Opium, tak nazval Jean Cocteau (1889–1963) své deníkové zápisky, jež si vedl po dobu odvykací kúry na klinice Saint-Cloud v roce 1928 a knižně vydal o dva roky později. Při přípravě rukopisu k vydání text doplnil o komentáře a poznámky, které označuje přesnou datací (duben, 1930). Česky útlý svazek vyšel poprvé až roku 2011 péčí nakladatelství Rubato a v překladu Petra Januse.

Anotace na zadní obálce publikaci charakterizuje jako knihu, která „se svým významem a stylem řadí po bok klasických textů básníků-vizionářů Baudelaira, Rimbauda a de Quinceyho a je i zásadním textem pro recepci Cocteauovy poetiky“. Pokud by si však naivní čtenář myslel, že mu pečlivá konzumace necelých 180 stran poznámek závislého umělce (doplněných jeho vlastnoručními kresbami z léčebny) otevře dveře k pochopení autorova díla a získání přehledu o jeho tvorbě, bude zklamán.

Slavný a významný francouzský básník, dramatik, autor románů, ale také esejista a obdivovatel a průkopník filmového umění Cocteau v tomto skicáři svých myšlenkových pochodů pramálo myslí na toho, kdo jeho řádky bude číst po více než osmdesáti letech. Deník – očividně velmi střídmě a výběrově – zachycuje jeho každodennost poznamenanou těžkými chvílemi odvykacího režimu. Zápisník mu slouží jako tribuna pro obhajobu nejednoho vyargumentovaného názoru, ale také jako šmírák, kam si zapisuje marginálie. Jindy ho zas používá jako záznamník, to když potřebuje uspořádat útržky vzpomínek, jak mu je podsouvá uzdravující se paměť.

Autorův nadhled nad drogou a jejími přednostmi se zdá být suverénní („Kuřák udržující hygienu může celý život kouřit dvanáct dýmek denně, a nejenže bude odolnější proti chřipce, rýmě nebo angíně, ale bude i méně ohrožen než člověk, který denně vypije sklenku koňaku nebo vykouří čtyři doutníky. Sám znám osoby, které kouří jednu, tři, sedm nebo dokonce dvanáct dýmek už čtyřicet let“ /55/). Na stránkách popsaných krátkými, značně sporými poznámkami, komentáři a úvahami proto nebojuje ani tak sám se sebou, ale hlavně s hlavami omámenými návykovými látkami zcela jiného charakteru. A to je ten kámen úrazu nepoučeného čtenáře: bez znalostí dobového a literárního kontextu se knížka dá číst jako soubor zajímavých citátů kuřáka opia („Opium je vzpoura. [...] Odvykání je vzpoura“ /33/; „Opium trestá úmysly“ /34/; Opium je volba“ /55/) s občasným uvedením nějakého ze slavných jmen (vedle výše uvedených tří básníků ještě mnoha dalších literátů, ale i lidí od filmu, od divadla, opery, baletu...) a také názvů, postav, motivů z Cocteauovy tvorby. Nejasným labyrintem zůstane pro toho, kdo nejen nemá načtenou aspoň stěžejní část Cocteauova díla (poezie, divadlo, romány, filmové adaptace a vlastní scénáře), ale kdo navíc tápe ve vztazích této svérázné osobnosti k dadaismu a ke skupině surrealistů, kdo si nedokáže doplnit pozadí k tu krutým, tu pěkným zmínkám o všech, kdo utvářeli danou dobu jako Hugo, A. France, Mallarmé, Valéry..., a také dalším stejně významným figurám, k nimž měl Cocteau blíž (Proust, R. Roussel, Gide, Picasso, Debordes či Radiguet). Ani šest stránek vysvětlivek připojených na konci publikace v tomto marném boji významně nepomůže: na jedné straně se informace omezují často jen na skutečně základní životopisná data (narodil se, zemřel, a k tomu dovětek typu „anglický spisovatel“ či „dánský filmový režisér“), na straně druhé se jejich výběr určuje jakýmsi zvláštním klíčem: u někoho jsou, jiní si poznámku nezasloužili.

Vedle toho, že zmiňují některé zcela kusé, a přitom velice detailní, často zákulisní poznámky k autorově tvorbě, k průběhu příprav a proměnám scénických uvedení jeho her či oper a také – často skandálním – ohlasům různých děl, Cocteauovy zápisky ukazují, jak byla dvacátá a třicátá léta ve Francii stále ještě prosycena soubojem klasického a moderního básnířství, jak se tříbily názory na jazyk a styl románové tvorby. Vedle různých útoků na slavné, v tuto dobu však zpochybňované literáty („Člověk by rád přiměl Huga, aby si trochu zakouřil“ /50/; „Posvátná monstra typu typu Goetha a Victora Huga už nejsou přijatelná. Oscara Wildea by u stolu už nikdo neposlouchal; unavoval by“ /51/) Cocteau uvádí i úvahy a argumenty k metodě a stylu: „Za každou cenu je nutno vyléčit se z maniakální starosti o styl psaní“ (102). Bohatší jsou jeho poznámky k vlastní četbě R. Roussela či pokus poskládat z útržků, které mu navrací dočasně vymazaná paměť, záznam o přátelství a korespondenci s M. Proustem.

Užitečnost této publikace „pro recepci Cocteauovy poetiky“, jak se o ní mluví v anotaci, lze ukázat například na nenápadném souvětí v závěru s. 73. Cocteau si tu posteskne: „Všichni oficiální kritici prohlásili, že Tomáš lhář vypráví o válce nepravdivě a že je jasně vidět, že jsem v ní nebyl. V té knize přitom není jediná krajina, v níž bych se neocitnul, jediná scéna, kterou bych neprožil. Podtitul historie měl dvojí smysl.“ Román z roku 1923 (česky vyšel r. 1926 v překladu J. Pocha) je dnes spolu s Hroznými dětmi (česky 1931 v překladu M. Hoffmeisterové v nakl. Aventinum a nově 2010 v překladu H. Slavíkové a H. Češkové v nakl. Argo) hodnocen jako vrchol autorovy románové tvorby. Pikantní je pozadí obou děl: z bojů první světové války byl Cocteau osvobozen, a přesto se tam vydal (o tom ale deník nevypráví); Hrozné děti vznikly během 17 dní při jedné z odvykacích kúr, a jak se můžeme dočíst v závěru Opia, byl v tu krátkou dobu posedlý poslechem hitu z amerického muzikálu. 

Jean Cocteau se s papírem deníku sice pečlivě dělí o mnohé ze svých úvah o tom, co jemu osobně přinášelo požívání opia („Stále se mluví o zotročení opiem. Pravidelnost, kterou ukládá, není jen disciplínou, ale také osvobozením. Osvobozením od návštěv, osvobozením od osob, sedících v kruhu“ /52/), to je však jediná oblast jeho vnitřního světa, kam ochotně otevírá dveře. Nijak podrobně se nerozepisuje o peripetiích vztahů, jež jeho postavu literárně i lidsky činily pro jedny atraktivním, pro druhé zavrženým umělcem. – Anebo tak činí pouze v náznacích, jež bez znalosti podrobností nelze rekonstruovat: „Co říci o vášnivých přátelstvích, jež je nutno zaměňovat za lásku? ... Data se překrývají, roky se proplétají...“ (157). Spíše zachytí kousíčky příběhů dalších pacientů, poznamená si jízlivý komentář k chování či vědomostem lékařů: „Skutečný doktor se v pokoji nezdržuje. Skrývá své metody, protože žádné nemá“ (64). Na jiném místě se ale pochlubí, že právě pro rozhodnutí věnovat průběhu odvykací kúry (již nazývá léčbou) soubor podrobných zápisků byl pro lékařský personál cenným exemplářem, neboť na rozdíl od ostatních pacientů na otázku „Kde vás bolí“ uměl odpovědět jinak než „Nevím“ (20).

Cocteau měl do závislosti na opiu upadnout ve svém těžkém období, kdy ve dvaceti letech předčasně zemřel na tyfus jeho blízký přítel R. Radiguet (autor slavného románu Ďábel v těle). Uvádí se, že v době, kdy se snažil závislosti zbavit, nacházel zpět cestu k víře. V této souvislosti jsou zajímavé i střípky úvah o Bohu, Božím soudu, o podstatě víry. Tato vážná témata však střídají například kuriozity o tom, co se stane, když se poživačem opia stane pes či jiné zvíře, třeba takový mlok, moucha či šváb...

V době, kdy si Cocteau tento deník vedl, ještě netušil, že jeho boj s opiem bude hodně dlouhý a nikdy nebude vyhraný. Že mu sice zpočátku přinese nové a ojedinělé zážitky a inspiraci, že mu dokáže oživit a zpestřit krušné chvíle („... Zapomněl jsem, že opium proměňuje svět a že bez opia zůstává ponurý pokoj ponurým pokojem“ /41/), ale že závislost (jak alespoň uvádějí historické prameny) způsobí i dlouhou tvůrčí odmlku. V době Opia Cocteau tuto drogu vynáší nad morfium, považuje ji za prostředek budoucnosti: pokud by se s ní lidé a lékaři naučili zacházet, „zkrocené opium bude zmírňovat nemoc města, v němž stromy umírají vestoje“ (33).

Opium je jistě zajímavá kniha, málokdo jí ale bude rozumět. Pro studenty romanistiky či komparatistiky je to, doufejme, užitečné zpestření studia literatury. A jinak? Elitářský ediční rozmar. Jenže i takové jsou potřeba: na českou literární scénu přináší další z dílků skládačky. I když tentokrát výjimečně nejde o rychlovku pro děti o 100 dílcích. Tenhle puzzle je v měřítku tisíců pro vytrvalé znalce. Návykový se být nezdá.