Když brněnský opat Gregor Johann Mendel před více než sto padesáti lety prováděl své proslulé pokusy s hrachem a poodkrýval zákony dědičnosti, tušil, že je na stopě něčemu významnému. Ale ani během nejhlubšího rozjímání jej pravděpodobně nenapadlo, že bude jednou považován za zakladatele genetiky, oboru, který zcela změnil náš pohled na přírodu, evoluci i sebe samé. Jak se genetika za těch sto padesát let vyvinula? Jaké převratné objevy přinesla, v čem se mýlila a co nám prozradila o nejrůznějších aspektech našeho života? Jaké jsou její budoucí možnosti a měli bychom je vyhlížet s nadšením, nebo naopak s obavami? Na to i leccos jiného odpovídá v pozoruhodném knižním rozhovoru český genetik a dlouholetý popularizátor oboru Eduard Kejnovský. Protějškem mu byla zkušená novinářka a jeho sestra Ivana Karásková. Výsledkem je informačně bohatá, přesto čtenářsky přístupná kniha Tajemná řeč genů.

Válečnický gen

Ivana Karásková hned na úvod přiznává, že je „ve světě DNA, genů a chromozomů jen zvídavý laik,“ což ale vnímá spíše jako výhodu, protože je tak prototypem čtenáře, na nějž kniha cílí. Tomuto zaměření odpovídá i styl jejích otázek a celkové pojetí textu, který k tématu přistupuje skutečně od píky, tedy třeba objasněním, jak vůbec vzniká nový jedinec, co se děje při oplodnění vajíčka spermií, co je to DNA, jak vypadají chromozomy nebo co přesně si představit pod pojmem gen. Teprve s touto základní teoretickou výbavou se autorský tandem vydává na zajímavou pouť světem genetiky.

Jednou z úvodních zastávek je prozkoumání genetických sklonů ke kriminalitě. Vyšlo najevo, že někteří lidé páchající násilnou trestnou činnost bývají nepoměrně častěji nositeli specifických genů či genetických variant, například alely (varianty) genu MAOA, které se proto dokonce přezdívá „válečnický gen“. Nicméně ne každý násilník má tuto genovou variantu a ne z každého, kdo je jejím nositelem, se stane násilník. Jen málo genů má totiž opravdu jednoznačný vliv na fenotyp (pozorovatelné vlastnosti) organismu. Důležitou roli často hraje interakce s dalšími geny, jimiž jedinec disponuje, a především s prostředím (kultura, výchova, strava a tak dále), v němž vyrůstá. Spletitý vztah mezi geny a prostředím je v genetice takřka všudypřítomný. S geny se pojí spíše sklony či dispozice, jejichž naplnění či nenaplnění závisí na řadě faktorů, což platí všude od inteligence přes výšku po různé nemoci. Člověk sice může mít genetické předpoklady pro vysoké IQ, ale bude-li vyrůstat v nevyhovujícím prostředí (podvýživa, nízký socioekonomický status, nefunkční rodina), svůj potenciál s největší pravděpodobností nenaplní.

Češi jako genetická směs

Autoři se nezalekli ani kontroverznějších témat a hovoří například o hledání genu pro homosexualitu (genetická složka může hrát roli, ale jediný gen, jehož přítomnost by člověka předurčila k homosexuální orientaci, podle všeho neexistuje), geneticky modifikovaných potravinách (rizika jsou daleko menší, než tvrdí odpůrci) nebo genetickém původu Čechů, který odpovídá tomu, že se území České republiky rozkládá ve středu Evropy a odedávna bylo křižovatkou mnoha důležitých cest. Jak podotýká Kejnovský, „testy DNA vyvracejí představu o Češích jako o čistě slovanských obyvatelích české kotliny. Převzali jsme slovanskou kulturu a jazyk, avšak naše genetická identita vypráví trochu jiný příběh. […] Moderní českou genetickou krajinu formovala asimilace či amalgamace (mísení ras) různých skupin.“

Kromě pozoruhodných zjištění, k nimž genetické výzkumy dospěly v uplynulých letech, se rozhovor upne i k budoucnosti, ať už chorobám, s jejichž léčbou by genetika mohla pomoct, tak etickým problémům, které s novými technikami genetického inženýrství nepochybně vyvstanou. Vedle ryze vědeckých problémů v rozhovoru nechybí ani otázky osobnějšího charakteru, například jak se dá skloubit věda s vírou. Ač to některé čtenáře patrně překvapí, Kejnovský se v průběhu života stal věřícím člověkem a o hledání Boha mluví v rozhovoru se svou (nevěřící) sestrou zcela otevřeně. Rozhodně nemá pocit, že by víra byla s jeho profesí biologa v rozporu. V jeho případě se obojí spíše harmonicky proplétá. V této souvislosti rovněž zmiňuje, že vliv na jeho cestu k víře měl i jeho dobrý kamarád, biolog a kněz Marek Orko Vácha. Ani během diskuse o víře se ovšem kniha příliš nevzdaluje od svého hlavního tématu a Kejnovský připomíná, že i za sklony věřit Boha či potřebou spirituality možná stojí specifické geny, respektive genové varianty.

Letem světem

Výše uvedené shrnutí je jen malou ochutnávkou témat, která v Tajemné řeči genů přijdou na přetřes. Ivana Karásková se své role zvídavého laika chopila svědomitě a většinou pokládá přesně ty dotazy, které čtenáři během textu přicházejí na mysl. Občas se však přece jen nechává až příliš strhnout výřečností svého bratra, kterému pak spíše pasivně přitakává, než aby rozhovor aktivně vedla. Takových situací ale není neúměrně mnoho a na otázkách je patrná dobrá orientace v problematice a především poctivá příprava, která je pro publikaci podobného střihu klíčov

Nicméně i když je šíře záběru obdivuhodná, hloubka probíraných témat odpovídá zaměření na co nejširší publikum. Čtenáři, kteří se o genetiku a související končiny biologie alespoň trochu zajímají a čas od času sáhnou po novější knize z této oblasti, časopisech jako Živa, Vesmír nebo i 100+1 zahraniční zajímavost, popřípadě navštěvují weby informující o novinkách z vědy, budou pravděpodobně podstatnou část prezentovaných zjištění už znát. Pro ostatní se ale bude jednat o zábavnou a poučnou jízdu, která je zavede do historie i budoucnosti genetiky a ukáže jim, co všechno geny dokážou i co v jejich moci není, třebaže novinové titulky často naznačují opak.