V kontextu současné české literatury a koneckonců také domácích i zahraničních celospolečenských debat láká název nové knihy Dory Čechovy svou zdánlivou provokativností. Nadhled či ironie se nicméně nekoná, povídkový soubor pojednává přesně o tom, co název slibuje – o ženách, které potřebují muže. Otec, který v titulní povídce promlouvá k synovi a jemuž autorka onu formulaci vložila do úst, ještě dodává, že takových už moc není a že syn naopak patří k mužům, kteří se bez ženy neobejdou. Nastoluje se tak ústřední téma celého souboru – partnerské vazby, které navzdory všemu, čeho se na sobě partneři někdy dopouštějí, zůstávají zvláštním způsobem pevné, jakkoliv už třeba ani nejsou tím, čím byly dřív, přičemž do hry vstupuje možná i nějaká ta vzájemná závislost.

Česká autorka s ruskými kořeny debutovala v roce 2012 povídkovou sbírkou Nechtěl jsem být Leninem, jejímiž protagonisty jsou zdánlivě neviditelní obyvatelé Moskvy. Díky vypravěčské zručnosti, efektivnímu zužitkování znalosti reálií a schopnosti budovat přesvědčivou atmosféru si její debut vysloužil pochvalu recenzentů a docela dobře si vedla i následující sbírka Padaná letní jablka (Labyrint, 2015). Tam už Dora Čechova opustila ruskou půdu a pozornost přesunula k partnerským i rodinným vztahům a částečně také k české historii druhé poloviny dvacátého století. V Ženách, které potřebují muže (Labyrint, 2021) na svou předchozí tvorbu navazuje především po formální stránce. Jako (prozatím) výlučná povídkářka si vybudovala svébytný styl založený na odhalování vnitřních motivací ústředních postav.

Známí neznámí
V jedné z recenzí na Padaná letní jablka se píše, že postavy Dory Čechovy působí jako někdo, koho jako byste znali z místní hospody nebo autobusové zastávky. V nejnovějších textech je to stejné; některé postavy by snadno mohly fungovat jako univerzální typy a Čechova tento pocit pomáhá budovat i obrazy, jimiž si v načrtnutí konkrétní postavy pomáhá – například hned v první povídce (Husky) si Věra rozestýlá kanape v kuchyni, protože po manželově infarktu opustila společnou ložnici a z velkého domu jí stačí vytápět dvě místnosti. Od podobného obrazu se nicméně Čechova zpravidla odpíchne, aby se ponořila někdy i desítky let do minulosti a vyhmátla přitom klíčové události, které osud dané postavy nasměrovaly k aktuálnímu okamžiku vyprávění. Různé časové linie se tak často prolínají a minulost je krutě nasvícena názornou ukázkou toho, kam které rozhodnutí vedlo, a případně nejistotou, kam vést mohlo. Zkrátka jako by veškerý čas v povídce existoval proto, aby proudil do jednoho jediného teď a tady. Oním momentem povídka zpravidla začíná i končí.

V kombinaci se schopností vystavět působivý obraz autorce tato metoda umožňuje prozkoumávat vnitřní motivace jejích postav, aniž by je musela komentovat či vysvětlovat, díky čemuž si vyprávění zachovává plynulost a lehkost. Na základě zachycování delších časových úseků a soustřeďování se na zručné načrtnutí jednotlivých událostí ze života postav tak Čechova dokáže postihnout například neukotvenost těch, kteří se rozhodli pro emigraci, rozpolcenost těch, kteří se pro ni nerozhodli, i když mohli, a obecně problematiku vztahů, které se jejich účastníci snaží udržet či rozvíjet potom, co vytrhli své kořeny z rodné půdy. Téma emigrace, a to ať té předrevoluční, nebo její současné podoby (za prací, příležitostmi, vztahem), se v celém povídkovém souboru v různých variantách cyklicky vrací, a autorka tak poctivě prozkoumává, jak přesun do jiné země proměňuje vazby nejen mezi lidmi navzájem, ale rovněž mezi lidmi a místy.

Být jeden druhému partnerem
Bohužel to však nezaručuje, že se do povídek nevloudí žádné stereotypy. Například paleta mužských charakterů jako by obsahovala jen základní typy. Tím se vracíme k poznámce o názvu na začátku recenze. Přestože se v povídkách najde pár mocichtivých či arogantních hrubiánů, většina mužských postav je vykreslena jako v zásadě dobráci, kteří sice mají svoje slabosti, ale nakonec se rozhodnou správně, obzvláště pokud jim ženy dovolí být jim partnery. Tolikrát se opakující typ muže, který stojí ženě po boku, ať se pere s čímkoliv (postižené dítě v titulní povídce, zdravotní komplikace v povídce Šťastný a veselý nebo narušený vztah s dítětem v povídce Táta), zkrátka působí vykalkulovaně. V jednom vyjádření ostatně Dora Čechova podotýká, že její „hrdinky nepovažují muže za protivníky, i když se k nim tak někdy chovají, ale je tam vždycky naděje, že si mohou s těmi mužskými partnery něco vzájemně dát“.

Myšlenka, že muži a ženy by si měli být vzájemně partnery je rozhodně nosná, ale možná by stálo za to připustit, že současné debaty o ženách a jejich rolích ve společnosti nemusejí být o tom, dělat z opačného pohlaví padouchy, proti čemuž chce autorka zřejmě bojovat, ale vést společnou debatu nad možnými změnami. Pokud je hádavá manželka v povídce Šťastný a veselý zlomená životem, protože se navzdory svému vzdělání kvůli rodině a dětem vzdala sebe sama, je sice záslužné, že se o ni její manžel ve stáří postará, ale do problematiky mateřství jako kariérní stopky pro matky to nic nového ani konstruktivního nepřináší. Sama o sobě by povídka podobné námitky zřejmě nevyvolávala, ale v kontextu celého souboru už to (možná i vzhledem k názvu, který obrací čtenářovu pozornost konkrétním směrem) bohužel funguje jinak.

Svou roli hraje samozřejmě i to, že většina postav, snad s výjimkou poslední povídky, patří v aktuálním čase ke střední nebo starší generaci (jinak bychom se těžko mohli vracet dvacet let do minulosti), takže rozdělení rolí je tu z logiky věci poměrně tradiční. Vůbec ničemu by to nevadilo, kdyby výběr mužských postav nepůsobil tak trochu jednotvárně, a snad až tendenčně. Možná tomu dojmu napomáhá i zdvojování motivů – týká se totiž nejen emigrace (Husky, Dům po babičce) nebo vesnického života (Vůně pilin, Varja), ale právě třeba kombinace „protivné“ ženy a „správného“ chlapa (Šťastný a veselý, Táta). Je to škoda, protože Dora Čechova je nadaná povídkářka s lehkostí projevu a schopností před čtenáře předestřít postavu jako velmi autentickou a komplexní bytost.