Tajemství hrobaříků s podtitulem Bratrstvo odhaluje zločin je název první části zamýšlené trilogie překladatelky a spisovatelky Pavly Horákové. Detektivní příběh je určen především čtenářům okolo deseti až dvanácti let, a dostane-li se do ruky někomu staršímu, může ho i trochu zamrzet, že už mezi děti nepatří.

Před pražským Palácem Flóra se jednoho říjnového odpoledne potká trochu roztěkaná a poněkud vševědoucí důchodkyně Anežka se čtrnáctiletou Klárou, kterou svým v dobrém slova smyslu „sokratovským dialogem“ přinutí jít jí pomoci s úklidem hrobů. Obě spolu zamíří na nedaleký hřbitov, shrabají spadané listí, hezky si popovídají, a spustí tím sérii na sebe zdánlivě nenavazujících událostí. Takto „náhodně“ se stařenka setká ještě se třemi dalšími studenty, všichni se nakonec dají dohromady a společně obnoví zapomenuté společenství Hrobaříků, které kdysi působilo na Olšanských hřbitovech. Rozbíhá se pozvolné hledání v přítomnosti i minulosti a zprvu ani čtenář, ani postavy samy netuší, proč a po čem vlastně pátrají. Otázky a záhady se však s každou kapitolou hromadí a vyprávění dostává detektivní ráz. Současných Hrobaříků je nakonec pět a všem to jaksepatří pálí, takže v místech, kde nedočkavý čtenář předpokládá důležitou zápletku, se díky jejich znalostem a nápadům nakonec skutečně vážný problém objeví. Důležité mezníky děje tvoří reálné historické události, které Hrobaříkům napovídají, jakými směry se mají vydat dnes. Konkrétní data a svátky (od známých Dušiček, Mikuláše a adventu přes výročí vybombardování pražské Flóry až po jarní prázdniny) pomáhají bratrstvu zorientovat se v rozsáhlých prostorech pražských hřbitovů, ale i v jednotlivých fázích svého dalšího počínání. Nad starodávnými hrobkami slavných i obyčejných rodin sledujeme postupné proměny ročních období: s podzimem a nastávající zimou působí nakupení nejasností a záhad studeně a pochmurně, jako bychom sami stáli uprostřed zmrzlých cestiček a pochybovali o svém vlastním původu. Jakmile se však dny začnou prodlužovat a ve vzduchu je cítit jaro, řada nevyřešených otázek se začne zmenšovat a zjišťujeme, co jsme už nějakou dobu tušili: že když něco hledáme, máme to přímo před nosem. Když tajemství, tak tajemství, proto co se týče děje, nemá smysl o něm prozrazovat víc, nechť si ho každý čtenář sám v knihovnických regálech vypátrá, svého rozhodnutí nebude litovat.

Jen sama pro sebe bych dnes – ve svém věku – Tajemství hrobaříků nečetla. Okolnosti tomu ale chtěly a já to mám za sebou. Nebyl to špatný zážitek. Se současnou dobrodružnou literaturou pro mládež nemám mnoho zkušeností, proto ani nemohu autorku Pavlu Horákovou s nikým srovnat či ji zařadit do nějakého (jakéhokoliv) okruhu autorů. Možná to ale bude i tím, že žádný takový okruh neexistuje. Z nežijících autorů je Horáková často srovnávána s Jaroslavem Foglarem a Hrobaříci jsou označováni za novodobou „foglarovku“. Mně zase během četby několikrát vyvstalo jméno současného spisovatele Miloše Urbana. Něco ve smyslu: jsem dospělá osoba, čtu si dětskou detektivku s obrázky, co to proboha dělám, neměla bych číst spíš Urbana? Neměli by dospělí zkrátka mít svého Urbana a děti svou Horákovou? Každý by tu svou porci tajemna, záhadných šifer, propletence vztahů a do jisté míry i logického vysvětlení dostal. Po zaklapnutí přečtených Hrobaříků jsem si to však vyjasnila. Srovnávat Pavlu Horákovou s Milošem Urbanem by asi nikam nevedlo. Tyto dva autory spojuje totiž jen to, že oba využívají prvky detektivní prózy. Jejich způsoby a výsledky jsou však značně odlišné. Někdy je lepší začíst se v dospělém věku do „kvalitní detektivky“ pro děti, než ustrnout v nedobře napsaném románu pro dospělé. Kvalitu v případě Tajemství hrobaříků nezaručuje žádný bravurně spáchaný a zamaskovaný zločin, profesionálnost a originalita vyšetřování nebo úplné vtáhnutí čtenáře do děje a jeho aktivní spolupráce. Kvalita v tomto případě znamená inteligenci. Ať už je příběh více či méně napínavý, je vylíčený zajímavým, laskavým a inteligentním způsobem. Patrné je to kupříkladu na zachycení prostředí. Nenarazíme na dlouhé popisné a vlastenecké pasáže, ale divila bych se, kdyby každý druhý Pražák po přečtení Hrobaříků nezamířil na Olšanské hřbitovy. Nebo o tom alespoň chvíli nesnil. Kde vlastně leží ta hrobka Šebestiána Hněvkovského? A jestlipak tu lze najít i jméno Jiřinky Beránkové? A nebelhá se tamhle bezdomovec? Netřepetá se z druhé strany nedaleké telefonní budky jakýsi inzerát? Tohle všechno je třeba po přečtení ověřit v praxi. Doufejme, že současná mládež není příliš odlišná od té ztvárněné ideální a že přijde pátrat obezřetně a neničivým způsobem. To samé v podstatě udělala i samotná autorka, když se svou prvotinou vydala na cestu zaběhnutým literárním žánrem. Na rozdíl od výše zmíněného spisovatele Urbana se ho totiž nepokoušela pokořit, nic nepřeháněla, neničila, nehnala do krajností. Výsledkem je detektivka pro děti, u které se nebudou bát a něco se naučí. To jim dospělý čtenář, pozbyvší naivity a dobrodružného ducha, může jen závidět.