Zdá se jako podivné „onemocnění“. Nezpůsobuje ho zřejmě nic konkrétně jednotlivého z toho, co děláme, ale zároveň za něj neseme vinu tak trochu všichni. Nejsme při něm vážně nemocní, ale ani nám není dobře. Když se nám kvůli něčemu spustí imunitní reakce, může nás naše tělo v extrémním případě zabít, přestože se nás, a tedy i sebe snaží chránit. I těmito paradoxy přibližuje kniha Alergie a my. Naše podrážděná těla v měnícím se světě svoje nesnadné téma. Její autorkou je Američanka Theresa MacPhail, lékařská antropoložka, publicistka a spisovatelka věnující se tématům z oblasti zdravotnictví a biomedicíny. Vzhledem k tomu, že není specializovanou lékařkou, se problematiku alergií snaží pojmout v širším kontextu. Hledá odpověď na to, proč lidské tělo občas reaguje tak podrážděně (a přiznává, že o fungování alergií zdaleka nevíme všechno). A zabývá se i tím, s jakými změnami ve společnosti, životním prostředí i klimatu to může souviset, případně jaký je převažující kulturní obraz alergika.  

Podle autorky hodně filmů, seriálů a románů spojuje alergie s tím, že je někdo „lúzr“, „geek“ nebo kulturní outsider, v minulosti byly asociovány s neurotičností, ženstvím, měšťanstvím či přehnanou vzdělaností. Podobné stereotypy MacPhail odmítá a vyvrací. Ukazuje totiž, že alergie jsou univerzálněji rozšířené, než si mnozí lidé myslí, nejen v rámci lidského pokolení, ale i v celé živočišné říši. Najdeme je totiž (minimálně) i u našich domácích mazlíčků a jejich příznaky jsou velmi podobné těm našim: kýchání, chrápání, astma, zvracení a přehnané lízání srsti u koček; kožní vyrážky a neustálé škrábání a olizování srsti u psů; kašlání a sípání u koní. I jejich konkrétní spouštěče jsou pravděpodobně podobné nebo komplementární k těm našim: „Hlavní alergen u psů? Roztoči. Hlavní alergen u koní? Člověkem balené krmivo. Kočky jsou často alergické na pyl trav, stromů a plevele. Kočky a psi mohou být také alergičtí na lidské lupy – protože mrtvých kožních buněk se zbavujeme i my.“

Hlubší příčina je ale pravděpodobně taková, že jejich imunitní systémy jsou vystavovány stejné paletě přírodních i uměle vytvořených látek jako ty naše. A právě zde hledá autorka důvody nárůstu alergií: v celosvětovém poklesu kvality ovzduší, „od zvýšené míry znečištění až po vyšší množství pylu“, v rostoucím podílu průmyslově vyráběných potravin i v nadužívání antibiotik: „Všechno, co posledních dvě stě let děláme, nás pomalu, nepostřehnutelně a neustále dráždí – a alergici jsou jako kanárci v uhelném dole, kterému říkáme naše životní prostředí. Dnes jsou to možná jen oni, kdo trpí, ale zároveň jsou předzvěstí toho, co čeká nás všechny.“ Alergie jsou podle jednoho alergologa, jehož jak autorka cituje, „model zdravotních důsledků klimatické změny“, protože jsou prvními oběťmi naší kolektivní transformace životního prostředí a každodenního chování. Obecně prý platí, že se silnější ekonomikou roste četnost poruch imunitního systému. Takže například imigrantům z méně bohatých zemí trvá po přestěhování do bohatší země přibližně dva až pět let, než se u nich rozvine alergie.

Vzhledem k tomu autorka rozvažuje nad tím, jaká právě v rozvinutých zemích přijmout konkrétní opatření, není totiž možné, aby se alergici vyhnuli kontaktu s alergeny (chemickými látkami, pyly, bílkovinami) bez spolupráce všech lidí okolo. Cokoli prosadit přitom podle ní není snadné: „Od zákazů pochutin obsahujících arašídy v letadlech až po nové zákony o označování potravin se jakékoli nařízení zaměřené na pomoc alergikům setkává s významným odporem části veřejnosti.“ A zvláště v prostředí mladistvých bývají podle ní alergici často terčem drsné a záměrné šikany. Na sociálních sítích lze snadno najít scény, jak dvanáctileté dívce s alergií na mléčné výrobky někdo na obličej natřel sýrový dip, či třináctiletého chlapce, který zemřel po tom, co mu na holou kůži hodili plátek sýra. Nebo vyprávění dospělého muže, který vzpomíná, kolikrát některý spolužák použil sendvič s arašídovým máslem, aby ho při obědové přestávce odehnal od stolu.

Sama za sebe autorka dodává osobní recept, jak pomoci alespoň svému imunitnímu systému: konzumovat více přírodních potravin a méně průmyslově zpracovaných; dostatečně spát a hýbat se (což ovšem doporučují takřka všichni odborníci píšící o zdravém životním stylu obecně). Vedle toho MacPhail dodává, že se přestala každý den sprchovat, nemění tak často povlečení a nepoužívá na kůži tolik přípravků. A navíc si prý dala závazek snížit svou vlastní uhlíkovou stopu a volit politické kandidáty podporující ochranu životního prostředí a kroky proti změně klimatu.

Především pak volá po změně našeho pojímání vztahu člověk – příroda i naší osobní identity. Entita, kterou označujete slůvkem „já“, je podle ní „souhrn mikroorganismů a buněk“, které společně vypadají a fungují jako „lidská bytost“. Neboli „jsme chodící soubor bakterií a virů s chytrým telefonem v ruce a botami na nohou“. Naše tělo je obrovský počet buněk (lidských i jiných), které v ideálním případě fungují v symbióze. A to nejen podle autorky, podobné myšlenky jsou alespoň u intelektuálnějších autorů stále častější, i když voliče zvláště protiekologických stran není snadné o nich přesvědčit. Důsledky, které z této pluralitní koncepce člověka autorka vyvozuje pro budoucnost alergií, jsou ovšem velmi překvapivé: „Pokud dokážeme změnit definici toho, co znamená být člověkem, a naučíme se s mikroby nejen koexistovat, ale také je podporovat a pěstovat svůj vztah s nimi, pak by se alergie mohly dost možná stát věcí minulosti, stejně jako pravé neštovice.“ Pokud některé prognostické pasáže knihy mohly vyznívat poněkud fatalisticky, tak tento závěr se naopak může jevit jako až příliš optimistický a nedostatečně odůvodněný.

Popírači klimatických změn by možná MacPhail obvinili, že alergie politizuje a ideologizuje a „tahá“ je na pole kulturních válek. Všichni ostatní ale zřejmě nebudou mít problém přijmout, že „k rostoucímu výskytu alergií přispívá vývoj civilizace“, jak tvrdí i jiné zdroje. A třeba se poznání, že „jsme chodící soubor bakterií a virů“, časem stane mainstreamem, který už nebude nikoho udivovat ani šokovat. I když samotné uvědomění se této skutečnosti samo o sobě alergie rozhodně neodstraní…