Teprve druhá kniha – říká se někdy – bývá tou pravou zkouškou autorova talentu. Předpokládá se totiž, že na rozdíl od prvotiny, za jejíž vznik autor vděčí vyvření dlouhodobě nakumulované tvůrčí energie, zpravidla ještě spojené s důležitým životním tématem, vyžaduje druhá kniha mnohem náročnější hledání námětů nových, případně také způsobů, jak se neopakovat. Anna Cima debutovala jako výrazná, tematicky i stylově originální autorka, která se zároveň – přestože zjevně má co říct – příliš netlačí do médií a necítí potřebu budovat své PR, aby podpořila prodej. Její debutový román Probudím se na Šibuji (2018) hovořil sám za sebe: dokázal se prosadit jak u kritiky a v literárních cenách (Litera za objev roku; Cena Jiřího Ortena), tak i u čtenářů. Příběh pražské studentky japanologie a její vzpomínky „zaseknuté“ v jedné z tokijských čtvrtí se rafinovaně prolínal se životem a dílem imaginárního spisovatele Kawašity, po jehož spisech i osudech hlavní hrdinka pátrala. V odlehčeném, avšak literárně poučeném podání Cima zdařile mísila inspirace různými žánry, od detektivky přes romanci až po univerzitní román. Velmi zapůsobilo také exotické japonské prostředí, s jehož kulturou je Cima díky svému vzdělání, překladatelské profesi i faktu, že v současnosti v zemi Nippon žije, velmi dobře obeznámena.

Nynější více než sedmisetstránkový (!) román Vzpomínky na úhoře na předcházející Šibuju v lecčem navazuje, současně se však vydává trochu jinam, dál. Rovněž se odehrává převážně v Japonsku, tentokrát ovšem v poněkud méně známých lokalitách, zejména v oblasti Šizuoky a města Mišima, kam jsou zasazeny nejdůležitější momenty děje. I nyní zaujme autorčina erudice, s níž využívá japonské reálie, ať jde o zvyky, geografii, historii, či třeba náboženské (šintoistické) rituály. Prostředí, které Cima evokuje, spolu s faktem, že drtivá většina postav jsou Japonci, přitom bezmála vzbuzuje dojem, že jde o překladovou prózu; natolik vybočuje ze zdejšího kontextu (pouze jedna z postav má těsnou vazbu na Česko, neboť se narodila ve smíšeném manželství Češky a Japonce). Naopak ubylo autobiografičnosti, alespoň té zjevné.

Ani styl, ani kulisy nejsou ovšem pro Vzpomínky na úhoře tím nejdůležitějším; takto rozsáhlý text bychom stěží strávili jen díky atraktivnímu milieu. Dynamiku knize zajišťuje detektivní (v zásadě kriminální) příběh, který – přes mnoho odboček a větví – celkem neochvějně směřuje k hlavní záhadě románu: nevysvětlitelným, resp. dosud nevysvětleným událostem, jež se v mišimských horách staly před více než třiceti lety. K napětí, tedy zejména potřebnému pečlivě odměřovanému dávkování důležitých indicií, přispívá skutečnost, že se do věci zapojuje množství různorodých postav. Klubko začne rozmotávat novinář Tojama, který ovšem brzy záhadně zmizí, patrně proto, že během pátrání narazil na stopy skupiny organizující v dané oblasti černý rybolov. Po něm iniciativu přebírají další, ovšem již dříve průběžně představené postavy, z nichž každá má svou vlastní motivaci, vyplývající z jejích osobních zkušeností a vazeb na ostatní. Právě vztahy a osobní historie hlavních postav Cima velmi podrobně rozpracovává, což je zjevně tím hlavním důvodem, proč má text takový rozsah.

Po Tojamových stopách se záhy pouští jeho kolegyně a obdivovatelka Juko, již doprovází zmíněná Čechojaponka Sára, a posléze se do kauzy vloží i Jučin manžel Masato, který však jako policejní vyšetřovatel pátrá po vlastní ose. Ti všichni, ať už svým úsilím, či trochu bezděčně, postupně odhalují stále více informací o skupince kontroverzních ekoaktivistů, snad sekty, kteří před lety v horách nedaleko Mišimy působili. Neuzavřený případ zmizení jednoho z členů této skupiny, stejně jako dlouho nejasné propojení těchto lidí s matkou Sářiny subtilní spolubydlící Miju, jsou pro postavy a koneckonců i pro čtenáře těmi nejnaléhavějšími otázkami. 

Cima si velmi zakládá na plasticitě postav; do případu se kromě zmíněných epizodicky zapojují i další jednotlivci (vyšetřovatelé, pamětníci apod.), z nichž žádný není pouhá mechanická figurka či – jak to někdy u detektivek bývá – jakási vyšetřovací „funkce“. Zejména protagonisté mají každý svůj kolorovaný životní příběh, který se připomíná v mnoha reminiscencích, retrospektivách a flashbacích, což ve výsledku často významně determinuje jejich současné chování a smýšlení. To je také důvodem, proč přítomná kniha dalece přesahuje rámce standardní detektivky či jakéhosi „příběhu s tajemstvím“ a posouvá se spíše k oblasti vztahově sofistikovanějších, žánrově ovšem (záměrně) nejednoznačných próz. Z téhož důvodu ostatně není příliš vhodné řadit Ciminy prózy ani do poměrně úzké škatulky prózy s tématem „výprav za exotikou“. 

Postavy tedy poznáváme nad poměry zevrubně, tzn. včetně jejich vzpomínek, tužeb, problémů, obav a přání. Například Juko se kromě jiného od dětství potýká s handicapem, je platonicky zamilována do Tojamy a zároveň její manželství s Masatem trápí bezdětnost; její naoko tvrdý manžel je zase napořád ovlivněn hrůzným zážitkem (a následným sebeobviňováním) z dětství. Sára se vedle kulturního vykořenění musí vypořádat s nepříjemnou ztrátou zaměstnání i nechtěným těhotenstvím a v obdobném postavení je konečně také Miju, plachá dívka s velkou fantazií, které se starý případ s ekoaktivisty dotýká snad nejosobněji, protože se v něm skrývají mnohé otázky ohledně její vlastní identity a rodiny. Zrovna Miju se však situace extrémně zkomplikuje, neboť se po smrti matky stane obětí ne zcela vyjasněného útoku, po němž upadne do bezvědomí. Přesněji řečeno do Mezisvěta, v němž hraje prim podvědomí, vzpomínky, ale také nebezpeční démoni, s nimiž je potřeba se utkat. Výsadní místo zde má druhdy posvátný, v současnosti však krajně ohrožený tvor – onen titulní úhoř japonský.

Třebaže je před nás ve Vzpomínkách na úhoře rozprostřen mnohem rozlehlejší a kompozičně složitější celek než v Probudím se na Šibuji, je s předcházející knihou principiálně podobný v zintenzivňovaném prolínání jednotlivých linií. Cima navíc text, tak jako u prvotiny, stylově rozrůzňuje množstvím jiných komponentů: četných úryvků z korespondence, deníků, osobních vzkazů, reprodukovaných historických vyprávění a pověstí, ale občas i SMSkové komunikace, inzerátů apod. V celku pak vzniká pozoruhodně strukturovaný fikční svět, rozprostírající se široce do různých časových, prostorových a také žánrových dimenzí. Podobně jako v Šibuji se nadto chytře pracuje s motivy, jako je například voda, ekologické ohrožení či reprodukce (ať už jde o lidi, či o množení ohroženého úhoře). 

„Velké plátno“ Vzpomínek na úhoře tak potvrzuje ojedinělou pozici Anny Cimy v české literatuře, její talent a jemu odpovídající autorské sebevědomí.