Anna Cima (nar. 1991) je česká japanoložka, která vystudovala japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v současnosti žije a studuje v Tokiu. Své znalosti a zkušenosti zužitkovala v debutu Probudím se na Šibuji, který jí vyšel v polovině letošního roku v nakladatelství Paseka.

Román je rozdělený na deset částí, jejichž děj je zasazen do Prahy a do Tokia. Jeho protagonistka Jana, studentka japanologie na pražské filozofické fakultě, touží po studijním pobytu na některé z japonských univerzit. V knihovně narazí na neznámého japonského autora, jehož povídka ji zaujme natolik, že se ji rozhodne přeložit. V tom jí pomáhá starší spolužák mírně nedbalého zevnějšku a s povahovými rysy, které u části lidí mohou vyvolávat dojem poruchy autistického spektra.

Autorka pracuje s reáliemi, které coby studentka nepochybně důvěrně poznala. Čtenář se tak seznámí s duchem budovy filozofické fakulty na Palachově náměstí, oblíbenými studentskými lokály i dalšími atributy studia na vysoké škole humanitního zaměření, případně si je připomene. Blízkost a věrohodnost, s jakou jsou tyto reálie vykreslené, je důležitá i pro akceptaci dalších rovin příběhu.

Vedle překladu povídky, s nímž se čtenář průběžně seznamuje, mu totiž autorka připravila jedno překvapení související také s Japonskem, Tokiem a konkrétně se čtvrtí Šibuja. Tu hlavní hrdinka před několika lety s kamarádkou navštívila a přála si tam zůstat, což se jí nakonec i určitým magickým způsobem povedlo. I v tomto případě je prostředí popsáno s důvěrnou znalostí a smyslem pro detail a čtenář nemá důvod nevěřit, že tak „nervně“, jak je popsán, život v tokijské čtvrti skutečně tepe.

Zatímco Jana v Praze řeší potýkání se s překladem, její mladší já může nahlížet do života Japonců, všímat si kulturních odlišností i konkrétních lidí, kteří se později ukáží být spojovacími články tokijské a pražské linky příběhu, jež pracuje s fikcí překládaného literárního díla i s reáliemi života jeho autora. Zatímco Jana v Praze touží po cestě do Japonska, Jana v Tokiu marně hledá způsob, jak svou zlatou klícku na Šibuji opustit.

„Příběh zobrazující spisovatele, jehož duše se rozdvojí, mě oslovil. Něco podobnýho na vlastní kůži dobře znám. Podobný rozdvojení se asi stane každýmu, kdo se do něčeho zažere, a ne a ne v tom uspět. Já například už několik let toužím odjet studovat do Japonska a moje myšlenky tak už docela dlouho bloumají mezi Prahou a Tokiem.“ (s. 36)

Kniha tak má v sobě prvky univerzitního románu, bedekru, mysteriózního dramatu i výseče z přehledu japonské literatury. Jakkoliv nesourodě může výše uvedené působit, při ponoření do příběhu čtenář zjišťuje, že to jako celek funguje, neboť příběh netrpí přelidněností, slepými odbočkami ani neuvěřitelnými zvraty nebo nepřirozenými dialogy. Zamrzí pouze relativně časté překlepy.

Anna Cima ukázala vypravěčský potenciál, schopný i přes nebanální syžet a složitější strukturu čtenáře zaujmout, vtáhnout a udržet v očekávání. Z textu jako by vyzařovala radost a nespoutanost, přitom se ale nevytratil ohled na čtenáře. Ty si český román o japonském snu, jak je prezentován na obálce, jistě najde. Opak by byl za současné situace v české literatuře na pováženou.