Český básník a překladatel Milan Děžinský (nar. 1974) byl za své sbírky celkem čtyřikrát nominován na cenu Magnesia Litera, získal ji však pouze jednou. I tento kritický ohlas však podtrhuje, že se jedná o významného současného autora. Debutoval knížkou veršů Černá hodinka (Velarium, 1996), následovaly sbírky Kašel mé milenky (Host, 1997), Slovník noci (Host, 2003), Přízraky (Host, 2007), Tajný život (Host, 2012), Obcházení ostrova (Host, 2017, ocenění Magnesia Litera) a naposledy Hotel po sezoně (Host, 2020). Časem si vytvořil svébytnou poetiku, vyznačující se smyslem pro detail a tematizováním prostých věcí, které si v sobě uchovávají křehkost a zranitelnost, přesto vyvolávají ve čtenáři více otázek než odpovědí.

„Nasávat“ poezii
Sbírku Hotel po sezoně vydal autor před dvěma lety a lze ji považovat za produkt určitého tvůrčího mezidobí. Anachronické básně v ní obsažené vzdávaly hold významným básníkům a spojovaly se ve sbírku o radosti z poezie a slov. Podobné nadšení zůstává i v nové sbírce Šestý prst. Autor se naučil „nasávat“ poezii a originálně ji zpracovávat. V jeho verších můžeme najít reynkovskou expresivitu výrazu, Mikuláškovu konfrontaci s okolním světem, Skácelovu úsečnost a důraz na významovost. A abychom nezůstávali jen ve druhé polovině 20. století, lze uvést i symboliku, kterou využíval Otokar Březina (například symbol ruky) a podmanivost krajiny známou u Antonína Sovy. Můžeme si tedy všímat i toho, jak je sbírka aluzivní, třebaže to není jejím základním kamenem. V tomto ohledu básník udělal krok dál. Aluze jsou pouze jedním z mnoha pilířů.

O lidech, nebo o větvích?
Sbírka má čtyři oddíly a celkem obsahuje 32 básní a básnických skladeb, datovaných do let 2017 až 2021. Každý text je ucelený, přesto se pravidelně navracejí motivy a obrazy (ruka, voda, ryba). Jde převážně o intimní a přírodní lyriku, některé texty však působí reflexivně či milostně: „Dechy zapletené do sebe jako lehký cop / Milenčin neklidný ret se dotkne spícího ramene“ (Roub, s. 29). Čtenář totiž občas zůstává u vytržení a ptá se, zda básník píše o lidech, nebo o větvích (nebo o obojím?). Na pravidelný motiv ruky či prstů totiž navazuje motiv větví. Celá sbírka se koneckonců věnuje environmentálním tématům, ukazuje se v ní člověk jako součást přírody, který z ní vyšel a jednou do ní bude zase vtažen. „Prsty se zkroutí jak kořeny / Vlhko dotírá a noha pučí / Z hrudi vystřelí zkroucený šlahoun“ (Zvyk, s. 15). „Příroda nepočítá ztráty. Ani lhostejně. Nijak.“ (Ztráty, s. 18). Celé toto ladění vytváří kontrast mezi lidským životem, o němž se často tvrdí, že musí mít směr, a přírodou, která se jen uzpůsobuje, reaguje, existuje. A život přece není jen zisk a ztráta, život je spojení se s něčím jiným, růst. „Polibkem poslouchat svět / Žit jako dotek“ (Už je čas, s. 22).

Sbírka nevyniká pouze ztvárněním člověka jako přírodní bytosti. Tematizuje se v ní i osobní svoboda a zejména minulost. V textech pravidelně najdeme odkazy na historické epochy, místa paměti (Konstantinopol), odlišné kultury (Orient). Celkově se Děžinský vyjadřuje o ucelenosti světa. Každý oddíl sbírky má svou vlastní motivickou výstavbu. V prvním oddílu se často objevuje lidské tělo, ve druhém fauna a flora, ve třetím ohledávání světa a závěrečný oddíl se věnuje rozpínavosti existence. Jestliže sbírka začíná poetickým prorůstáním člověka a přírody, končí expresivním vyjádřením, že člověk ve světě občas není sám sebou; chová se tak, ale patří zkrátka všemu okolo sebe: tomu, co buduje, tomu, co po něm zůstává. Vše souvisí se vším, vše je propojené. „Portály a okna na skalních stěnách připomínají hrobky / Pověz, odkud se tu bere světlo“ (Lux Aeterna, s. 64). „Všechny věci na světě jsou stín, hloubka a světlo“ (Krétská noc, s. 30). Svět kolem nás je ucelený a titulní šestý prst může být naše představa, že do něj nepatříme, případně nás se vším okolo může zase spojit. Autor skrze své verše sděluje, že záleží na každém z nás, co si vybereme.

Další Litera?
Milan Děžinský napsal silnou sbírku a další nominace na Magnesii Literu nebude překvapením. Texty vytvářejí volné pole pro interpretaci, jsou významově hravé, a přitom svou stavbou prosté. Je vidět, že autor nečerpá svou inspiraci jen od „velkých“ básníků. Environmentální téma dokázal ztvárnit svébytně a podmanivě. Nikde žádná póza, nikde žádný laciný nářek. „Pak náhle příroda utichne a těsně přede mě položí světélkující duši / Pokládám si ji na dlaň a zlehka fouknu“ (Na konci města, s. 66). Děžinský se zdá být poněkud nenápadný, vydává sbírky s relativně delším časovým odstupem (když pomineme Hotel po sezoně), o to jsou však sdílnější. Lyrický mluvčí pokládá otázky, ale neposkytuje odpovědi. Používá k tomu vzpomínky, melancholické nálady a hledá možné cesty. Tím čtenáři poezie nabízí příjemnou procházku k zamyšlení.