V srpnu 2018 vydala mladá japanoložka Anna Cima svůj debut Probudím se na Šibuji, který vzápětí probudil i letošním dlouhotrvajícím horkem jinak poněkud ukolébanou literární scénu. Příběh probíhající na ose Praha – tokijská čtvrť Šibuja s odbočkou do města Kawagoe přitahuje i volbou prostředí, vždyť japonská kultura se u nás v posledních letech těší velké pozornosti i oblibě. Šibuja je centrum japonské popkultury s mnoha nákupními centry a zábavními podniky, je to oblíbené místo známé i pro svůj noční život.

Promyšlená kompozice románu propojuje vedle odlišných prostředí také různé časové roviny. Příběh současné studentky japanologie Jany Kupkové se tu prolíná s událostmi kolem postavy středoškolačky, téže Jany Kupkové, která v určitém smyslu uvízla na Šibuji již před sedmi lety, když navštívila Japonsko poprvé, a také s životními osudy záhadného japonského spisovatele Kijomarua Kawašity, který žil a tvořil v první třetině 20. století a k němuž se obě Jany – každá po svém – pokoušejí přiblížit. Dělí je přitom jak vzdálenost mezi Prahou a Tokiem, tak i časový odstup sedmi let.

Probudím se na Šibuji je bezesporu příběh do značné míry autobiografický. Svou polohou přitom zejména v první polovině napovídá příslušnost k žánru označovanému jako „introspektivní beletrie“ (šinkjó šósecu), který se počátkem 20. století v Japonsku jako jeden z mála těšil přízni tehdejší kritiky coby čistá, tedy umělecká literatura. Tento žánr, pro nějž se v o něco širším významu používá též název „já-román“ (watakuši šósecu nebo šišósecu), vychází z japonského chápání naturalismu a patří k němu díla, v nichž popisované události do určité míry korespondují s životem autora. V japonské literatuře (mezi známé spisovatele tohoto žánrů patří například Osamu Dazai či mistr povídky Naoja Šiga) přináší „já-román“ v zásadě realistický pohled na svět (opět samozřejmě v poněkud specifickém japonském chápání realismu), v románu Anny Cimy se však objevuje v kombinaci s prvky fantasy.

Hlavní hrdinka knihy se tedy v příběhu objevuje coby „rozdvojená“ postava – na jedné straně tu vystupuje skutečná, čtyřiadvacetiletá Jana, která se v Praze zabývá přípravou materiálu k disertační práci, na druhé straně se pak táž Jana, avšak teprve sedmnáctiletá, objevuje v Tokiu ve své nadpřirozené podobě, snad jako bloudící myšlenka, ztělesňující někdejší touhu po poznání vysněné země. Protagonistka se podle všeho skrze obě tyto postavy snaží vyznat sama v sobě a pochopit, co všechno se za tu dlouhou dobu opravdu změnilo. Do tohoto hledání však vkládá ještě další rovinu. Tu ztělesňuje spisovatel Kawašita, který studentku Janu přitahuje i tím, že se o jeho životě a tvorbě nedá téměř nic zjistit – Jana ví jen to, že je autorem několika povídek, například Rozdvojení, a pokouší se s pomocí svého staršího kolegy přeložit povídku Milenci. Zneklidňující vyprávění, odehrávající se na začátku 20. století, ovlivňuje postupně epizody odehrávající se v Praze i ty na Šibuji a nakonec se s příběhovými liniemi prolne v Kawagoe, kde sehraje významnou roli také dvojice mužských postav – Janina kolegy Viktora Klímy a japonského kamaráda Nakadaie.

Přes zajímavě vystavěný příběh, v některých autobiografických pasážích navíc velmi působivý, zůstávají závěrečné kapitoly nejslabším místem díla. Zde Anna Cima trochu tápe a nelze se ubránit dojmu, že ji opustilo okouzlení z psaní, zkrátka že ji mravenčí práce nutná k dotažení knihy do konce přestala bavit. Ve snaze o završení nastupuje místo autobiografie pouhý konstrukt, v němž kompozice získává navrch nad nápadem, a konečný sled událostí tak působí na některých místech poněkud nevěrohodně.

Naopak zajímavou odbočku od hlavního děje představuje postava kamarádky Kristýny, která sice s hlavním příběhem na první pohled nesouvisí, skrze dialogy s Janou však umožňuje čtenáři uchopit další stránky Janiny (a snad tedy i autorčiny) osobnosti. Zároveň poukazuje na fenomén určitého odcizení – zde především ve střetu s postavou Kristýnina otce, který se stal mnichem – a to odcizení zejména generačního, ale v zásadě obecného. V jeho duchu se nesou i vztahy hlavních postav, jež jako by se bály k sobě přiblížit a samy si kladou překážky – dobře je to patrné například na vztahu Jany a Viktora. Při nepozorném čtení by se mohlo zdát, že součástí vyprávění vlastně žádné hluboké city nejsou, snad proto, že při té rychlosti žití ani nejsou možné, pod povrchem však jasně vyčteme touhu po souznění bez podmínek a pragmatismu.

Autorka zvolila pro své dílo obecnou češtinu. I zde můžeme vycítit inspiraci v japonské literatuře. Snahy „hnutí za sjednocení mluveného a psaného jazyka“ (genbun ičči undó) se objevily už po otevření Japonska v poslední třetině 19. století a byly završeny v roce 1887 vydáním románu Futabateie Šimeie Plynoucí oblaka (Ukigumo). Na začátku 20. století se v japonské literatuře ujalo používání stylizovaného hovorového jazyka, vycházejícího ze zdvořilé formy, od 20. let 20. století se pak už v próze objevují i prvky obecné japonštiny – nejprve v dialogických pasážích, později i jinde.

Obecná čeština však na rozdíl od obecné japonštiny v písemné podobě neexistuje a navíc jde do značné míry o (inter)dialekt – například koncovka -ej místo -ý se používá spíše jen v Čechách. Použití tohoto jazyka v celém textu (autorka se nevyhýbá ani vulgarismům, spisovnou podobu má pouze text vložené povídky japonského spisovatele) je proto poněkud problematické. Objevují se zde i některé nedůslednosti, které mohou při čtení rušit, nehledě na drobné chyby a překlepy, které ve finálním textu nejspíš zůstaly proto, že je vlivem použitého jazyka méně přehledný. Přinejmenším neobvykle působí fakt, že stejnou obecnou češtinou promlouvají i postavy Japonců, dokonce i ve chvílích, kdy podle všeho hovoří japonsky. Starší generace mohou mít navíc obecnou češtinu spojenou s vrstvami společnosti, jejichž život je v příkrém rozporu s akademickým prostředím, v němž se část příběhu odehrává – přiznám se, že ani mně není úplně příjemné číst dialog, v němž se mladé vysokoškolačky oslovují „ty vole“. Je to sice v dnešní době bohužel realita, ale neměla by se krásná literatura nad takovouto realitu spíše povznést?

Autorčin styl vyznívá vlivem použitého jazyka příliš silácky až povýšeně, takže postava Jany působí v některých okamžicích docela nesympaticky – evidentní je například její pohrdání spolužáky, kteří se k japonštině dostali přes anime, tedy japonský animovaný film. Na druhou stranu však z textu zcela jednoznačně vyznívá její křehkost a zranitelnost – například ve stručných konfrontacích s vlastním otcem. Sedmnáctiletá Jana Kupková si už v první části příběhu na Šibuji povzdechne: „Táta samozřejmě tvrdí, že dlouhej příběh napsat nedokážu. Trochu to vypadá, že má pravdu. Už jsem dvakrát selhala. Až se ale vrátim do Prahy, předložim tátovi hotový veledílo. Mám tady na to hodiny, tisíce hodin času. Chci všechno pořádně promyslet, než začnu psát. Napíšu něco, co nikdo jinej nenapsal. Táta bude koukat. Bude na mě pyšnej a uzná, že mě celou dobu podceňoval.“

O příběhu, který nakonec napsala či nenapsala Jana Kupková, se v knížce Probudím se na Šibuji už nedozvíme. Anna Cima však bezesporu poutavý a ucelený příběh napsat dokázala. Včetně mnoha jemných dokreslujících detailů, které zřetelně naznačují, že autorka všechno, o čem píše, opravdu zná. Důkazem je fakt, že o její román jeví velký zájem příslušníci té generace, o níž se s oblibou tvrdí, že už vůbec nečte.