Různých knih o tom, jak komunikovat s kočkami, u nás vychází desítky. A návodů ke komunikaci s lidmi mnohonásobně více. Celkem originálně ale mezi těmito dvěma skupinami textů působí titul Jak vyjednávat s kočkou. Člověčí průvodce uměním přemlouvat, protože kombinuje obojí. Americký novinář Jay Heinrichs v knížce tvrdí, že „přimět kočku, aby dělala, co se po ní chce, bývá dost těžké“. Nicméně pokud se to naučíte, jednání s lidmi pak už „zvládnete levou zadní“.

Analogie, které autor nabízí, ve své přiléhavosti kolísají. Srovnává třeba důležitost základního tělesného postoje během komunikační situace, která nepopiratelně platí u všech živočichů včetně člověka, ale přísný kritik by mohl namítnout, že v tomto kontextu by se teoreticky hodily spíše příklady z říše nelidských lidoopů, kteří mají řeč těla nám lidem podobnější než kočkovité šelmy.   

Přesvědčivější jsou pasáže o tom, že kočičí předení na nás lidi působí skoro jako droga, jsme díky němu povolní či přímo zvladatelní: „Kočky se nás svým předením snaží ovládat. A zabírá jim to.“ Každá kočka moc dobře ví, že ona složka předení, která říká „tvoje přítomnost mi dělá radost“, je klíčová, chce-li být hlazena (dál) nebo by pro sebe ráda získala nějaký jiný bonus. „Dobrá zpráva je, že to svedeme skoro stejně dobře jako kočka a umíme docílit efektu, který funguje jako předení.“ Konkrétní příklad ze života? Puberťačka si potřebuje vypůjčit mámino auto. Než na ni vybafne „Půjčíš mi auto?“, měla by začít „mentálně příst“. Třeba si předtím připomenout všechno dobré, co pro ni kdy máma udělala. Uvědomit si všechny oběti, které podstoupila. Pomyslet si, jak je vlastně máma prima, i když často zapomíná, že už její dcera není malá holčička. „Prostě si o ní předoucně myslet jen to nejlepší.“ Přičemž podle Heinrichse nálada bývá většinou nakažlivá: „Předoucí kočka nakazí svým předením i další kočku. A s matkami je to stejné.“ Dcera to auto sice možná nedostane hned, ale alespoň si obě prožijí chvíle souznění a pohody, což dívce z dlouhodobého hlediska snad pomůže dosáhnout svého.

Jiná kapitola zase líčí to, jak můžeme o něčem přesvědčit kočku, například aby dobrovolně vlezla do přepravky, kterou sama od sebe nijak nevyhledává, naopak.  Vezměte si dvoumetrové prkno, radí autor, a opřete ho o linku tak, aby vedlo přímo k přepravce. Zařiďte to tak, aby byl zbytek linky zatarasený. Na prkno můžete položit kuřecí pamlsky, ale není to nutné: „Většina koček rampám odolává jen těžko. Podobně jako lidé chtějí postupovat nahoru“. Do přepravky ale pamlsek dejte, i kdyby jenom za odměnu. Je tu celkem slušná šance, že kočka začne rampu zkoumat. Každý krůček je mrňavý čin, díky němuž ten následující působí jednodušeji. Samotná přepravka je zkrátka jen další krok, žádný velký závazek. Navíc nám rampa – prostřednictvím řady malých krůčků vzhůru – promění přepravku z nepříjemného místa v něco, co působí nevyhnutelně, dokonce žádoucně: v nejvyšší bod rampy. Jak podobný princip funguje v lidském světě, třeba při hledání práce? Autor radí žádat po potenciálních zaměstnavatelích spíš informace než práci. Vykládejte jim, že se chcete dozvědět, jak se ve své profesi stali tak úspěšnými, což je ekvivalent kuřecích pamlsků na rampě. Většina lidí totiž „ráda povídá o svých úspěších“. Následně je požádejte o další kontakty a řekněte, že chcete zůstat ve spojení. Tím je pomyslně vyvedete o kousek výš po rampě: „Až dozraje čas, využijte jejich pomoc k získání místa. Proměňte svůj nový kontakt v kočičí rampu.“

Současná knižní produkce je plná přeslazených titulů o takřka nadpřirozeně osvícených kočkách, případně o „skupinovém kočičím vědomí“. Přisuzována je jim nadlidská moudrost a to, že umí „využít přítomný okamžik“. Co se týká přítomnosti, má podle autora tahle filozofie hodně do sebe: „Má na svědomí spoustu spokojených koček.“ Ovšem do přepjatých teorií o skupinovém vědomí se Heinrichs rozumně nepouští, a co se týká vyjednávání a přesvědčování, radí spíše se soustředit na budoucí cíle.

Svoje téma autor pojal stejně neotřele a kreativně jako už ve své starší, výše zmíněné knize Thank You for Arguing (česky Rétorika pro každého, 2007), v níž mezi pozoruhodné řečníky zařadil i Britney Spearsovou nebo Homera Simpsona. I v této kočičí knize Heinrichs používá jemný humor a nadsázku, jako když si mírně utahuje z pejskařů („Copak by byla s bezelstnou kočkou sranda? To už si rovnou můžete pořídit psa.“). A hlavně když zvířecí způsoby hravě přenáší do lidského světa, přičemž není nutné ho ve všem a vždy brát zcela doslova: „Kočky by vám řekly, že chuť a čich skvěle fungují při rozvíjení vztahů... Když někoho žádáte o ruku, vážně byste měli sedět vedle něj. Neposílejte esemesku a nenajímejte si na to skupinku tanečníků. Zkrátka svou druhou polovičku polibte, případně ji něžně hryzněte do šíje. A pak se navzájem trochu olízejte“. To základní, totiž že bychom ke všem kočkám i lidem měli přistupovat s respektem, s „trpělivostí, tolerancí a taktem“, jak se od své vlastní kočky naučil a nezávisle na něm pregnantně popsal novinář Antonín Pelíšek, to ovšem Heinrichs myslí zcela vážně.