Jen pár měsíců po vydání anglického originálu vyšel v nakladatelství Jan Melvil český překlad knihy Není to konec světa (Not the End of the World). Nakladatelství, které běžně sází hlavně na zahraniční bestsellery a známé autory (z edice Pod povrchem například Bill Gates, Hans Rosling), tentokrát učinilo odvážnější krok, když zvolilo debut mladé vědkyně.

Při podrobnější analýze ale zjistíme, že i v tomto případě to byla od nakladatelství Jan Melvil téměř sázka na jistotu, Hannah Ritchie je vědecká redaktorka Our World in Data a expertka na environmentální problematiku. Kromě publikování ve světových denících (The Guardin, Washington Post, BBC, Vox) v roce 2023 vystupovala na TEDu s přednáškou Are we the last generation – or the first sustainable one? A také spustila web Not the End of the World, kde jsou data a grafy z knihy dostupné v barevných a interaktivních verzích, a navíc rozšířené o údaje z dalších zemí. V tom samém roce byla zařazena na Vox Future Perfect 50, seznam vědců, myslitelů a aktivistů, kteří se snaží ze světa udělat lepší místo.

Knižní debut Hannah Ritchie tak byl od začátku předurčen k úspěchu, jeho vydání navíc provázela doporučení zvučných jmen, jako jsou Margaret Atwood a Bill Gates, což ještě zvýšilo jeho atraktivitu. České vydání navíc pěkně ozvláštnila grafická úprava; původní barevný kruh na titulní straně knihy nahradil pod taktovkou grafika Martina Peciny kruhový průřez s průhledem do podvodního světa na další straně.

Osobní zkušenost a hledání naděje

Celou knihou se vine osobní zkušenost autorky, která začíná studiem environmentalistiky na Univerzitě v Edinburghu. Očekávala, že jí obor pomůže pochopit souvislosti a najít odpovědi, místo toho však prožívala environmentální žal. V médiích s urputností sledovala přírodní katastrofy a měla pocit, že svět se nezadržitelně řítí do záhuby. Pak ale narazila na videa Hanse Roslinga, který ukazoval, že problémy jako extrémní chudoba, hlad nebo vysoká úmrtnost dětí se v dlouhodobém horizontu zlepšují, což jí pomohlo ve světě spatřit špetku naděje.

Zkusila se stejným způsobem — objektivně, na základě dlouhodobých dat — podívat na přírodní pohromy: „Byla bych dala ruku do ohně za to, že v současné době umírá následkem katastrof víc lidí než před sto lety. Jak moc jsem se pletla. Ve skutečnosti úmrtí následkem katastrof od první poloviny 20. století klesla. A ne zrovna zanedbatelně. Snížila se zhruba desetinásobně.“ (s. 83)

Hannah Ritchie po tomto zjištění napsala e-mail do organizace Our World in Data se zájmem o jakoukoli pozici. K jejímu překvapení dostala odpověď i místo. Našla lék na beznaděj i životní smysl; ten pro ni tkví nejen v ohledávání dat, ale i jich syntéze do podoby, která dokáže co největšímu počtu lidí otevřít oči a dát naději. Jak sama říká: „Dřív jsem byla přesvědčená, že žiju v tom nejtragičtějším období lidských dějin. Teď ale věřím, že lepší doba pro život na Zemi ještě nebyla.“ (s. 29)

Optimismus vs. alarmismus

Svým přístupem se autorka připojila k trendu datového optimismu, který považuje za užitečnější než pesimismus a apokalyptické myšlení, jež z její vlastní zkušenosti vedou k nečinnosti a paralyzujícímu zděšení. Staví se tím do opozice vůči mnoha environmentalistům, klimatologům a aktivistům, kteří se naopak snaží veřejnost alarmovat katastrofickými scénáři, jako například v titulech Neobyvatelná země nebo Breaking Together.

Hannah Ritchie ale podobný diskurz kritizuje i v médiích, když každou kapitolu knihy začíná titulkem ze světových deníků: „Dvě generace lidí vyhubily víc než polovinu druhů světa“ (s. 215, původně The Washington Post, 2018). A ukazuje, jak takové titulky manipulují se strachem a city čtenářů, protože jsou často vytržené z kontextu, špatně pochopené samotným zdrojem nebo vyloženě nepravdivé.

7 velkých environmentálních problémů

Každá ze sedmi kapitol knihy se zabývá jedním velkým environmentálním problémem (znečištění ovzduší, klimatická změna, odlesňování, potraviny, ztráta biodiverzity, plasty v oceánech, nadměrný rybolov). Nikde v knize se bohužel nevysvětluje, proč se věnuje zrovna těmto sedmi problémům, zda je autorka považuje za nejvážnější, nejsnáze řešitelné nebo zda jsou to oblasti jejího výzkumu. Zatímco píše o plastech v oceánech a nadměrném rybolovu, opomíjí třeba zvyšující se kyselost oceánů, tání ledovců a stoupající hladinu oceánů nebo vznikající mrtvé zóny.

Na vybrané problémy se autorka dívá velmi podrobně, sleduje je v minulosti, současnosti, predikuje budoucnost. Vychází ze skutečnosti, že lidský život na zemi nikdy nebyl udržitelný. Na příkladech celosvětově zlepšujícího se stavu znečištěného ovzduší nebo prudce klesajících emisí CO₂ na osobu v bohatých zemích ukazuje, že svět má snad to nejhorší za sebou. Oproti alarmistickým scénářům, které většinou předpovídají umíraní velkého množství lidí nebo dramaticky se snižující úroveň života, hledá Hannah Ritchie řešení splňující dvě podmínky – činí lidský život na Zemi dlouhodobě udržitelným a zároveň zlepšuje blahobyt všech lidí.

Popisuje, jak vyspělé země řadu problémů efektivně a rychle vyřešily pomocí jednoduchých a levných technologií (ozonová vrstva, kyselé deště), pokud měly pocit, že tím zlepšují kvalitu životů svých obyvatel. Stejný vývoj podle ní může čekat i zbytek světa. Předpokládá, že s pomocí vyspělých zemí mohou nejchudší státy přeskočit řadu nešťastných fází a vydat se rovnou cestou udržitelného rozvoje. Podmínkou úspěchu jsou ekonomické investice a zlevňování nových technologií tak, aby chudší země se zvyšující se poptávkou po energii neinvestovaly do zdrojů závislých na fosilních palivech, ale místo toho rovnou využívaly moderní řešení s nízkým dopadem na životní prostředí (s. 102).

Co nás trápit má, a co nemusí

Velké množství dat a grafů je v knize proloženo osobními zkušenostmi a zážitky, které knihu zpřístupňují, data dělají únosná a celek čtivý. Zároveň ale některá autorčina zjištění mohou vyvolat skepsi. V kapitole o potravinách například chladně rozebírá data o dopadu různých potravin na životní prostředí (s. 193) nebo přepočítává kilokalorie dodané v krmivech pro zvířata na kilokalorie získané v mase (s. 180), což působí až drasticky, aby si vzápětí posteskla: „Když jsem kdysi přešla na vegetariánskou stravu, uhlíková stopa naší rodiny se zvýšila. Nezpůsobila jsem to já, ale můj bratr: přesně ve stejnou dobu totiž začal s posilováním. […] prakticky ze dne na den zdvojnásobil svůj příjem masa.“ (s. 195). Tím sice téma umně odlehčuje, její následný apel k menší konzumaci masa se tím ale relativizuje; čtenář může mít dojem, že individuální rozhodnutí jsou bezvýznamná a jeho úsilí může být až bagatelizováno.

V každé kapitole Hannah Ritchie doporučuje konkrétní kroky, které pravděpodobně nevyřeší daný problém úplně, ale mohou co nejvíce snížit jeho negativní dopady. Snaží se rozlišit přínosná řešení od těch, z kterých máme možná dobrý pocit, ale planetu tak úplně nezachraňují: „Papír a voda spolu moc nekamarádí. […] Jak si může někdo myslet, že je dobrý nápad vyrábět brčka z papíru, to nepochopím. Papírová brčka jsou k ničemu, přesto se stala jakýmsi neoficiálním certifikátem udržitelnosti.“ (s. 276) Vyzývá k omezení konzumace masa, současně ale naznačuje, že upřednostňování lokálních potravin a organického zemědělství je podle ní z hlediska udržitelnosti bezvýznamné, nebo dokonce škodlivější než velkochovy a konvenční zemědělství.

Bude to stačit?

V závěru autorka apeluje na čtenáře, že změna musí být systémová – podmínkou je to, abychom do vedení zemí a organizací volili zastánce environmentálních témat, při nakupování podporovali nové a udržitelné technologie a případně posílali peníze organizacím, které je dokážou „efektivně proměnit v dobrou věc“. (s. 323) Varuje, že hádky mezi vegany a flexitariány, zastánci a odpůrci jádra, řidiči elektromobilů a hybridů jsou zcela zbytečné, když naším společným cílem je zlepšit stav životního prostředí. Zatímco se hádáme o nejlepším způsob, jak ho dosáhnout, popírači klimatické změny a přívrženci fosilních paliv jednají a posilují.

V těchto pasážích optimismus autorky místy hraničí s idealismem; Hannah Ritchie mluví o systémových změnách, aniž by zohlednila politické překážky, tlaky fosilního průmyslu a jeho lobbistů nebo složitost mezinárodních dohod. Kritizuje emočně zabarvený mediální diskurz i množství nepravdivých a překroucených informací o environmentálních tématech, ale neřeší, kdo má na jejich vzniku zájem – jak popisuje Vojtěch Pecka v knize Továrna na lži –, ani nenabízí jejich řešení.

Naděje jako první krok ke změně

Není to konec světa představuje příjemné osvěžení v záplavě negativních zpráv nejen o stavu naší Země. Může poskytnout naději na změnu tam, kde mnozí vidí jen temno. Radí, jak k ní může každý sám zcela konkrétními kroky přispět. Čas ukáže, zda její optimismus a samotná existence datově podložených řešení budou stačit a probojují se z papíru přes všechny překážky i do reálného světa. Prvním krokem je však bezpochyby o takových řešeních vědět a šířit je mezi co nejvíce čtenářů: pak se bude fosilnímu průmyslu i zdráhajícím se politikům jen špatně vymlouvat. To, co Hannah Ritchie bezpochyby provádí – kombinací odstupu a tvrdých dat s vlastním příběhem, občasným humorem, ale hlavně upřímným nadšením pro věc –, dělá velmi dobře a snad dokáže svým zápalem nakazit i vás.