí. Vzletný závěr textu končí slovy: „To je ta česká poctivost!“ Co ho vedlo k rozhodnutí nevystoupit ze stínu, napadne jistě leckterého čtenáře… 

Marek Jakoubek opatřil příspěvek cennými komentáři, poznámkovým aparátem, mnoha vysvětleními či upřesněními, jakož i korekcemi a rovněž rozsáhlým soupisem literatury. Pozornost si zaslouží i zajímavý fotografický materiál. Je až k nevíře, že tento text neznámého autora zůstal s největší pravděpodobností doposud bez povšimnutí. O to víc lze ocenit objevitelskou roli Marka Jakoubka, díky němuž se s tímto až téměř „archeologickým nálezem“ může seznámit veřejnost. 

A slovenská komunita?

Kapitolu O komunitě Slováků v Bulharsku a paradoxech její (ne)existence sepsal Vladimir Penčev. Snaží se v ní nalézt odpověď na otázku, zda v Bulharsku existovala a existuje slovenská komunita se svými typickými parametry. Uvádí přehled celé řady míst, která se v minulosti stala cílem slovenských přistěhovalců. Etnické povědomí bulharských Slováků vždy podporovaly folklorní tradice, spolková činnost na bázi slovesné, písňové, hudební a taneční formy. Komunitě jako takové zasadila však nejcitelnější ránu reemigrace koncem 40. let minulého století, v jejímž důsledku mizí celé slovenské vesnice, kompaktní slovenská diaspora v Bulharsku se rozpadá. Slovenská etnická komunita na bulharském území má tedy smíšený, disperzně-diasporní charakter, jehož hlavním znakem je jazykový a kulturní bilingvismus.  

Československý národní dům T. G. Masaryka

V kapitole Pobočky Československého národního domu „T. G. Masaryk“ v Sofii. Stav k roku 1932 předkládá Marek Jakoubek zprávu tohoto domu, vyhotovenou u příležitosti historicky prvního Sjezdu zahraničních Čechů a Slováků, který uspořádal v Praze Československý ústav zahraniční, a to v době všesokolského sletu. Československý národní dům T. G. Masaryka vznikl v r. 1924 a navázal na činnost spolku Čech, existujícího v Sofii již od r. 1892. 

Po zprávě věnované ústředí v Sofii následují zprávy z jednotlivých poboček na jiných místech Bulharska (samozřejmě i z Vojvodova). Mají stejnou základní strukturu a podávají zajímavé informace o krajanských školách, spolkové činnosti, odnárodňování a náboženské problematice. Sepsali je jednatelé – učitelé na místních československých doplňovacích školách. Kapitolu obohacují dobové fotografie, nechybí ani snímek Československého klubu (dříve národního domu) T. G. Masaryka v Sofii dnes. 

O vděčné paměti

V poutavé kapitole, nazvané Hledání vděčné paměti aneb ještě jednou o „bulharských“ Češích, se Vladimir Penčev věnuje geografickým jménům na území Bulharska spojeným s významnými českými osobnostmi, působícími v této balkánské zemi. Jde o projev hluboké úcty, které se na prvním místě může těšit Konstantin Jireček, v Bulharsku ministr osvěty, následovaný archeology a přírodovědci bratry Škorpilovými, malíři Janem (v Bulharsku Ivanem) Mrkvičkou či Jaroslavem Věšínem, ale například i celá řada českých architektů. 

Toponyma (názvy obcí, ulic, zeměpisných míst…) vzniklá ze jmen význačných Čechů, kteří prosluli v Bulharsku, pronikla i do zahraničí, dokonce až na Antarktidu! Penčev uvádí mezi místy vděčné paměti i památníky, pamětní desky či busty, zasvěcené těmto osobnostem. 

Krajanská pospolitost

V úvodu k poslední kapitole, nazvané Zapomenutá skica Josefa Šercla. Čechoslováci v Bulharsku (1950), přináší Marek Jakoubek stručný historický přehled badatelského zájmu o českou kulturní invazi do Bulharska. Ten se datuje už od poslední třetiny 19. století, jeho hlavní rozvoj však následuje až po r. 1945. Od r. 1989 u nás dochází k odklonu vědeckého diskurzu od východu směrem na západ, preferuje se exotika, a to se týká samozřejmě i Bulharska. Postupem času se však uvedená situace přece jen zlepšuje, přičemž dochází k pozitivním badatelským posunům, a to především díky novým možnostem, které nabízí sociokulturní antropologie. 

Živý důkaz těchto tendencí představuje výzkum Vojvodova. Jádrem kapitoly je další Jakoubkův objevitelský počin z archivu Československého klubu T. G. Masaryka v Sofii. Ke slovu se dostává kloboučník Josef Šercl, který dorazil do Bulharska na základě pozvání sofijské obchodní a živnostenské komory kolem r. 1902 a zasloužil se zde o zrod kloboučnického řemesla. Zatímco v Přínosu Čechů Bulharsku se anonymní autor soustřeďuje více na významné osobnosti,  Šercl v příspěvku Čechoslováci v Bulharsku klade důraz hlavně na organizovanou krajanskou pospolitost, na vznik, historii, pozadí a zázemí nejprve spolku Čech a posléze především Československého národního domu T. G. Masaryka v Sofii. Šercl se zmiňuje i o činnosti Sokola a českých i slovenských vesnicích a osadách v Bulharsku. 

Šterclova práce vznikla před více než sedmdesáti roky, má přehledový, rekapitulační charakter, přináší ovšem i řadu nových informací. Je chronologicky i tematicky dobře strukturovaná, zahrnuje i období 2. světové války, poválečná léta, reemigrační procesy a etapu socialismu. V závěru zaznívá autorova optimistická víra v radostné perspektivy. 

V doslovu ke knize vysvětluje Vladimir Penčev podstatu svého spoluautorství s Markem Jakoubkem, přičemž neopomene zmínit jméno předčasně zesnulého bohemisty Velička Todorova, který inicioval jejich setkání. Tato cesta zavedla Jakoubka do Vojvodova, pro něž posléze nadchl i svou manželku Lenku Jakoubkovou Budilovou. Vznikla celá řada publikací a Vojvodovo se brzy stalo nejzkoumanější českou vesnicí v zahraničí. S nadsázkou lze hovořit o novém vědeckém oboru, tzv. „vojvodologii“. 

Jakoubek se považuje za dvorního Penčevova překladatele a cítí se být jeho žákem, za což je Penčev upřímně vděčen. Věřme, že se dočkáme další spolupráce, která stvrzuje jejich úspěšné vědecké partnerství. V archivu Československého klubu T. G. Masaryka v Sofii se jistě ukrývají další významné prameny. Důrazně se nabízí otázka, zda by si tento zdroj nezasloužil podrobného zkoumání, fundovaného studia a konečně důkladného archivního zpracování. Mimo jiné by mohl vydat i na několik diplomových či disertačních prací.