Pro mladou vypravěčku Anežku, absolventku historie, kterou nejspíš čeká pedagogická kariéra dějepisářky, jsou deníky její prababičky Kateřiny (narozené v roce 1912 ve slováckých Kozojídkách) fascinující inspirací jednak jako hodnotné historické svědectví, jednak kvůli rodové spřízněnosti. Protagonistka je náruživě srovnává s encyklopedickými znalostmi týkajícími se vztahu sousedních kultur, které postupně nabírá a které ji nutí mentálně i fyzicky pendlovat mezi Vídní a Brnem. Dostala totiž čtyřtýdenní stipendium, aby zkoumala, jak se muzea a galerie v rakouské metropoli věnují školním výpravám. Jak ovšem Anežka hned na začátku čtenáře zpravuje, její osobní motivace je spíš taková, že chce navštívit a poznat místa, kterými dle zápisků prošla i její prababička. V popisné historické propletenině pak obě kultury vyvstávají jako jeden prostor – amalgám promísených rodin, tvůrčích inspirací a kosmopolitních talentů.

Anežka v říši faktů
Většinu z téměř čtyřsetstránkového textu zabírá jakási reportáž o dvou hlasech. Vzpomínkový hlas Kateřiny je silně zabarvený subjektivním prožíváním: píše o tom, co se bytostně dotýká jejího života, a její projev vyniká přirozenou autentičností. Druhou rovinu tvoří Anežčiny neúnavné zápisy, co se kde dočetla a doslechla zajímavého. Současná vypravěčka má ráda historii, miluje muzea, výstavy, poučné dokumenty všeho druhu. Kudy chodí, tam shromažďuje vědomosti – a neváhá se se čtenářem podělit. Stylisticky její popisy připomínají časopisecké reportáže ve stylu „co zajímavého lze ve Vídni spatřit“ a „co byste určitě neměli minout“. Anežčiny záznamy se týkají architektury, uměleckých děl, míst, kde se někdo slavný či významný mihl a něčeho významného se tam dopustil, a vůbec toho, jak si lidé žili ve všech ohledech, které lze vyčíst z dochovaných materiálů. Protagonistka ovšem touto faktografií sleduje vlastní specifickou agendu. Kromě „znovunalezeného“ česko-rakouského mezikulturního sepjetí („To František Palacký, ‚Čech rodu slovanského‘, vyjmul české dějiny ze širšího rámce a vnukl jim soběstačnost. Další po něm už to nezpochybňovali“ – s. 265) je to jakýsi vágně rozvíjený emancipační diskurz, jehož tématem je ženský úděl nebo přesněji pokus o zachycení komplexní ženské životní perspektivy ve srovnávacím historickém kontextu. Nese jej jednak osud Kateřiny, inteligentní a houževnaté ženy, která to neměla v životě snadné, jednak Anežčino milostné dilema, o kterém bude ještě řeč.

Tato reportážně-esejistická vrstva Srdce Evropy určitě není nezajímavá. Zvláště pro podobně zanícené „nerdy“, jakým je hlavní hrdinka Anežka. Samotná fakta jsou ovšem předkládána jednoduchým a poněkud suchopárně popisným stylem, v němž se najde jen málo křivek a oblin, které by tvarovaly originálnější vhled či vytvářely v reprodukovaných informačních klastrech intelektuální napětí. Vypravěčka čtenáře čas od času oblaží drobným postřehem, například že „podle genealogů má každý správný Vídeňák českou babičku“ (s. 47), a ke konci trochu zamudruje nad relativitou eponymního pojmu „srdce Evropy“ a nad tím, kdo nebo co ho vlastně tvoří – v duchovním i geografickém smyslu. Jinak však nesytí čtenářskou zvědavost nad běžný registrační mód – co chce být řečeno, je jasné na první dobrou, takže čtenář není intelektuálně příliš zatěžován. V zásadě však tato rovina knihy naplňuje bazální lidskou touhu po poznání okolního světa, tedy po jeho faktografické deskripci. Problém ovšem spočívá v tom, že Srdce Evropy si klade ambici být románem, tedy nikoli „pouze“ reportáží, a není na prvním místě ani historicko-kulturní esejí. A právě románová forma se tu zdá být přinejmenším neústrojná.

Horoucí srdce
Hlavní hrdinka je živoucí literární postava pouze papírově – v celé knize působí ploše a stejně jako u ostatních charakterů (snad s výjimkou Kateřiny) se její dějový vývoj nevymaní ze značné schematičnosti. Hrdinka osvíceně tvrdí, že je třeba nevěřit slepě faktům, pohlížet na ně s pochybnostmi, ale tahle základní badatelská maxima v jejím vyprávění příliš poznat není – k historickým záznamům se staví se zarážející naivitou, a nejen k nim. Charakter hrdinky ovšem psychologických nesouladů obsahuje víc a jako celek nepůsobí příliš věrohodně. Protagonistka je vzdělaná, přemýšlivá žena, která uvízla v klasickém konfliktu: je zasnoubená s českým inženýrem Radkem, ale náhle propadá kouzlu zájmově spřízněné duše, která sídlí v těle mladého rakouského učence Stephana. Hledání „srdce Evropy“ se tak dostává také na rovinu vztahovou a staví proti sobě dva stereotypy: vyhraje nevycválaný, ekonomicky sebestředný český ignorant, či uhlazeně kultivovaný, levicově empatizující rakouský intelektuál? Neboli: ke které ze dvou „identit“ tíhne mladá Češka? Románové řešení tohoto minirébusu rozumu a citu pochopitelně prozrazovat nebudeme. Navzdory předpokladům se však pragmaticky zasnoubená Anežka náhle chová jako prostinká školačka. Veškerá emoční hnutí se u ní omezují na průzračný registr nezkušené citovosti – kdyby se, dejme tomu, ocitla ve fikčním světě Nebezpečných známostí Choderlose de Laclos, pravděpodobně by jí připadla role přihlouplé naivky Cecilie. Čtenáři se tedy nabízí otázka: jakým charakterem hlavní hrdinka vlastně oplývá? Zajímavější osudy naznačuje příběh Kateřiny – protagonistčina prababička je jako postava propracovanější, konzistentnější, uvěřitelnější a živější. Vložené deníkové záznamy mají ovšem jen epizodickou povahu a v kontrastu s Anežčiným příběhem nevytvářejí napětí. Mimo emancipační étos v knize fungují jako paralelní, do značné míry nezávislá rovina. Spisovatelka Horáková k tomu v rozhovoru dodává, že Kateřininy pasáže přímo vycházejí z reálných zápisků její vlastní prababičky, které se také staly hlavním popudem k napsání díla.

Představitelé současné linie příběhu jsou nositeli konstrukce, na níž je navěšená masa historických výkladů a listy prababiččina deníku. Autorka na konci knihy mezi použitou literaturou mimo jiné uvádí Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu Pavla Tigrida. Také Tigrid použil ve svém průvodci moderní českou historií trochu násilné zprostředkování – skrze dialog mezi starším mužem a mladší ženou, které muž dovzděláváním pomáhá rozevřít životní perspektivu. V této konfiguraci ovšem ona „inteligentní žena“ u Tigrida zastupuje čtenáře, na kterého se implicitní autor nepřímo obrací a poučuje jej. V Srdci Evropy čtenář analogické zastoupení nemá. Kateřinin deníkový hlas oslovuje Anežku (a čtenáře) skrze čas a prostor, snad aby v ní probudil výraznější sebevědomí a samostatnost. Emancipační rovina se však z psychologického hlediska odvíjí v překvapivě omezeném rámci – pokud pomineme obklopující encyklopedické vrstvy, smrskne se příběh Anežky na trochu otřepaný konflikt ženy tápající mezi dvěma muži.

Princ a buran
Kniha příliš prostoru nedává ani oběma mužům. Stephan, jenž v trojúhelníku představuje cosi jako „středolevě progresivní“ Západ, vystupuje coby ukázkově pozorný empatik se sociálním cítěním a kulturním rozhledem. Radek pak vytváří jeho „východní protipól“ v osobě českého burana, jehož omezené zájmy zřejmě nepřesáhly anální freudovské stadium, a slast tudíž vnímá jako materiální a vlastnickou. Celému konfliktu chybí palčivost i jakékoli napětí, jelikož pro čtenáře zde vůbec žádné skutečné dilema není: na jedné straně vzdělaný princ a na té druhé sebestředný pitomec. Vypravěčka s rozechvělým srdcem, jež buší ve vídeňském rytmu, trochu zmateně podává své zasnoubení s Radkem jako střet mezi rozumem a srdcem (motiv srdce se tu opět objevuje na nové rovině významu). Není však příliš zřejmé, v čem by měl být rozumný vztah s mužem, který s hrdinkou nemá žádné společné zájmy, který se jí poměrně důsledně vyhýbá a který se celkem konzistentně projevuje jako hulvát. Ani pokud jde o naznačované životní jistoty, finanční zajištění a založení rodiny, nelze si Radka v žádné racionální perspektivě představit jako jedinou smysluplnou, natožpak reálně naplňující volbu. O to intenzivněji se opět vtírá na mysl otázka, jakou postavou vlastně Anežka je – tedy nakolik je vnitřně soudržná. Kniha je naštěstí velmi aktuální, tudíž dějový zvrat způsobí nečekaný nástup covidové pandemie.

Středoevropský kulturní amalgám – dědictví po poměrně kosmopolitním Rakousku-Uhersku – je přitažlivé literární téma. S citlivostí sobě vlastní jeho dekadentní fázi zachycují některá velká literární díla – od Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka až po Rothův Pochod Radeckého, na nějž autorka v knize několikrát naráží. Rakousko-uherský kontext jako propletenec vzájemně se ovlivňujících kulturních vztahů asi nejkomplexněji ztvárnil italský spisovatel Claudio Magris – nejprve ve své rozsáhlé studii Habsburský mýtus (která původně vznikla jako disertační práce), později zejména v esejistickém románu-řece Dunaj. Magris pojal Rakousko-Uhersko jako prostor, z nějž není možné zastoupené kultury jen tak izolovaně vyjmout, a jako takový jej podobně nahlíží coby podmiňující komplex, bez jehož znalosti nelze dostatečně pochopit partikulární národní současnost. V tomto směru je obdivuhodné, že se Pavla Horáková o něco podobného pokusila v rámci česko-rakouského specifika. Ve svém Srdci Evropy kreslí v něčem podobně ambiciózní tvar – propojuje historicko-kulturní esej a vztahový psychologický román. I když výsledek může v dílčích ohledech inspirovat, je škoda, že se jednotlivé roviny nepodařilo organicky propojit. Stejně tak je škoda, že práci stojící na celkem rozsáhlém a zapáleném rešeršování podráží nohy chatrná psychologie – jako by se tvůrčí energie vybila ve studiu zdrojů a už jí mnoho nezbylo na samotný výtvor.