„Hopsal jsem jako Hermés s papírovými křídly po pokojích, táhl jsem jako Achilles svou setru, která zastupovala Hektora, neúprosně třikrát kolem zdí Tróje, stál jsem jako Zeus na malém červeném stolku.“ Tuto kouzelnou vzpomínku z dětství Thomase Manna najde čtenář v pozoruhodné obrazové publikaci Umění hraček dvou tisíciletí: obrázkový průvodce zlatým věkem historických hraček. Její autoři, Eva a Ivan Steigerovi, jsou držitelé velké sbírky historických hraček a o dějinách hraček natočili v zakázce veřejnoprávní německé, rakouské a švýcarské televize osmnáct televizních filmů. Výběr obrázků předhistorických hraček a všech pozdějších epoch tedy pochází z tisíců fotografií pořízených během filmového natáčení v nejvýznamnějších světových sbírkách. Čtenář je tak v knize poučen o pravěkých keramických hračkách, loutkách a dřevěných zvířátkách starověku i o pozdějších papírových, cínových a plechových hračkách, o parních strojích, autíčkách, motorkách, vláčcích, letadlech či lodích. Celkově jde o obsáhlého průvodce „zlatým věkem historických hraček o 300 stranách a 1300 obrázcích a fotografiích“, poskytujícího i přehled o tom, jak se měnil každodenní život našich předků, interiéry jejich obydlí i představy o činnostech, kterým se i díky manipulaci s hračkami měly děti naučit. V knize tedy například najdeme dětské servírovací soupravy, cvičné plátěné ubrousky a návody k jejich různému skládání (a zapomenout nesmíme na květiny, protože právě znalost dekorování stolu květinami prý hrála důležitou roli).

Kromě několika vzpomínek slavných osobností kniha obsahuje i dobové doprovodné texty, u kterých je třeba litovat jen toho, že nejsou přeci jen trochu delší. I tak ale výmluvně vyjadřují tehdejší výchovné zásady a cíle, například že „dům pro panenky má ten účel dáti dobrý příklad, jak ukázati uspořádanou domácnost“. Nebo že i „dětské pokojíky pro panenky by měly zdobit nástěnné malby, protože by bylo nedostatkem ve výchově našich dětí, kdyby panenky nebyly rovněž vedeny k umění“. Vůbec panenkám je v knize věnována velká pozornost: najdeme v ní panenky určené k nácviků různých životních situací (jako novorozeně připravené ke křtu), postavičky s překvapivými výrazy tváře („šilháček“), hračky odvozené od slavných literárních postav, především těch německých (Ježipetr) nebo modelované podle populárních hereček typu Shirley Tempelové. Dodejme, že podle knihy Svět hraček v orlickém a podorlickém kraji, vydané rovněž vloni, vznikaly i specificky české postavičky, třeba znázorňující čertíka Marbulínka, kterého je ostatně možné vidět v Muzeu hraček na Pražském hradě. Dozvíme se dále o „nestydatých“ panenkách koupacích, které byly vystavovány v hračkářských výlohách bez šatiček, a ačkoli zřejmě postrádaly výraznější fyziognomické detaily, i tak to vedlo k protestům „ctihodných občanů“.

Zatímco panenky byly učeny spíše pro dívky, chlapci si mohli hrát třeba s miniaturními tiskárnami, nacvičovat si roli kněze u dětského oltáře nebo dostat soupravu „malý pošťák“, která obsahovala kartonový poštovní úřad, ale také pošťáckou čepici, kočár, bič i trumpetu. Dále se čtenář může leccos dozvědět třeba o stavebnicových předchůdcích lega nebo automatech předvádějících krátký příběh či scénku. Najdeme v ní i gumové granáty nebo soupravu „inscenující“ dopravní nehodu: obsahovala auto, které se po krátké jízdě zastavilo a rozpadlo na dva kusy (později zase rychle složitelné), přičemž cestující byli prudce vymrštěni do vzduchu… Je přitom jisté, že nákladné hračky, které Umění hraček dvou tisíciletí přináší, si nemohli dovolit všichni, a v jiných publikacích se proto referuje jen o hračkách dřevěných, a to i v celoplanetárním měřítku (Letem hračkářským světem: hračky z celého světa ze sbírky Františka Kyncla. Jindřichův Hradec: Muzeum Jindřichohradecka, 2013), nebo se rezignovaně konstatuje, že předměty, s nimiž si hrály děti z určitých společenských vrstev, se často vůbec nedochovaly. Jejich krátká životnost totiž závisela na vegetačním cyklu rostlin, z nichž byly vyrobeny (Za hrou do muzea – a zpět!). Je zřejmé, že i když si také dnešní děti můžou hrát třeba s malou lékařskou soupravou nebo kompletem „malá uklízečka“, častěji disponují hračkami, kterým sami jejich rodiče příliš nerozumějí a jež zřejmě nemají přímočaře připravovat na plnění nějakého konkrétního budoucího úkolu nebo povolání. Například takové skládání robotů ze série Hero factory je z hlediska budoucí profese ještě docela neutrální a nevyhraněné. Příznačné přitom je, že na rozdíl od dřevěných hraček bohužel katalog Národní knihovny neregistruje o Hero factory ani jeden titul a o Pokémonech se dal donedávna najít jen jediný, navíc obsahující zřejmě zavádějící informace o jejich údajném navádění k satanismu…

Celkově recenzovaná kniha nabízí poučný i nostalgický pohled do dob, jejichž estetický vkus i přístup k dětem se zdají být značně odlišné od těch dnešních, i když samotné děti a jejich potřeby se zase tolik nemění. Takže i když o tom někteří vážně pochybují, nejenže si i současné děti mohou přehrávat scény z řecké mytologie, tedy pokud je znají, a rády si hrají s tak starobylou věcí, jako jsou dětské meče a jiné zbraně, ale asi by nepohrdly ani těmi středověkými, které kromě všeho dalšího také najdeme v knize Umění hraček dvou tisíciletí.