Téměř přesně rok poté, co vyšel debut Dity Táborské Malinka, vydalo brněnské nakladatelství Host druhou knihu této autorky. Opět se jedná o román úctyhodného rozsahu. Nese název Běsa a autorka v něm navazuje na svou prvotinu, příběh adoptované Malky, které skutečnost, že se jí matka po porodu zřekla, leží celý život v žaludku. V Běse Táborská popisuje události, jež vedly až k Malčinu příchodu na svět – tedy ty, jež příběhu vykreslenému v Malince předcházely. Ale nejen to – ukazuje také, jak se trochu asociální Malka vyrovnává s chmurnou situací, v níž ji autorka na konci prvotiny opustila. Je tedy zřejmé, že román Běsa pokrývá poměrně široký časový interval. To, co se děje v Malince, Běsa obkročuje – dozvíme se, co se dělo před událostmi, s nimiž jsme se seznámili v Malince, a po nich. Táborská propojila romány zdařile. Tam, kde se Malinka ptá, nabízí Běsa odpovědi. Druhý román rovněž uzavírá otevřené příběhové peripetie z prvního románu, aniž by to působilo nepatřičně.

Ústřední postavy románu jsou dvojčata Běla a Sabina (odtud název Běsa), která vychovává rozvedená matka. Ačkoliv jsou od sebe k nerozeznání a fyzickou zaměnitelnost využívají k tomu, aby jedna či druhá nemusela navštívit nudnou hodinu klavíru, chováním a naturelem se velmi liší. Projevuje se to především ve vztahu k nezodpovědnému otci, jenž je opustil a po jehož přízni Sabina pořád ještě touží, zatímco Běle je neúspěšný literát Bořek cizí.

Není tedy zas tolik překvapivé, že jsou si dvojčata v dospělosti vzdálená. Jedna se pohybuje mezi společenskou spodinou, mezi pasáky, narkomany a mimo jiné i ukrajinskými dělníky. Druhá krátce po revoluci, při studiu na vysoké škole, úmorně trénuje v bazénu, aby si mohla splnit sen a odjet na letní prázdniny do Spojených států pracovat jako plavčice. Vystřízlivění, kterým si při úmorném pobytu „za velkou louží“ jedno z dvojčat (nebudu prozrazovat které, jelikož bych tím čtenáře ochudil o zajímavé dějové zvraty) projde, se mimochodem dost podobá tomu, které prožije protagonistka letos vydané novely Johana trojice autorek Zuzany Dostálové, Pavly Horákové a Aleny Scheinostové.

Postav, které jsou pro narativ důležité, se v knize objeví celá plejáda a jejich společenský status a prostředí, v nichž se pohybují, se nemohou více lišit. Vedle Luboše, jenž do České republiky ilegálně přivádí ukrajinské dělníky a příležitostně dělá pasáka, či obyvatel Bohemky, české evangelické obce na Ukrajině, kteří bez peněz čekají na to, co jim Lubošem zaměstnaní dělníci naspoří, zde máme evangelického duchovního, bohémské studenty, ale i pracovníky adopčního centra či sestry z porodnice. Takové množství různorodých prostředí a postav vede ke dvěma otázkám: vylíčí autorka rozličné společenské vrstvy dostatečně plasticky (či autenticky)? A podaří se jí spojit všechny postavy pohybující se napříč časem a (nejen sociálním) prostorem v jeden celek? Rozhodně se nedá říct, že by se v jednom či druhém ohledu Táborská dopustila výraznějších lapsů, přesto výsledek vzbuzuje rozpaky.

Byť je Táborská evidentně dobře obeznámena s lokálními tradicemi obyvatel Bohemky, s jejich jazykem a rovněž s tím, jak to v té které societě chodí, jejich vykreslení narušuje to, že si autorka popisovaná prostředí podmaňuje výraznou a výstřední stylistikou. Er-forma se svižně – a nutno podotknout, že bez odhalitelné motivace – střídá s du-formou, objeví se však i ich-formové party. Smrt, který se v knize několikrát objeví, je maskulinní, zatímco Bůh je – podobně jako tomu bylo v Malince – paní. Na realistické popisy navazuje množství fantazijních, jakým je například souboj paní Bůh a Smrta v nemocnici. Ačkoliv Táborské nemůžeme upřít odvahu a důvtip, tyto okázalé stylistické výboje se postupem času stanou repetitivními a specifičnost různorodých prostředí spíše zplošťují.

V Malince Táborská prokázala, že jí není cizí důmyslná kompozice románu, v němž se několik příběhových linií nakonec spojí v celek. V průběhu čtení Běsy se může zdát, že zde se autorka od takového kompozičního postupu odchýlila. Představa, že by se všechny příběhové linie protnuly, se asi ve dvou třetinách knihy zdá téměř absurdní. Když se tak nakonec stane, výsledek je trochu rozpačitý. Vláken, která se ve finále spletou, je v Běse zkrátka mnoho a vzájemně jsou si příliš cizí na to, aby výsledek působil uvěřitelně či působivě.

Dita Táborská je dozajista velmi talentovaná autorka. Krom toho, že jí nelze upřít jazykovou originalitu (jakkoliv je jí v Běse trochu moc), dovede výborně popsat nefunkční mezilidské vztahy – citlivě a naléhavě. Za nejzdařilejší pasáže autorčiny druhotiny by bylo možné označit ty, v nichž jsou Sabina s Bělou konfrontovány s nespolehlivostí vlastního otce. Už jen díky nim stojí za to autorku nadále sledovat.