S Ditou Táborskou se v českém literárním prostoru setkáváme vůbec poprvé. Za jejím debutem, rozsáhlým románem s hravým názvem Malinka, nestojí žádné časopisecky publikované povídky, a uvěříme-li autorčiným slovům, ani psaní do šuplíku.

Tím, že tematizuje problematiku (a problematičnost) adopce, kniha zdánlivě navazuje na Rok kohouta Terezy Boučkové a na Anežku Viktorie Hanišové (druhá jmenovaná kniha je mimochodem rovněž prvotinou). Z dosud nečetných reakcí je zřejmé, že Malinka se z kontextu těchto děl vymaní jen stěží. Především proto, že téma adopce je českou literaturou dosud nepříliš probádané, a tak je každá nová kniha, v níž se toto téma (třeba jen okrajově) objeví, přiřazována k těm předchozím. Takové škatulkování by mohlo románu Dity Táborské uškodit – a to i přesto, že je jím řazen po bok knihám, které se setkaly s vřelým přijetím jak u čtenářů, tak u kritiků. Malinka totiž nepředstavuje drásavé a literárně působivé odhalování faktu, že adoptovaný jedinec v sobě nezapře své geny, jako je tomu v knihách Boučkové a Hanišové. Román nezachycuje nutně problematickou povahu adopce; ta v něm tvoří podloží obsáhlejšího příběhu s mnoha ostny namířenými proti frivolitě soudobé společnosti. Adopce tu není hybnou silou vyprávění, ale spíše mnohoznačným otazníkem, který se vznáší nad textem (není zřejmé, nakolik je příčinou morální rozvolněnosti hlavní postavy a nakolik její vždy použitelnou omluvou, ani zda stojí za postupným rozkladem její rodiny). Zkrátka Malinka je – na rozdíl od Roku kohouta a Anežky – román, v němž adopce není středobodem vyprávění, nýbrž znejisťujícím elementem ve stavbě komplexnějšího příběhu. Je však na místě obávat se, že tento rozměr románu zůstane skryt za přitažlivostí témat adopce a problematické socializace adoptovaného jedince.

Hlavní postavou románu je Malka. Je jí dvaadvacet, je adoptovaná a v jejím životě je leccos v nepořádku. Dosud se nedokázala srovnat s tím, že ji její pravá máma odložila; není s to přimět sebe samu, aby plně přijala matku adoptivní. Do toho ji nevraživost k mužům vede od jedné milostné avantýry k druhé, chová se jako sexuální predátorka a stejně nestálá jako ve vztazích je i v zaměstnání a v životě vůbec. Až když jednoho dne zjistí, že otěhotněla, je nucena dát se do kupy a postupně se vyrovnat s mnohými životními šrámy.

Dosud by se mohlo zdát, že Malinka skutečně kráčí v šlépějích Roku kohouta nebo Anežky, jenomže právě Malčina mezní situace zapříčiňuje odkrývání lží, nevěr a nenávistí v na první pohled fungujících vztazích mezi lidmi, kteří Malku obklopují. Těmi jsou nejen její rodiče a dva bratři, ale také její psychoterapeut, který se domnívá, že je otcem budoucího dítěte, a skutečný nastávající otec, jenž Malce představí svou manželku a má zájem na tom, aby si „jeho dvě ženy“ rozuměly. V pestré škále vztahů přitom těžko najdeme alespoň jeden, který by bylo možno pokládat za funkční. Jednou z hlavních příčin pokroucených vztahů je zde promiskuita. Scéna, v níž Malka říká manželce muže, s nímž čeká dítě, „neblbni, přece ode mě nechceš radu, jak sbalit svýho manžela“, mluví v tomto ohledu za vše.

Postavy vůči sobě zaujímají zvláštní postavení. Jakási dostředivá síla jim neumožňuje zcela se od svých blízkých odtrhnout, ačkoliv si to každý – někdo jen občas, někdo pořád – přeje. Jedním z následků toho je, že si všichni navzájem neustále škodí. A to i nezáměrně. Činy podmíněné dobrými úmysly vyústí pokaždé ve svůj pravý opak. Poškozený přitom není ten, kdo činí, ale ten, k němuž je čin namířen. Postavy se také po celou dobu zmítají v tenatech vzájemného neporozumění. A to nejen slovního – v podstatě každá interakce je zdrojem zmatku a následných rozmíšek.

Odhalování vztahového panoptika pak zostřuje jeden neodbytný fakt: těhotná Malka je adoptovaná. Z této skutečnosti po celou dobu pramení nezodpověditelné otázky: Je Malčina adopce opravdu příčinou jejích asociálních výbuchů, nebo je pro ni nejsnazší možností, jak tyto výbuchy omluvit? Je Malka skutečně stigmatizovaná, nebo se stigmatizovanou rozhodla být? A kdo je skutečně její matkou – ta, která ji odložila, nebo ta, která ji vychovala? Ani po dočtení není možné na cokoli odpovědět s jistotou.

Vypravěč románu je proměnlivý, střídá ich-formu s er-formou, v několika pasážích se dokonce uchýlí k du-formě. Vždy je výrazně fokalizován, takže se jeho proměnlivost odvíjí od dynamičnosti vyprávění, nikoli od relativizace vypravěčského hlediska či jiných her s perspektivou. Po stylistické stránce není vyprávění nijak cizelované nebo precizní, svou jazykovou neurvalostí přiléhá k příběhu a trochu křečovitě působí pouze ve chvíli, kdy jsou jazykové hříčky příliš okaté: „namachrovanými diplomaty a diplo-matkami se to tady jen hemží“ (s. 39); „Mezi knedlíky a zelnými saláty kolovaly veřejné tajnosti o plánech restrukturalizace, u omáček cintaly nabídky na zahraniční mise, do polévek se míchaly drby a s masem se nezasvěceným uváženě ukrajovaly staré, ale živoucí historky bardů, které daly směr mnohaletým klikám a nevraživostem“ (s. 40–41). Možná by rovněž nebylo na škodu ubrat z místy nadbytečné doslovnosti vnitřních monologů. Ale to jsou spíše drobné výtky, které se debutu – navíc debutu tak obsáhlému – dají odpustit.

Táborská možná nenapsala skvělou knihu. Nejspíš nenapsala ani knihu, která by mohla a měla vzdorovat času. Ale dozajista napsala knihu dobrou, což je někdy víc než dost. Pravidelní čtenáři české beletrie by si měli poznamenat další autorku, která rozhodně stojí za sledování.