Nová próza překladatelky a spisovatelky Pavly Horákové není její prozaický debut. Připomeňme, že jako spolueditorka připravovala výbor deníků a korespondence Čechů z první světové války Přišel befel od císaře pána a jeho pokračování Zum Befehl, pane lajtnant…, je autorkou trilogie dětských knih Tajemství hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři, podílela se na sbírce dětského veršovaného folkloru Kecy v kleci či na antologii povídek českých autorek Všemi smysly a v neposlední řadě má za sebou literární experiment v podobě „štafetově“ utvářeného románu Johana. Teorie podivnosti je její první zcela samostatně psaný, plnohodnotný román.

Čísla
Protagonistkou vyprávění v první osobě je Ada Sabová, intelektuálka, která se dle vlastních pocitů profesně tak trochu zahrabala coby vědkyně v Ústavu mezioborových studií člověka, o jehož smysluplnosti, či přesněji řečeno o jehož přispívání k celkové výši lidského poznání má své pochybnosti. Pokročilá třicátnice po několika spíše negativních milostných zkušenostech upřednostňuje krátkodobé nezávazné vztahy a stejně nezávazně se věnuje i rozjímání nad rozmanitými náměty, přestože má někdy pocit, že by mohla svoje soustředění upnout na něco určitějšího nebo podstatnějšího a dosáhnout tak snad pozoruhodnějších výsledků, než jaké vykazuje její průběžná životní bilance. Jedním z oblíbených témat jejího rozjímání je vnějškové působení lidí a zpracovávání prvotního dojmu, na jehož základě se utváří pocit sympatie, či antipatie. Toto téma částečně souvisí i s jejím vědeckým zájmem, jenž se točí právě kolem technik vnímání lidí na příslovečný první pohled. Složitý fenomén prvotního hodnocení s jeho širšími společenskými konsekvencemi by ráda vhodně prolnula s nějakým teoretickým modelem a výzkum ukotvila v přesněji vyčíslitelných proměnných. To se jí ale nedaří, neb si, jak si sama uvědomuje, ukousla příliš velké badatelské sousto. Ve stavu intelektuální i vztahové frustrace si dopřává potěšení alespoň z drobných postřehů a z hodnocení svého okolí, například pomocí průběžného známkování a vyhodnocování okolo se vyskytujících jedinců, obzvláště mužského pohlaví, kteří se octnou před jejími zraky. Desítka z hlediska sympatií znamená absolutní, téměř zázračnou shodu, jako by se jednalo o dvě entity oddělené od původní dokonalejší bytosti (představou rozpolcené dokonalé bytosti autorka možná naráží na Aristofanovu řeč v Platónově spise Symposion, ačkoli to explicitně neuvádí). Naopak jedinci hodnocenými méně než sedmičkou se Ada nehodlá příliš zabývat.

Interference a králičí nory
Román sestává především z četných postřehů a impresí protagonistky. Ada Sabová se ukazuje jako celkem bystrá, zajímavá a vtipná průvodkyně textem, která se příliš nesnaží udělat na čtenáře dojem za každou cenu. Autorka skrze její líčení rozehrává různé motivy a splétá mnohé dějové linie, ačkoli dost dlouho není jasné, zda spolu některé postřehy a události nějak více souvisejí a jestli z nich vyplyne něco podstatnějšího. Hrdinku povětšinou nacházíme v běžných situacích, jež skýtají četná pracovní i volnočasová setkání. Ada se stavuje v rozhlase za svou mámou, navštěvuje v domově důchodců stále čilou babičku a jezdí i za otcem, který po nervovém zhroucení tráví veškerý čas v poněkud ponuré chatě na samotě. Hrdinka se setkává také s kolegy, se svým volnomyšlenkářským a výtvarně nadaným bratrem a jeho přáteli, se svojí psycholožkou či s bývalým přítelem, s nímž pracuje na výstředním spánkovém experimentu. Ten spočívá v záznamech různorodých a často zajímavých technických nápadů a konstrukcí, které jí podvědomí nadělí během spánku. Podnikavý expřítel se pak některé myšlenky pokouší zpeněžit s pomocí svého inovativního start-upu a o výdělek se s ní plánuje rozdělit.

Knihou projde skrze hrdinčinu mysl leccos. Od osobní krize hodnot přes milostné problémy či rodinné vztahy až po obecnější úvahy z oblasti umění, sociologie, kulturologie nebo kvantové mechaniky (v téměř každé kapitole se protagonistka zběžně věnuje nějakému známému příspěvku k tomuto tématu: dvojštěrbinový experiment, Schrödingerova kočka, vlnově-korpuskulární povaha částic aj.). Postupně se do centra dění dostává pátrání po zmizelém synovi Adiny známé, který Adu fascinuje mimo jiné tím, že je pro ni, dle fotografií, čistou „desítkou“. Zmizelý se jmenuje Kašpar Hauser, stejně jako záhadný norimberský nalezenec z počátku 19. století. Další propojení ztraceného hrdiny s touto historickou postavou naznačují některé interpretační možnosti, které je ale třeba ponechat na samostatném úsudku čtenáře. Každopádně to vypadá, že nezvěstný nebudí fascinaci jen v Adě, neboť se kolem jeho osoby točí řada více či méně fantastických legend a tvrzení. Introspektivní vztahový román se však nikdy zcela nepřelije do detektivního žánru. Přestože se v knize na pátrání po osudu tajemného Hausera postupně soustředí čím dál tím více pozornosti, děj se stále odvíjí i po jiných liniích. Pro koho otec staví koupelnu kutáním do skalního útvaru, k němuž přiléhá jejich poněkud bezútěšná chata? Za kým se potají vydává babička na svých toulkách po zákoutích domova důchodců? A proč má Adina matka v rychlovarné konvici vždy nějaké mrtvé mravence? Román se navíc nenápadně přetváří v jakousi podivnou science fiction ve stylu děl Philipa K. Dicka. Nejprve pouze skrze paranoidní psychózu Adina kolegy, který propadne představě, že jeho já z paralelního vesmíru s ním rezonuje na úrovni pravděpodobností vlny známé z kvantové fyziky a kazí mu jeho těžce vydobyté duševní superschopnosti. Později ve volně se rozvíjející představě Adina bohémského bratra, že svět je počítačová simulace, jakási hra či snad virtuální test, kde jsou někteří lidé pouze stafáž a kde možná existují různé skryté cesty, jako zadní vrátka v programovém kódu. Román se při tom drží v rovině interpretační nejistoty díky povaze nespolehlivého vypravěče, tudíž je možné mu zejména v závěru porozumět rozličnými způsoby. To je už ale záhodno nechat na samotném čtenáři.

V kosmickém víru
Kniha Pavly Horákové překvapuje množstvím různorodých témat i nečekaným způsobem, kterak s nimi nakládá v rámci záludného vrstvení motivů a naznačených spojitostí, přitom ale zůstává vtipným a čtivým textem. Fasáda introspektivního románu o vztazích skrývá exotickou literární směs. U Teorie podivnosti lze nečekaně najít afinity kupříkladu k dílům Václava Kahudy a Thomase Pynchona. S Kahudou autorka sdílí prolínání různých žánrů s osobními postřehy, myšlenkami a zdánlivě všedními zážitky protagonisty, v němž se mísí všednost s jakousi mysticko-vědeckou vizí vesmíru (tedy vizí založenou na spekulativní vědecké teorii, kterou pak v příběhu demonstrují mysticky reflektované události), přičemž u obou se z množství splétajících se motivů ústřední téma střídavě vynořuje a zase mizí do pozadí. Všichni tři uvedení autoři pak text utvářejí na základě paranoidního vidění světa svých vypravěčů, v němž může cokoli vystoupit z chaosu všednodenních událostí a získat zásadní význam. V tomto ohledu je patrně nedostižný právě Pynchon, v jehož jazykově vybroušených a dějově komplikovaných textech, nasycených širokou škálou faktických informací, figuruje vždy nějaké tajemství zaobalené do složité struktury, která však může být jen zdánlivá. Pynchon, jehož jednu knihu mimochodem Pavla Horáková překládala do češtiny (Pomalý učeň, Volvox Globator, 1999), ve svých textech čtenáři nabízí hluboký ponor do velmi různorodých oblastí vědění. Pro labyrintickou, či lépe rhizomatickou strukturu, v níž se samotní hrdinové stávají jen jedněmi z mnoha záhadných součástí složitého mechanismu a ztrácejí tak své obvyklé antropocentrické pozice, je autorova próza řazena mezi díla tzv. hysterického realismu. Pynchon i Horáková se mezí realismu nijak přísně nedrží a klidně se vydávají za hranu toho, co by bylo možné jednoduše vyložit měřítky běžné logiky a poznání. I v Teorii podivnosti se všednodenní skutečnost ve své rozmanitosti setkává s něčím, co přesahuje běžnou zkušenost, přičemž autorka skrze vypravěčku svět nepojímá jako nerozluštitelnou záhadu, ale spíše jako stále otevřený epistemický prostor, do jehož veškerých zákoutí jsme nepronikli.

Svět vně jeskyně
Představa, že svět je jen jakási hra, za jejímiž hranicemi se nachází „vyšší“ skutečnost, je vlastní mnoha náboženstvím i ontologicko-filozofickým výkladům, počínaje Platónem. V naší současnosti má jak svůj naivně popkulturní (Matrix), tak sofistikovaně vědecký korelát (Bostromův článek Are you Living in a Computer Simulation? vydaný v Philosophical Quarterly). V tomto ohledu autorka nepřináší mnoho originálního – téma je zajímavé spíše díky tomu, že v kontextu celé prózy působí nečekaně. Ostatně, jak již bylo řečeno, jedná se spíše o jedno z více excentrických témat, která si v próze Pavly Horákové překvapivě našla sdílený prostor. Právě v tom, čím je kniha zajímavá, se však zároveň projevuje i její slabina. Pynchon ve svých textech k tématům proniká v nečekané hloubce i šíři, v níž rozehrává omračující divadlo, plné faktů a přeludů. Pro Kahudu se zase zdají být témata neobyčejně osobní, neboť je díky protagonistovi nahlížíme skrze naprosto jedinečný osud a charakter, jenž se tak napojuje na velké dějiny i jakýsi vesmírný rozměr. U Pavly Horákové jsou náznaky obojího, ale nic z toho nepůsobí zcela přesvědčivě. Různorodé prvky vyprávění mezi sebou rezonují a ponoukají k postmoderní interpretační hře, ale tuto herní rovinu při tom nepřekračují. Což je škoda, protože text v tomto ohledu vzbuzuje určité naděje. Kniha nakonec působí, jako by se jinak příliš banální rovina osobních vztahů výstředními tématy spíše jen tak na efekt zpestřila než nějak zásadně prohloubila.

Celkově však Teorie podivnosti není vůbec špatná kniha. Je to román, na němž je sympatická už jen samotná snaha vykročit nečekaným směrem. Boří žánrové hranice a zároveň se snaží o vážnější sdělení, byť právě v tomto bodě spíše selhává. V mnoha ohledech je zábavná a chytrá. Avšak ambicím, které jsou z díla patrné, autorka prozatím zcela nedostála.