Zájemcům o česko-bulharské vztahy nabízí pracovní i manželská dvojice Marek Jakoubek a Lenka J. Budilová další pozoruhodnou publikaci: Češi v Bulharsku. Od osvobození Bulharska do konce druhé světové války. Jak uvádí Jakoubek hned zpočátku v Neperiodické inventuře, toto téma se stalo již přirozenou součástí bulharistiky. Lze konstatovat, že ve vědecké oblasti se těší pozornosti, a tak snad i příslibu pro budoucnost. 

Publikaci tvoří chronologicky sestavený soubor studií devíti badatelů, jejichž podrobné medailonky jsou uvedeny v závěru knihy. Příspěvky mapují různé oblasti působení našich krajanů v této balkánské zemi. Oponent by mohl namítnout, že podobně laděné publikace tu už byly a ne jednou. Začte-li se však do prvních tří textů, shledá, v čem spočívá novum této knihy. 

Je obecně známo, že po osvobození Bulharska z osmanské nadvlády r. 1878 nastal pochod české inteligence do mladého státu, což souvisí s orientací značné části bulharské společnosti západním směrem. Mladým schopným Čechům se navíc v Bulharsku nabízela rychlá kariéra, profesní realizace. Například u zrodu bulharské archeologie a kartografie stáli bratři Škorpilové, bulharskou historiografii budoval Konstantin Jireček, jenž tady působil rovněž jako ministr školství, realismus v malířství rozvíjeli Ivan Mrkvička a Jaroslav Věšín. Nejen v době totalitní se však tato skutečnost v duchu slovanské vzájemnosti do určité míry idealizovala. A nyní zřejmě nastal čas podívat se na tuto problematiku střízlivěji a ukázat i její stinné stránky.

Nový pohled na věc

V úvodním textu Pavla Zemana Cítím se býti v Orientu se dostávají ke slovu významní a v bulharistických kruzích dobře známí bulharští Češi Konstantin Jireček, bratři Hermenegild a Karel Škorpilové, Josef Voráček i Antonín Šourek. Podávají obraz života v bulharských městech Sofii, Plovdivu, Slivenu, Staré Zagoře, Gabrovu a Velikém Tărnovu na konci 19. století. Jak již sám název studie napovídá, vedle romantických popisů krajiny či okouzlení historickým rázem Plovdivu zaznívá z citovaných úryvků i rozčarování ze zaostalosti až ubohosti ostatních měst. Náš „Středoevropan“ byl při návštěvě balkánské země nezřídka šokován cestováním, městskou špínou a nedostatkem hygieny, jakož i způsobem života. 

V podobném duchu se nese i text významného bulharského etnologa a bohemisty Vladimira Penčeva Stereotypia Bohemoabulgarica. Vzhledem k výmluvnému podtitulu Proč byly pozitivní stereotypy Čechů o Bulharsku po kontaktu s realitou osvobozeného Bulharska brzy zapomenuty snad netřeba dalších slov. I Penčev zařazuje nemálo působivých citací. Emil Minčev si v příspěvku Z každodennosti Čechů v Bulharsku v letech 1878–1904 podrobněji všímá oblasti cestování, zaměstnání, financí, ubytování, stravování, zdravotnictví a chorob či volného času. Poukazuje rovněž na to, jak Bulhaři Čechy přijímali: nadšení postupně začalo opadat a nezřídka prosakovaly nálady namířené proti cizincům. 

Další texty, přinášející rovněž cenné a zajímavé informace, mají spíše přehledový charakter. Pavel Zeman pojednává o učebnicích českých učitelů v Bulharsku, přičemž klade důraz na vytváření odborných terminologií, které v Bulharsku chyběly. Spolkové činnosti se věnuje Emil Minčev, o Sokolu v Bulharsku píše Enčo Minčev. Lenka J. Jakoubková a Marek Jakoubek se vracejí ke své „lásce na celý život“ – vzorné české vesnici v severozápadním Bulharsku Vojvodovu. O českých inženýrech, architektech a stavitelích fundovaně informuje Nikolay Brankov. Bojka Vasileva se věnuje přesídlení Čechů a Slováků z Bulharska do Československa po druhé světové válce.

Úspěšná Františka

Zvláštní pozornost zasluhuje text Martiny Bečvářové Františka Senlerová-Šourková, první ředitelka plovdivského dívčího gymnázia. Příspěvek zaujme i víceméně literárním zpracováním, čte se skoro jako povídka. Před čtenářem tak vyvstane obraz organizačně schopné, všestranně vzdělané, silné, odvážné a emancipované ženy, která se nebála už v takřka středním věku chopit příležitosti a začít jinde a znova, uspět nejen pracovně, ale stihnout si vybudovat i šťastný rodinný život. Stálo by za to věnovat se více ženské tematice a problematice, zapátrat i po ostatních zajímavých Češkách v Bulharsku v uvedeném období.

I přes možnou lehkou depresi z „nového pohledu na věc“ je potřeba v závěru zdůraznit, že řada Čechů vybudovala právě v Bulharsku zajímavé kariéry i životy, k čemuž obecně patří překonávání překážek. V této zemi jen stěží zavadíme o oblast lidské činnosti, na které by se naši dávní krajané nepodíleli. Na poli česko-bulharských vztahů si tak vydobyli trvalou úctu, což ostatně dokazuje i tato publikace.