Dějiny se dají vyprávět různě. Na základě nejdůležitějších bitev a politických událostí, prostřednictvím příběhů obyčejných lidí – anebo za pomoci hmotných věcí, které se nám po nich zachovaly. Poslední jmenovanou cestou se vydává i kniha Dějiny 20. století, která je primárně katalogem stejnojmenné výstavy v Národním muzeu, ale vnímat ji můžeme i jako specifický průhled do daného období, v němž jsou jednotlivá témata symbolicky zastoupena konkrétními předměty.

Některé jsou zcela fyzicky spojeny se svými bývalými majiteli – taková jsou například vyznamenání Františka Ferdinanda d'Este, která měl připnuta v okamžiku atentátu v Sarajevu, takže jsou na nich dodnes patrné stopy jeho krve. Jiné odrážejí smutný osud těch, kteří je dříve používali nebo jimž sloužily (zbytek ohořelého břevna z lidické školy), další metaforicky vyjadřují ideové směřování a hlavně image svého nositele (sportovní oblek prezidenta T. G. Masaryka).

Častěji se ale dané předměty nevztahují ke konkrétnímu majiteli a spíše obecně vypovídají o nějaké politické a společenské změně: o manifestované podpoře prvnímu komunistickému prezidentovi měly svědčit dary, které mu posílali jednotliví občané (v Lobkovickém paláci dokonce v 50. letech existovala stálá expozice vystavující dary pro Klementa Gottwalda); o poválečné orientaci zdejší ekonomiky vypovídá i to, že se v 50. letech produkovaly upomínkové předměty jako havířská sbíječka či důlní vozík; o sexuální revoluci v knize promlouvá kapitolka o Antigestu B, prvním antikoncepčním přípravku dostupném v Československu.

Svět 80. let zastupují například legendární „céčka“, o kterých se v knize uvádí, že se díky nim ustavila svébytná alternativní ekonomika, ve které měly jejich různé typy odlišnou hodnotu a dokonce se používaly jako platidla.

Atmosféru následující po listopadové revoluci s veleúspěšnou soukromou televizí Nova reprezentuje například Pes Novák od Adolfa Borna – plyšák s logem televize Nova na hrudi, který odkazoval k modelové komunitě diváků zahrnujících většinu Čechů – typickou rodinu Nováků s plyšovým psem.

Stranou pozornosti autorů nezůstaly společenské hry, jejichž konkrétní podoba se aktualizuje v závislosti na aktuální situaci: na počátku knihy tedy najdeme originální šachy, které jistý legionář vyřezal na Sibiři během anabáze našich legionářů, v jeho verzi proti sobě stanulo vojsko turecké a ruské; na konci knihy se zase čtenář může setkat s dětskou hrou Vzhůru do Stínadel z 90. let, která vycházela z konceptu slavné hry Monopoly, ale přenesla jej do časoprostoru děl Jaroslava Foglara. (Dodejme, že obsáhleji a podrobněji líčí odraz dějin a dobové propagandy i proměnu mentality v deskových hrách Evropy a Ameriky publikace Historie deskových her: pohled do světa domácí zábavy od pozdního 18. a do počátků 19. století, CPress, 2020.)

Okrajově kniha zachycuje i transformaci jiných hraček, například dívčích panenek – ty prý v 19. století představovaly dospělou ženu, v nemluvně se proměnila až na počátku 20. století. Opět ale připomeňme, že existují i specializovanější publikace jako Umění hraček dvou tisíciletí: obrázkový průvodce zlatým věkem historických hraček (Muzeum hraček, Praha, 2013), které danou problematiku líčí poněkud diferencovaněji.

Texty recenzované knihy pocházející od širokého mezioborového kolektivu odborníků, vesměs zaměstnanců Národního muzea, jsou přehledové a stručné. Nemají ambici být sofistikovanými eseji jako některé kapitoly v mnohem obsáhlejší publikaci Příběhy věcí. A už vůbec nebylo jejich cílem podat komplexní a mnohovrstevnaté dějiny země, jak se o to v případě našich západních sousedů pokouší v knize Německo. Vzpomínky jednoho národa britský kunsthistorik a bývalý ředitel Britského muzea Neil MacGregor.

Dějiny 20. století jsou ale i tak užitečné: mohou posloužit jako vítaný průvodce zmíněnou expozicí, která je dosti hutná. (Ne všechny exponáty se ale do knihy vešly, chybí například „přepůlený“ sovětský tank, který v působivé metafoře znázorňuje, že roku 1945 a 1968 se v Praze jednalo o tutéž sovětskou armádu, pokaždé ale ve zcela odlišné roli).

Kniha může upozornit na to, že leckteré „harampádí“, známé z domácností našich babiček, může být odborníky klasifikováno a interpretováno jako pozoruhodné artefakty, které mohou leccos prozrazovat o době, kdy byly udělány a používány.