Jan Bělíček (nar. 1986) byl roky důležitým recenzentem současné české prózy, pak se však z této pozice stáhl, stal se šéfredaktorem deníku Alarm, kde nyní s Evou Klíčovou připravuje jeden z mála českých literárních podcastů nazvaný tl;dr, a svou čtenářskou pozornost zaměřil spíš na zahraniční, především anglojazyčnou literaturu. Mohli se o tom přesvědčit posluchači jeho podcastové série V chapadlech murmuru, která byla mezi lety 2019 a 2020 vysílána na platformě Institut úzkosti. Obsah tohoto podcastu letos Bělíček převedl do knižní podoby – podobně jako to udělal Karel Veselý s podcastem a publikací Všechny kočky jsou šedé. 

Bělíčkova kniha, vycházející s podtitulem Jak číst literaturu krize, se zjednodušeně řečeno zaměřuje na to, jak se veskrze společensky aktuální témata odrážejí v literatuře. Bělíček vybírá především literaturu světovou a především prózu, i když v několika případech sáhne i po textech české provenience a po literatuře faktu. V sedmi kapitolách se literární kritik zabývá tématy jako klimatická krize, gender, třída, maskulinita a její proměny, postkolonialismus či třeba zánik civilizace. Sepětí mezi interpretovaným dílem a současností je někdy samozřejmě zcela očividné – tak je tomu třeba u sociologicky laděných prozaických sond Édouarda Louise –, jindy toto spojení spočívá spíše ve způsobu, jímž Bělíček daná díla čte; autor třeba ukazuje, jak úzce se dneška dotýkají například i žánrové prózy, jež jsme v tomto ohledu zvyklí spíše přehlížet.

Toho, kdo Bělíčkovy texty pohybující se na hranici úvahy a recenze pravidelně čte či poslouchá jeho příspěvky na stanici Český rozhlas Vltava, výčet děl, jimž věnuje pozornost, asi příliš nepřekvapí. Důležité postavení mají v jeho knize díla autorů spojených s takzvanou autofikcí – Můj boj Karla Oveho Knausgårda, román Na zemi jsme na okamžik nádherní Oceana Vuonga, prózy Bena Lernera nebo dosud nepřeložení Argonauti Maggie Nelsonové či Taipei od Tao Lina. Dále se v publikaci dostane třeba na tetralogii Geniální přítelkyně Eleny Ferrante, Americkou elegii J. D. Vanceho, Cestu Cormaca McCarthyho a mnoho dalších. V chapadlech murmuru může pro mnoho tuzemských čtenářů a čtenářek fungovat jako podnětné a zanícené seznámení s důležitými texty světové literatury posledních let – a to i proto, že mnohá díla, o nichž Bělíček píše, nebyla dosud přeložena. 

Bělíček vychází z levicových pozic, a jakkoli může politicky motivované čtení literárních děl – není-li kontrolované – svádět k dezinterpretacím (otázku, zda, respektive nakolik jsou takové dezinterpretace plauzibilní a mohou plnit ve specifickém kontextu svou funkci, ponechme nyní stranou), není to jeho případ. Autor je povětšinou obezřetný a interpretované či analyzované dílo nehladí proti srsti, nedopouští se zkreslení – ačkoli samozřejmě s některými dílčími tezemi a závěry lze nesouhlasit.

Napříč celou publikací jsou rozesety ukázky z analyzovaných děl, stejně jako byly rozesety napříč podcastem. Nutno podotknout, že v knize není toto prokládání textu ukázkami tak efektní. Je sice třeba vyzdvihnout možnost seznámit se i prostřednictvím ukázek s mnoha důležitými anglojazyčnými tituly, které čeští čtenáři asi povětšinou nebudou znát (zmínění Argonauti, výborný román Taipei od Tao Lina nebo Archiv ztracených dětí od Valerie Luiselliové a další). Na druhou stranu působí mnohé ukázky retardačně a nejeden znalý čtenář či čtenářka je možná přeskočí, protože pro samotný výklad nejsou obvykle nezbytné. Také se nabízí otázka, zda by například nebylo vhodnější zařadit do knihy ukázku z románu Zřídlo, v němž byl podle Bělíčka vytvořen „zcela unikátní autorský jazyk“ a který u nás nebyl zrovna hitem, než z titulů, jež budou většině čtenářů a čtenářek Bělíčkovy knihy patrně dobře známé.

Jak již bylo řečeno, kniha V chapadlech murmuru vznikla jako rozpracování stejnojmenného podcastového seriálu. Přenesení podcastového scénáře na stránky knihy asi mohlo být odvážnější. V původní sérii, jejíž díly byly zveřejňovány s měsíčními rozestupy, by možná pro posluchače a posluchačky bylo náročné zkonzumovat na samém konci výkladu nějakou syntézu či propracovanější závěr, pro čtenáře a čtenářky knihy by to však bylo žádoucí. I jednotlivé kapitoly by si zasloužily nějaké shrnutí; Bělíček sice problematiku dané kapitoly obvykle nastíní v jejím úvodu, pak už však většinou postupuje od jednoho analyzovaného titulu k druhému, aniž by výklad na konci kapitoly obsažněji uzavřel. 

Dalším problémem, který do knihy zřetelně prosákl z podcastové série, je to, že se autor čas od času opakuje. Dojde přitom i k dost nešikovnému přehlédnutí, kdy Bělíček na dvě místa vložil pasáže o knize Chceme to, co máte vy od Johna Lanchestera, přičemž na straně 113 použil její český název, zatímco na straně 180 ji označil jako Kapitál, což je překlad jejího názvu v originále, Capital. (Nejedná se přitom o jediné redakční přehlédnutí při nakládání s tituly knih a jejich českými ekvivalenty.)

Je zkrátka patrné, že přechod materiálu z audioverze do knižní podoby neproběhl zcela hladce a důsledně. Což souvisí i s tím, že kdo si již poslechl podcastovou sérii, příliš nových informací z knihy nenačerpá. Přesto představuje publikace V chapadlech murmuru důležitý a podnětný příspěvek k nepříliš rozšířeným knižním příspěvkům tuzemské literární publicistiky, jež nejsou pouhým shrnutím toho, co daní autoři a autorky otiskli v různých periodikách v průběhu let. Jan Bělíček v mnoha ohledech otevírá zdejším čtenářům a čtenářkám obzory – nejen že je seznamuje s důležitými nepřeloženými díly posledních let, ale také odhaluje, jak úzce může být současná literatura propojena s tím, co se děje kolem nás.