Přírodní zahrada – pro někoho protikladné označení, pro jiného intuitivní samozřejmost, kterou ani není třeba pojmenovávat. Tento typ zahrady je velmi starý, přirozený, relativně nenáročný, fascinující i léčivý. V poslední době se kvůli nárůstu enviromentální zátěže stává stále důležitější pro člověka a prostředí, ve kterém žije. Uvědomit si skryté významy přírodní zahrady, nebát se slevit z nároků věčně nespokojeného zahradníka a zamilovat se do myšlenky vytvořit kousek zeleně téměř kdekoliv, se nyní pokouší tým autorů, kteří o sobě skutečně mohou s trochou nadsázky prohlásit, že je stromy znají jménem. Dokazují, že zahrada je nejen prastarý zvyk, potěšení a relax, ale rovněž působivý fenomén, který člověka přesahuje, učí trpělivosti, prodlužuje mu život, dodává adrenalin, skýtá nekonečný zdroj poznání a umožňuje mu „vystoupit ze své hlavy“.

Iniciátorem knihy je Viktor Mačura, průkopník alternativního ekologického zemědělství v České republice, ale hlavně majitel lomu Svatá Anna, kde se mu po dynamických peripetiích podařilo zřídit první soukromou přírodní zónu. Do knihy přispěli taktéž geolog Václav Cílek, ekolog Mojmír Vlašín, psychiatrička a psychoterapeutka Martina Hrnčířová a další odborníci, které spojuje láska k přírodním zahradám. Každý z nich je zná a obdivuje ze svého vlastního odborného i soukromého pohledu. Do knihy přispěli také ti, kteří radosti i starosti spojené s rozhodnutím vlastnit přírodní zahradu poznali doslova na vlastní kůži a jsou ochotni se podělit o své cenné zkušenosti. Rozmanitý autorský kolektiv poprvé nabízí možnost seznámit se s přírodní zahradou teoreticky i prakticky, konkrétně i abstraktně. Píše „pro zahradníky, zahradní a krajinné architekty i pro přemýšlivé lidi s několika květináči.“

Kniha přírodní zahradu nahlíží ze čtyř hlavních perspektiv. Začíná hledáním prvopočátku přírodních zahrad v historii národů a kultur, přičemž zvláštní pozornost věnuje Číně a Japonsku. Postupně kapitoly nabývají praktičtějšího rázu – autoři popisují kritéria přírodní zahrady pro ty, kteří cíleně usilují o získání certifikace, podávají přehled původních druhů nejoblíbenějších ovocných stromů spolu s pravidly jejich pěstování a radí, jak na zahradu přirozeně přilákat rozmanitou faunu. Za ústřední část knihy sami tvůrci považují sedm příběhů, v nichž majitelé ukázkových přírodních zahrad popisují svou cestu k jejich zařízení. I když se nepochybně jedná o pozoruhodné příklady nefalšovaného nadšení pro věc, obdivuhodné vytrvalosti, trpělivosti a motivace, v knižním podání by si možná spíše zasluhovaly zapracování do tematických kapitol, aby spolu jednotlivé příběhy nesplývaly a nepůsobily jednotvárně. Závěrečná část publikace přírodní zahradu rozebírá z psychologického, společenského a filozofického hlediska. Texty zde mají spíše úvahový charakter a ukazují zahradničení z vyšší perspektivy, než je ta, kterou může nabídnout rutinní obdělávání záhonů. Ze zasněnosti čtenáře může vytrhnout snad jen ne zcela dokonalá redakční úprava, které by mohlo být věnováno více pozornosti.

Stromy mě znají jménem je kombinace jasného návodu k zařízení přírodní zahrady a neustálého kladení otázek, které mnohem více než jednoznačnou odpověď předpokládají zamyšlení nad její podstatou. Toto střídání občas působí příliš prudce a vyvolává pochybnost, zda z celé knihy skutečně budou mít užitek i ti „s několika květináči“, kteří založení zahrady neplánují. Je však docela možné, že odhodlání čišící z průkopníků přírodních zahrad, napínavé líčení jedinečných momentů ze života stromů, květin, plazů i ptáků přesvědčí k založení alespoň malé přírodní zahrádky i ty nejzarytější „nezahrádkáře“.

Knihu lze považovat za unikátní především proto, že ušlechtilost připisuje tomu typu zahrady, který mohl být díky své přirozenosti doposud považován za nevyhraněný, a tedy těžce definovatelný. Nyní máme jedinečnou možnost se v něm naplno zorientovat, uvědoměle upřednostnit rozvernou přírodu před uměle vytvořenými ideály a přijmout výzvu jménem přírodní zahrada – výzvu, „která si od nás žádá ochotu k trpělivému pozorování přírody a učení“.