Debutující spisovatelka Dora Čechova zasadila své povídky do hlavního města Ruska – Moskvy. Do města, kde se nepravděpodobným způsobem prolínají světy oligarchů, chudáků, umělců, dělníků, japonských turistů a ruských venkovských přistěhovalců. Mnohdy pohnuté osudy milionů Moskvanů jsou beznadějně zasuté v zákoutích dvorků a ukryté za stěnami panelů některého z věžáku na kraji Moskvy, nebo dokonce v paralelní podzemní síti metra. Tato místa jsou dějištěm většiny povídek recenzované knihy. Jejich tématem není periferie města, ale periferní osudy. Osudy lidí, kteří většinou nejsou ničím výjimeční, ale jejichž životní cesta je spletitá a pošramocená stejně jako historie Ruska, kterou sdílejí.

Devizou Čechovy je nejen dokonalá znalost ruských reálií, ale také hluboce lidský pohled do duše ruského člověka. Tedy do duše člověka zasazeného do neveselého prostředí, kde musí vynaložit veškeré úsilí, aby jeho život byl víc než přežívání. Někomu se to nedaří, někomu ano, ale za cenu obětování svědomí i duše. A tak stojí v povídkách vedle sebe velký nezištný cit a pragmatické manželství, sebeobětování a zrada přítele, přetvářka a naivní důvěřivost. Hrdiny s těmito protikladnými vlastnostmi našla Čechova doslova na ulici – v nejobyčejnějších místech, ve vlaku, v restauraci, na trhu, v divadle nebo v metru. Chtělo by se říct, že jsou to obyčejní lidé. Ale co je v Rusku obyčejné? Po přečtení knihy zjišťuji, že odpověď na tuto otázku vůbec není snadná.

V první povídce R202 Vltava představuje autorka kontrastní typy živočišné a přitažlivé průvodčí Táni a její sentimentální a ne příliš fyzicky atraktivní podřízené Olgy. Olga utíká před realitou do světa laciných románů Jevgenije Griškovce, stejně jako jeden z jejích pasažérů, profesor Viktor Izmajlovič. Dora Čechova se snaží postihnout vnitřní motivaci jednání všech aktérů. Současný děj se prolíná s retrospektivními odstavci a vševědoucí vypravěč-psycholog nás provádí myšlenkami postav. Čtenář se tak dozví, že profesor i plnoštíhlá průvodčí by mohli být ideálním párem, kdyby jim byla dána šance prolomit bariéru oboustranné ostýchavosti. To se však nestane a jejich cesty se nenávratně rozejdou.

Tragické míjení, ztráta a nenaplnění životního snu jsou leitmotivem většiny povídek. V povídce Novoděvičí se voják Fjodor během války zamiluje do Alexandry. Slíbí, že ji po válce najde, což se mu nepovede. Fjodor se vzdává svých snů o životní lásce a dvoří se vrátné Jelizavetě Grigorjevně, aby alespoň konec svého života neprožil o samotě. Rezignace a smíření se s osudem jsou typické pro kladné hrdiny povídek Čechovy. Stejně jako věrnost a touha obětovat svůj život svým blízkým. Fjodor šel pracoval na hřbitov jako metař, aby byl nablízku svému zesnulému veliteli, kterému celý život věrně sloužil.

Jako kontrapunkt se v povídkách objevuje svět bohatých Rusů, pragmatiků bez schopnosti i potřeby opravdového citu. S rodící se náklonností starého metaře a zestárlé krasavice, která promeškala svoje nejlepší dny, kontrastuje rodinná situace vedoucího hřbitova Theofana Rostropoviče, který pragmaticky využívá svého manželství pro kariérní růst a láskou svých podřízených pohrdá.

Osudy těžce zkoušených, zato však morálně silných lidí svádějí k zamyšlení nad zbytečností života, respektive zbytečností v životě. Nejpalčivěji v povídce Děda. Hrdina, jakutský stařík Ilja Kaban, obětoval, co mohl, aby vychoval syna i vnuky. Všichni ho nakonec opustili. Jeho zdánlivě zbytečný život stojí proti zdánlivě úspěšnému životu podnikatele Katěnina. Ten právě jede do Karlových Varů zradit přítele, aby zachránil svůj majetek. Otázka, čí život byl vlastně zbytečný, se tak dostává do jiné roviny. Stařík svůj osud naplnil, jak nejlépe mohl, a je souzen člověkem, který se dere k bohatství přes mrtvoly svých bližních. Doře Čechově se povedlo popsat propast mezi těmito dvěma navzájem se míjejícími světy, kde platí zcela jiná pravidla a odlišné hodnoty.

Kromě dvou kontrastních vrstev bohatých a chudých se v knize setkáme i s lidmi balancujícími mezi oběma skupinami. Jsou to mladí Rusové, kteří vyrostli ve stísněných poměrech sovětského Ruska a v devadesátých letech se jim odkryly nové možnosti. Touží se posunout ve společenském žebříčku, ale ne vždy se jim to daří. To je případ Kosti z titulní povídky, který se živí jako turistická atrakce – dvojník Lenina – na Rudém náměstí. Práce, za kterou se stydí, ho nutí lhát vlastní matce. Čechova vystihuje tlak, který cítí mladá generace: nutnost být úspěšný a dosáhnout lepší životní úrovně, než mají jejich rodiče, kteří jejich možnosti neměli. Naproti tomu staří lidé jsou zobrazováni většinou jako lidé moudří, kteří nechtějí zasahovat do života svých dětí. Skromná Pelageja Ivanovna (Kosťova matka) se dokonce zdráhá Kosťovi oznámit, že je v Moskvě (jako by tušila, že ho její příjezd uvede do rozpaků).

Pevné hodnoty a klid staříků, zejména venkovských, představují protipól k moskevskému stresu a úprku za kariérou. Postavy v povídkách Dory Čechovy nikoho nepoučují, o to sugestivnější je jejich poselství. Jejich zdánlivě malé a zbytečné životy nejsou měřeny tím, co dokázali (děda Kabanov i veterán Fjodor svoje sny nenaplnili), ale tím, jací byli. Čechova našla v Moskvě pozitivní a harmonické „hrdiny naší doby“, kteří – skrytí a ztracení na periferii města – jsou v současné ruské literatuře reflektováni velmi málo.

Katarzní účinky prózy jsou naznačeny již v úvodní povídce – Viktor Izmajlovič dochází na základě četby románů Jevgenije Griškovce k přesvědčení, že je se svými problémy sám. Přitom za stěnou jeho kupé sedí stejně osamocená dívka čtoucí stejnou knihu. Čechova se snaží ukázat, že naše skryté problémy a životní tragédie nejsou nijak výjimečné. Pohnutý osud najdeme, kam se podíváme, zejména v Rusku, kde se „dobré věci dělají špatně a špatné dobře“. Narážky na životní krize i těch nejmarginálnějších postav nacházíme všude. V povídce Klub lovců nás autorka jedinou větou seznamuje nejen s uklízečkou Matrjonou, ale i jakoby mimochodem i s jejím trápením: „Židle stolu při stěně byly ale prázdné a přistrčené tak zprudka, jak je přirážela jen noční uklízečka Matrjona, která si těsně před rozedněním představovala, co a s kým její muž v prázdném bytě asi právě dělá.“ Dál se tato postava v povídce nevyskytuje; podobně působivé umělecké zkratky Čechova využívá často.

Povídky Dory Čechovy jsou živě napsané a dobře se čtou. Často je vyprávění střídavě vedené ve dvou vrstvách, v současnosti i v minulosti formou vzpomínání některé z postav. V této polyfonní naraci je Čechova obzvláště silná. Například v povídce Metro 2 se prolínají (takřka filmovými prostřihy) části z moskevského metra se vzpomínáním Niny. V metru nejprve Saša zachrání Ninu před sebevraždou, potom poslouchá příběh nešťastné lásky, do kterého nakonec vstoupí, když sám vyhledá a zmlátí herce, který Ninu zradil. Potom se jejich příběhy opět rozpojují, aby se harmonicky spojily na konci textu. Rusistu jistě potěší autorčina perfektní znalost ruských reálií, které dovede vtipně a výstižně popsat. Dora Čechova svého čtenáře rovněž nepodceňuje a předpokládá, že mu nebudou nesrozumitelná slova „bomži“ (bezdomovci), „děžurná“ (dozorčí) nebo „Pitěr“ (Petrohrad). Text také charakterizují formy blížící se ruštině: například věta „Bylo mu stydno.“ – v češtině archaická, zatímco v ruském jazyce zcela bez příznaku. Knihu doprovázejí černobílé fotografie různých povrchů, závěsů, kachlíků a dlaždic, které vystihují spisovatelskou metodu Čechovy – najít krásu ve všedním detailu, odhalit hloubku toho, co míjíme denně bez povšimnutí, a vzbudit údiv nad bohatstvím a nevšedností života, který se odehrává třeba zrovna za stěnou ve vedlejším bytě.