Milan Děžinský si v roce 2017 v rámci své tvorby stanovil laťku hodně vysoko. Jeho šestá básnická sbírka Obcházení ostrova slavila úspěch jak u kritiky (v roce 2018 získala cenu Magnesia Litera za poezii), tak u čtenářské obce. Ta oceňovala především Děžinského civilní, křehký, a přitom velice kultivovaný styl se specifickým důrazem na kondenzovaný básnický obraz, v němž navíc ostře prosvítaly záchvěvy mnohdy i tíživých existenciálních meditací.

Také o nové sbírce Hotel po sezóně platí všechno řečené, ale neubráním se dojmu, že Děžinského styl je tu ještě o krapet průzračnější a lehčí – vyvolává dojem bezděčného, zcela samovolného psaní. Není přitom na škodu, že toho autor dociluje pomocí frekventovaných aluzí a výpůjček od jiných básníků.

Bláznivá rovnoběžka
Když v roce 1920 slavný anglický kritik a básník T. S. Eliot vydal svůj zásadní esej s názvem Tradice a individuální talent, napsal v něm slavnou větu: „Tradici nelze zdědit, chcete-li ji mít, musíte ji získat usilovnou prací.“ Dále v něm mluvil o tzv. historickém vědomí, v němž má básník za úkol do sebe jaksi absorbovat předešlé básnické hlasy (autorské poetiky), které se pak mají individuálně odrážet (nikoliv napodobovat) v autorově osobitém básnickém stylu. Jednalo se o koncept „živé tradice“, v níž minulost zcela protéká přítomností a naopak. S jistým druhem nadsázky se v Děžinského sbírce děje něco obdobného. Zcela přirozeně se tu vyskytují odkazy, narážky či rovnou celé výpůjčky z tvorby českých básníků z první půle dvacátého století. Konkrétně jde například o Jaroslava Seiferta, Ivana Blatného, Josefa Horu, Vítězslava Nezvala či Karla Tomana.

Děžinského poetický hlas tak znovu rozeznívá pro mnohé čtenáře už matně vzdálený, avšak stále velice energický proud veršů patřící zmiňovaným klasikům. Ten zároveň obohacuje autorský rukopis Děžinského, který se dokáže nejen mistrně adaptovat na nálady poetik první poloviny dvacátého století, ale navíc je svým kreativním přičiněním transformuje do současné doby. Vzniká tak specifická koláž, v níž se starý slovník (i s jeho dobovou veršovou strukturou) mísí s tím novým. I proto jednou čteme: „Dívej se, krouží pták, vítr ta křídla žene,“ (s. 59) abychom, když znovu zvedneme hlavu k oblakům, četli zase něco jiného: „Dívej se, letí dron. Ledové pod ním stíny / Kamera hnula se.“ (s. 54)

Ohlasová poezie, která aktualizuje tradiční básnické melodie, rýmy a veršová schémata, zároveň oživuje i Děžinského tvorbu. Sám autor k tomuto procesu na přebalu knihy dodává: „Při četbě všech těch skvělých českých básníků z první půle dvacátého století jsem byl často uhranut, vlečen jejich rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Nemohl jsem si pomoct a občas také upustil bláznivou rovnoběžku. Vznikla z toho knížka, kterou jsem nikdy neplánoval.“

Z tropů na Sibiř
Děžinský tak ve svém Hotelu po sezóně hašteřivě rýmuje: „Miluji déšť, posmrtný život léta / Na ranní lampu nasátý komár slétá / Zimou a vlhkostí se jak tenounký lístek klepu / Šťastný jsem ve svém hendikepu.“ Hoví si v řemeslném výběru cizích a neobvyklých slovíček, takže se dozvídáme, co je diptera, pluviofil a skřele. Zároveň se nechává, snad po vzoru poetismu, unášet na lodi volných asociací do exotických dálek tropické Ágry či do sněžné pouště Sibiře. Při tom všem nachází dychtivé okouzlení v tom nejnepatrnějším zrnku obyčejnosti. Viděnou událost pak stačí už pouze básnickým slovem zapouzdřit či rovnou nechat zkamenět: „Díval se strašně mlád, díval se holobrádek / to už mi zůstalo, budu se navždy dívat / jak hrušeň zkamení, ta, co teď roste křivá / s ní i já zkamením, v puklinách věčných vánek.“ Důležitým básnickým prostředkem se zde stává rovněž přímé oslovení čtenářů („Poslouchej, slyšíš to?“, „Podívej, krouží pták“, „Dívej se, letí dron“, „Aspoň mi e-mail napište“), kteří se tak v aktu četby stávají přímými účastníky poetického procesu. Literární teoretik Jonathan Culler ve své knize Teorie lyriky tvrdí, že právě ono oslovení je základním principem k tzv. evokaci básnické moci. Básnický akt pak nabývá až ceremoniální povahy – zve ke spoluúčasti – a silně se etabluje jako přítomná událost, což je nakonec účinek i Děžinského sbírky.

I když je to vzhledem k výše řečenému poezie v mnohém outsiderovská, naivistická a mnohdy líbezně sentimentální, rozhodně v sobě nepostrádá silně existenciální gesto. Děžinský stanovuje pevné hranice mezi rozkošnickým uchlácholením ze sebe samého (potažmo z obdivovaných poetik) a autentickou svéráznou výpovědí, v níž netematizuje nic menšího než bytostnou konečnost: „Je štědrý den a jdeme já a ty a oba malí / po mokrém listí, které tleje / Vše je jak mrtvé a děti se ptají: / Kde zvířátka, kde v té zimě spí? / Já myslím na sýkorku, jež se v roztátém sněhu myje / a v srdíčku jak v staré pícce jí klíčí útlá prasklina.“ (s. 56)

Sbírku Hotel po sezóně bychom mohli nařknout z plagiátorství či ji negativisticky označit za „trpaslíka nesoucího se na ramenech obrů“. Nic z toho se tu ale neděje. V Děžinského případě nejde o prvoplánové vysátí předešlých úrodných polí české poezie, ale právě naopak o jejich opětovné zavlažení. I s pomocí svébytného autorského rukopisu a přetrvávající vírou v neochvějnou sílu básnické řeči.