Černé jazyky se od předchozích dvou románů Dity Táborské na první pohled liší. Hlavním tématem Malinky i Běsy byla adopce a rodičovství. V konečném důsledku však autorka na svou předchozí tvorbu plynule navazuje, a to jak tematicky, tak formálně. Román Černé jazyky lze definovat jako kroniku, která postupně odhaluje tajemství jedné rodiny na pozadí tchajwanské historie. Vyprávěcí linka příběhu, v jejímž popředí stojí hlavní hrdina románu, náměstek ministra Bao, je rozkročena mezi třemi ženami: bývalou manželkou Sedrikou, dávnou milenkou Emmou a novou přítelkyní Hanou. Dita Táborská i v Černých jazycích dál rozvíjí svůj autorský styl, plynule prolíná perspektivy i vyprávěcí formy, a ačkoli pomyslný vyprávěcí štafetový kolík dostanou všechny hlavní postavy, Baův pohled v ději jednoznačně dominuje.

Konzervativní otcové a liberální děti

Na interpretaci románu se podíleli Miroslav Táborský, Jana Stryková a Petr Stach, jejichž hlasy román člení jak genderově, tak generačně. Zatímco kapitoly vyprávěné z pohledu ženských hrdinek zpracovala Jana Stryková, hlas Miroslava Táborského patří starší generaci rodu; Baovi a jeho bratru Taovi. Kapitol vyprávěných pohledem jejich synů Jena a Davida se potom chopil Petr Stach. Tato dramaturgická kombinace nejenže dává větší prostor k inscenovanosti textu, ale zároveň nepřímo odděluje rozdílnou životní realitu konzervativních otců od liberálnějších dětí a v neposlední řadě žen. Táborské literární styl kombinuje er-formu s du-formou a dává prostor vícero vyprávěcím perspektivám. Ve zvukovém ztvárnění namluveném trojicí interpretů však tato literární strategie působí mnohdy chaoticky a nepřehledně, zvlášť v případě ženských postav, které splývají v jednu. Jednotná vypravěčská linka se tak ztrácí ve změti různých hledisek a monologů.

Zajímavá je autorčina práce s časem. Časová osa, stejně jako historie rodiny, obsahuje spoustu prázdných míst. V románu nedochází k jejich dourčení, namísto toho jsou zobrazovány jen důsledky událostí z doby, o které text mlčí. Jednotlivé osudy bývají odvyprávěné jinou postavou, která má ale vlastní, nekompletní verzi událostí. Skutečná problematizace spolehlivosti vypravěčů a vypravěček, potažmo celého děje však v textu chybí a pravda se nakonec zdá být až podezřele jasná.

Muž s velkým egem

Děj se odvíjí ode dvou událostí, které Baa přimějí začít reflektovat svůj dosavadní život – zjištění, že jeho bývalá žena Sedrika má rakovinu, a Emmina náhlého přerušení jejich, dnes již přátelského, vztahu. Ve snaze pochopit nebo ospravedlnit své chování, rozpad manželství, ale i svůj vztah k otci se Bao noří do vzpomínek. Právě ty tvoří hlavní dějovou linku první poloviny knihy, přičemž paralelně se odvíjí příběh Baova syna Davida, který pátrá po příčinách hádky svého otce a strýce Taa, jež rodiny obou bratrů před lety znepřátelila. Asi není překvapení, že na povrch začnou vyplouvat tajemství, která spíš než aby rodinu scelila, ji definitivně rozvrací.

Ztvárnění Baa Miroslavem Táborským je jednou z nejsilnějších částí audioknihy. Díky jeho interpretaci ožívá Bao jako nesympatický vtíravý mizogynní padesátník s toxickou představou o ženách, které buď sexualizuje, nebo nevnímá. Jakousi zhmotnělinou jeho charakteru se stává jeho černající jazyk, který se snaží před ostatními více méně úspěšně skrývat. I přesto je v ději zobrazen jako samec, jemuž se podaří sbalit snad o dvacet let mladší Češku Hanu, jenž během života zplodí několik nemanželských dětí a jehož bývalá milenka stále doufá, že se k sobě vrátí. Miroslavu Táborskému se podařilo věrohodně zdůraznit nesoulad mezi tím, jak ho vnímá jeho okolí a jak se projevuje uvnitř. Některé Baovy repliky jsou až tělesně nepříjemné, sálá z nich touha po dominanci, nenávist k otci i bratrovi, ale i despekt k vlastním dětem. Táborského dramatizace tuto Baovu dvojí tvář dobře vykresluje a ukazuje vývoj, kterým postava v průběhu děje, spolu s odhalováním dalších vrstev rodinných tajemství, prochází. Konec Baova příběhu je ale nedotažený a nevěrohodný. O jeho dalším osudu se dozvídáme v poslední kapitole prostřednictvím Taova syna Jena, kterého však strýc zajímá jen pramálo.

Obraz jinakosti

Ačkoli zobrazování globálního východu je české literatuře známé, nedá se říct, že by bylo neproblematické. Autorka sice od roku 2018 pracuje na českém zastupitelství v Tchaj-peji a dá se předpokládat, že jí téma, jemuž se v knize věnuje, není cizí, přesto je však třeba reflektovat, do jaké míry román podléhá exotizaci či stereotypnímu zobrazování jiného. Vzhledem k tomu, že kromě Češky Hany jsou všechny hlavní postavy Tchajwanci a Tchajwanky, by se mohlo zdát, že se autorka pouští do nebezpečných vod psaní o Východu z pozice bílé Středoevropanky. Silně problematické je především zobrazení Mongolska, které je v autorčině textu vyobrazeno stereotypně jako ekonomicky a sociálně slabá země, ve které je pro ženu jedinou možností, jak uživit rodinu, prostituce. Mongolsko se přitom v roce 2012 na žebříčku indexu genderové rovnosti objevilo dokonce i před Austrálií, má velké zásoby nerostných surovin a rychle rostoucí ekonomiku. Jednotvárné zobrazování patriarchální společnosti, zastoupené hlavně v postavě Baa, se však v autorčině pojetí zásluhou ženských hrdinek lehce modifikuje. Ačkoli jsou pevně zaklestěny v tradičních genderových rolích a charakterizovány primárně skrze mateřství, stále dokážou vzdorovat očekávání ze strany svých mužských protějšků. Táborská vytvořila model matky, která i navzdory okolnostem nespěje k pasivitě a vytrvává v cestě k vlastnímu cíli. S tím koresponduje i výstavba textu, která odráží postavení mužů a žen ve, v tomto případě nejen tchajwanské, společnosti – prostor vyjádřit se dostávají hlavně mužští aktéři. Ženská perspektiva je v textu přítomná hlavně ve formě vnitřního monologu. Hrdinky se obrací samy k sobě a artikulují strachy i myšlenky, které si musejí nechávat pro sebe. Ve zvukovém zpracování je tato nerovnováha vzhledem k slyšitelně kratšímu času promluvy hlasu Jany Strykové o to markantnější.

Audiální zpracování Černých jazyků reflektuje roviny, nálady i motivy románu, čímž se stává rozmanitou mozaikou odlišných lidí i světů. I přesto drží příběh dobře pohromadě a i zakončení textu lze vnímat jako uzavření rodinné historie. Ačkoli se děj snaží být jiný a pracuje s tchajwanskými kulturně-historickými reáliemi, je třeba mít na vědomí, že obraz Tchaj-wanu, který autorka přináší, nepodává svědectví o kultuře tam, ale nastavuje zrcadlo společnosti tady.