Český etnolog a spisovatel Jan Pohunek v knize Bizarní a zaniklá povolání shromáždil pestrou směsici profesí, jež v západním světě dávno zanikly, přestože například v Asii nadále přežívají. V knize ale najdeme i profese velmi mladé, které naopak vznikly teprve nedávno. Některé ze zařazených činností přitom zřejmě nebyly vykonávány „na plný úvazek“ nebo byly jako samostatné profese vnímány jen někdy a někde: kupříkladu v západní Evropě pracovali vyvolávači, kteří procházeli městem a hlasitě rozhlašovali novinky (navíc měli i další povinnosti: v Anglii museli vypomáhat katovi). U nás však o samostatné povolání většinou nešlo, vyvolávání zpráv a vyhlášek spadalo pod pravomoci obecního sluhy nebo strážníka či ponocného.

Kouzla, čára a mystifikace
U jednotlivých povolání a pracovních činností autor sleduje, jak se během historie vyvíjely a jaké se k nim pojily lidové představy. Například od kořenářek se očekávalo magické umění; zaznamenány jsou historky o jistém kořenáři Ondrákovi, který dokázal úderem pytle a mumláním čarodějných slov otevírat zamčené dveře. Pohunek zmiňuje i to, že zástupci některých profesí kouzelné či strašidelné zkazky sami podněcovali a šířili. Někteří pašeráci údajně prosluli maskováním své činnosti falešným strašením. Takový by mohl být i původ pověsti o Stilzelovi, nadpřirozeném pat¬ronovi šumavských „podloudníků“. Býval to prý „zvláště nezvedený chlapec“ a pasák koní, který se oběsil, když zapomněl započítat koně, na kte¬rém seděl, a myslel si, že o něj přišel. Po smrti strašil v širším okolí Nýrska a Železné Rudy a trápil místní obyvatele zlomyslnými kousky. Mezi jeho oblíbené terče patřili mimo jiné i členové finanční stráže, které s oblibou odváděl z cesty různými podivnými zvuky. „Opravdoví pašeráci zatím mohli proklouznout jinudy a byli mu patřičně vděční – alespoň navenek, protože je možné, že za Stilzelovými triky ve skutečnosti stáli sami,“ dodává Pohunek, který se ostatně pověstmi zabývá i odborně a vydal o nich pozoruhodnou knihu Stíny mezi stromy.

Autor se zabývá rovněž typizovanou podobou, v níž některé profese zachytila například beletrie 19. století. Anebo konfrontuje skutečné „zaklínače“ s jejich nejslavnějším fiktivním zástupcem, tedy s Geraltem z Rivie z fantasy cyklu od Andrzeje Sapkowského. U profesí, které někteří znají možná jen z filmových pohádek jako Pyšná princezna, ukazuje jejich reálnou podobu i nebezpečí, která dotyčným hrozila: neopatrný nebo třeba jen smůlou pronásledovaný uhlíř se mohl při lezení po osekané kládě přiložené k milíři, jež sloužila jako žebřík, propadnout dovnitř a uhořet.

Jednotlivá povolání a pracovní činnosti, jež autor sesbíral, celkově roztřídil podle prostředí, k nimž se daná profese vztahovala a kde se vykonávala – například během cestování, ve městě nebo v přírodě. Čímž ovšem vznikly skupiny značně nesourodé: v „přírodním“ oddílu se vedle sebe ocitá pous¬tevník, strážce vinohradů (hotař), sběrač lanýžů i tzv. „žabí doktor“ neboli léčitel, který proti vředům vznikajícím na místě napadených krčních mízních uz¬lin používal prostředky vyráběné z žab, protože se věřilo, že krticí znetvořená kůže připomíná žabí bradavice.

Tělesné potřeby, vzrušení i duchovno
Některá z povolání, o nichž autor píše, už dnes sice neexistují, ale jejich funkčnost, užitečnost či obliba by nám asi byly obecně srozumitelné i v současnosti. Jako profese speciálních toaletářů, kteří na rušných veřejných místech obcházeli vyzbrojeni dlouhým pláštěm a kbelíkem, jež krátkodobě pronajímali svým zákazníkům: „Zoufalý zájemce o rapidní defekaci tak nemusel hledat nejbližší křoví nebo temnou uličku, kde by mu beztak mohla hrozit pokuta. Namísto toho se usadil na nádobu“ a zamotal se do pláště, aby nepohoršoval okolí.

Mnozí lidé by asi i dnes rádi viděli organizované srážky vlaků, což byla veřejná show v USA, při níž se dvě soupravy rozjely co největší rychlostí proti sobě, strojvůdci na poslední chvíli vyskočili a přítomný dav si užíval adrenalinový pocit účastníků železničního neštěstí. „Srážeči vlaků“ se snažili svérázné představení vylepšovat například tím, že vozy tažené za lokomotivou plnili benzínem, aby efektně vzplály, nebo k lokomotivám přidělávali dynamitové nálože. Takže se není co divit, že občas některý divák přišel o život. Dnes už tutéž potřebu adrenalinového zážitku bezpečněji zajišťuje televize, kino či počítačové hry…

Jiné profese či funkce svědčí naopak o tom, že fungovaly v duchovně dosti odlišném světě. V 18. a 19. století existoval v řadě protestantských oblastí institut „pojídače hříchů“. Tím se většinou stával chudý člověk, který si přivydělával návštěvami domácnosti, kde někdo zemřel: před domov¬ními dveřmi snědl darovaný krajíc chleba, vypil žejdlík piva a dostal několik pencí. Za tuto skrovnou odměnu se zavazoval vzít na sebe všechny hříchy mrtvého. (Autor dodává, že podle některých teoretiků tato praxe v nekatolickém prostředí nahrazovala katolickou zpověď.)

Pragmatismus nebo víra?
Ještě starší, středověká, byla činnost zlodějů (svatých) ostatků. Autor vysvětluje, že tehdejší lidé na tuto praxi pohlíželi shovívavě: předpokládalo se totiž, že světec, který by nechtěl být přenesen do nového „bydliště“, by se krádeži aktivně bránil svou nadpřirozenou mocí. (Jak tvrdila dobová exempla, svoji nelibost dokázal v jiných případech i po smrti vyjevit velmi reálně a fyzicky, například zbitím či zesměšněním člověka, který ho měl urazit.) V rámci středověké mentality tak krádež ostatků nebyla považována ani tak za čistou zlodějinu, jako spíš za „únos spřátelené osoby ze zajetí“. Kuriózní je, že zástupci obcí, kterým se přece jen podařilo nějakou relikvii úspěšně a „poctivě“ koupit, přesto často prohlašovali, že k ní přišli krádeží. Mnozí se totiž domnívali, že pokud někdo relikvii dobrovolně prodal, tak zřejmě nebyla pravá nebo příliš účinná.

Můžeme se ptát, nakolik byli „pojídači hříchů“ a zloději relikvií vedeni vlastní křesťanskou vírou a nakolik jen cynicky či pragmaticky využívali víry ostatních k vlastnímu hmotnému prospěchu. Stejné otázky bychom koneckonců mohli pokládat i u dnešních guruů a komerčně úspěšných ezoteriků, u nichž také s trochou snahy a nadsázky rozlišujeme řadu roztodivných činností či miniprofesí, které arci v recenzované knize nenajdeme. Takže by se v tomto směru dala rozšířit třeba o „harmonizátorku čaker“, „průvodce minulými životy“ nebo „odháčkovávače“ od předchozích vztahů, ač tyto činnosti (zatím) nejsou institucionalizovány.

Od rasů k tuličům koček
Kniha ale ilustruje jiný mentální posun: od násilí k péči o wellness. Ze starších dob se dochovaly spíše zprávy o zaměstnáních, jejichž účelem bylo i krutými metodami snižovat počty vybraných druhů zvířat, ať už se jednalo o psy (ty měl hubit ras), nebo krtky (o ty se měli postarat tzv. krtičkáři neboli krtkáři). Dnes oproti tomu vznikají povolání, která jsou zaměřena na jejich psychofyzickou pohodu. Nově vzniklou zvířecí psychiatrii a psychologii sice autor neuvádí, ale zato se rozepisuje o pozoruhodné profesi „tuliče koček“. Výběrové řízení na takového zaměstnance prý v roce 2018 vyhlásila jedna dublinská veterinární klinika zaměřená jen na kočičí klientelu. Zvířa¬ta, která musí často strávit dlouhé hodiny u veterináře třeba během rekonvalescence po operaci, totiž bývají stresovaná. Vedení kliniky proto dospělo k názoru, že potřebují zaměstnance na úrovni veterinární zdravotní sestry nebo bratra, který by se kočičkám věnoval, uklidňoval je, hladil, drbal a přitom dával pozor, zda se jejich zdravotní stav nezhoršuje. „Výhodou ve výběrovém řízení byla také dovednost rozpoznat náladu kočky podle různého typu vrnění – kočky totiž někdy vrní nejen, když jsou spokojené, ale i když jsou naopak ve stresu nebo cítí bolest.“

Snadné to ovšem v minulosti neměli ani lidé. Kupříkladu v anglických kostelích v 18. století dbali na to, aby při bohoslužbách nikdo neusínal, natož aby rušil hlasitým chrápáním. Proto býval jeden z farníků za drobnou úplatu pověřen dohledem nad průběhem obřadu a buze¬ním spáčů. K řádnému výkonu zaměstnání byl vybaven dlouhou holí: jakmile zpozoroval, že se někdo z účastníků mše noří do říše spánku, pospíšil si k němu a klepl ho po hlavě. Hůl mohla být obyčejná, ale v některých farnostech se používaly speciální nástavce podle toho, kdo měl být udeřen: „Muži dostali do hlavy mosaznou koulí nebo byli popíchnuti vidlicí, ženám příslušelo ometení liščím ocasem nebo pírky“.

Dnes se naopak setkáváme se službami, které mají brzký příchod spánku v dobře vyhřáté posteli uspíšit. Od roku 2010 některé anglické hotely nabízejí službu „zahřívače postele“. Vše je prý zorganizováno zcela hygienicky a diskrétně: „vyhřívač“ musí mít zakryté vlasy a být oděný do vlněné kombinézy. K jeho vybavení patří dále teploměr, kterým ověřuje, zda už lože dosáhlo požadované teploty 20 stupňů Celsia. Před příchodem klientů musí včas odejít a „zanechat postel úhledně upravenou“.

Seřizovači robotů a ti ostatní
Kniha nijak nereflektuje to, že s postupem robotizace bude mnoho profesí mizet a jiné, jako „seřizovač“ či snad i „vychovatel robotů“, budou získávat na aktuálnosti. Nejde ale jen o kratochvilnou a zábavnou přehlídku profesních bizarností, v níž vydělení a zařazení některých profesí může působit trochu nahodile. Publikace toho skrývá mnohem více: jaksi mimochodem nabízí i některé literární či etymologické exkurzy (pojem „cvok“ coby blázen souvisel s představou po¬matené osoby „s hřebíkem v hlavě“) nebo poučeně uvažuje i o tom, v čem mohl spočívat a spočívá úspěch daných profesí, třeba proutkařství. Když například autor tvrdí, že schopný věštec dokázal dobře rozpoznat sociální zázemí a povahu svého klienta a pracovat s nimi tak, aby vypadal, že ví víc, než by se dalo čekat, plně se v tom shoduje se soudobým českým mentalistou Jakubem Kroulíkem.

V knize sice nemůžeme hledat aktuální katalog povolání, na která se máme začít přeškolovat, až pokladní či řidiče nahradí stroje, ale řadu pozoruhodných (místy až) sociologických sond do každodenního života našich předků, které z nekonvenčního úhlu pohledu odkrývají, jak výrazně se mění spektrum činností, o jejichž potřebnosti je většinová společnost přesvědčena a jež odměňuje.