Na Škole pokročilých zahraničních studií (SAIS) na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimore v americkém státě Maryland proběhl ve dnech 6.–7. května 2020 autorský workshop zabývající se mimořádně vážnými politickými, právními, sociálními, ekonomickými, geostrategickými a environmentálními výzvami, s nimiž se v situaci globálního oteplování a měnícího se světového řádu musí vyrovnávat Arktida. Projekt byl realizován pod záštitou Institutu pro zahraniční politiku a Centra Henryho A. Kissingera pro globální záležitosti na SAIS v rámci univerzitního programu „Spojené státy, Evropa a světový řád“. Workshop se kvůli pandemii covid-19 uskutečnil online a výsledkem virtuálního setkání odborníků na arktickou problematiku „od Anchorage přes Moskvu po Adelaide“ a „od Nuuku po Hongkong“ je sborník textů The Arctic and world order , vydaný v témž roce na Univerzitě Johnse Hopkinse. Český překlad vyšel pod názvem Arktida a světový řád v nakladatelství Karolinum v roce 2024.

Duchovními rodiči a hlavními redaktory sborníku jsou finsko-německá politoložka Kristina Spohrová, profesorka mezinárodních dějin na London School of Economics and Political Science, a Daniel S. Hamilton, americký seniorní vědecký pracovník Institutu pro zahraniční politiku na SAIS. Na redakci příspěvků všech 23 spoluautorů se podílel Jason C. Moyer, ředitel programu „Spojené státy, Evropa a světový řád“ v Institutu pro zahraniční politiku na SAIS.

Stěžejní témata současné Arktidy

Jednotlivé eseje sborníku vycházejí z několika stěžejních témat současné Arktidy. Globální oteplování, které v Arktidě probíhá mnohem rychleji, než je celosvětový průměr, s sebou přináší nepopiratelné negativní aspekty jako uvolňování kysličníku uhličitého a metanu z tajícího permafrostu do atmosféry, radikální změny počasí – sucho, přívalové deště, povodně –, nárůst lesních požárů vedoucí k odumírání severoamerických boreálních lesů a evropské a sibiřské tajgy, rychlejší tání mořského ledu a grónského ledovcového příkrovu vedoucí k nebezpečnému zvýšení hladiny světových moří a mnoho dalších nepříznivých jevů, a to i v rovině živé přírody. Klimatická změna však zároveň znamená lepší možnosti využívání nerostných surovin (zejména energetických zdrojů – ropy a zemního plynu), nárůst objemu rybolovu a vytváření nových přepravních tras, které propojí Atlantský, Severní ledový a Tichý oceán a výrazně zkrátí spojení mezi Evropou, Amerikou a Asií (Severozápadní průjezd, Severní mořská cesta, Transpolární mořská cesta). Tento „arktický paradox“ naráží na stávající právní regulaci v Arktidě v režii tzv. „arktické pětky“ (země, jejichž pobřeží přímo zasahuje do Severního ledového oceánu, tj. Kanada, USA, Norsko, Dánsko/Grónsko a Rusko) či „arktické osmičky“ (arktické státy, které jsou zakládajícími členy Arktické rady, tj. Kanada, USA, Norsko, Dánsko, Rusko, Švédsko, Finsko a Island), která byla zcela vyhovující před několika desetiletími, ale v současnosti naráží na specifické zájmy dalších aktérů z řad tzv. „nearktických“ zemí v čele s novou globální mocností Čínou. Je zřejmé, že úsilí těchto dvou skupin směřující k lepšímu využívání přírodního bohatství a námořních cest mimo výlučnou ekonomickou zónu arktické „pětky“ (200 námořních mil od základní pobřežní linie a v případě uznání nároku na rozšíření kontinentálního šelfu ještě dále) zvyšuje napětí nejen v legislativní rovině (snaha o nastolení „nového právního řádu“ v Arktidě), ale může být také zdrojem intenzivnější militarizace celé arktické oblasti.

K. Spohrová a D. S. Hamilton v úvodní stati s plně vypovídajícím názvem Od poslední hranice k první hranici: Arktida a světový řád docházejí k závěru, že „poslední“ (donedávna nikoho nezajímající) světová hranice a jedno z posledních bílých míst na mapě světa se rychle proměnila na „první“ hranici v ohnisku celosvětového zájmu. Arktický režim nepředstavuje úplný a ucelený systém (institucionální rámec), který by pokrýval celou škálu politických agend tohoto regionu. Organicky se vyvinul v mozaiku konkrétních „tvrdých“ a „měkkých“ právních prostředků a často vzájemně provázaných formálních a neformálních opatření na státní, regionální, subregionální a místní úrovni. Oba hlavní redaktoři se ptají, do jaké míry se arktický režim dokáže přizpůsobit novým projevům nacionalismu, zda těžba surovin může pokračovat udržitelným způsobem a zda Arktida jako zóna míru a spolupráce dokáže přežít globální politické tlaky, které na ni dopadají. Snaze o nalezení odpovědí na tyto otázky s výhledem až do roku 2040 přizpůsobili výběr spoluautorů a jejich textů.

Geopolitka a klima

Většina příspěvků je zaměřená na arktickou (geo)politiku v souvislosti s klimatickou změnou včetně „arktické výjimečnosti“ (myšlenka z období studené války, kdy byla Arktida popisována jako jedinečná „zóna míru“ a „území dialogu“ mezi Západem a Ruskem, navzdory konfliktům jinde ve světě), konkurenčních politických narativů (sociálních interpretačních rámců) či specifických přístupů nearktických států. Relativně velký prostor je věnovaný novým možnostem arktické námořní dopravy, otázce svobody moří (Úmluvě OSN o mořském právu UNCLOS), strategické spolupráci Ruska s Čínou při budování Severní mořské cesty (z čínského pohledu Polární hedvábné stezky) či budoucím transpolárním tranzitům, opět v souvislosti se změnou klimatu. Pozornost několika autorů si vysloužila vojenská dominance Ruska v arktické oblasti, která vznikla zneužitím arktické výjimečnosti (excepcionalismu) mírového soužití a v době zostřených geopolitických vztahů by mohla opustit narativ nutné obrany a vyústit v agresi vůči sousedním zemím. Důležité místo v esejích zaujímají také nové, klimatickou změnou ovlivněné možnosti využívání energetických zdrojů (ropy a zemního plynu včetně produkce a distribuce LNG), kde je nutno počítat s nadstandardní podporou ruské vlády „svým“ těžařským a distribučním společnostem, neboť přírodní zdroje v ruské arktické oblasti již nyní představují pětinu HDP země.

Klíčová role původních obyvatel i Ruska

Jedna kapitola je zcela zaměřená na ochranu přírody v Arktidě a další řeší pojem „bodu obratu“, což je ostrý přechod od statu quo k čemusi novému, a to v nejrůznějších „arktických“ souvislostech, většinou – ale nejen – v rámci změny klimatu. Jeden esej se věnuje sporu Spojených států a Kanady o Severozápadní průjezd, ve kterém Kanada paradoxně zastává podobné právní stanovisko jako Rusko v oblasti Severní mořské cesty (odkaz na úmluvu UNCLOS, kterou Spojené státy sice z hlediska obyčejových norem mezinárodního práva uznávají, ale dosud neratifikovaly). Kanada se navíc opírá o práva původního inuitského obyvatelstva na svou zemi. Zmíněný spor však zásadně nenarušuje velice těsnou severoamerickou spolupráci, a tak z geopolitického či vojenského hlediska vlastně o nic nejde. Grónský ministerský zmocněnec a vedoucí grónské reprezentace pro USA a Kanadu vysvětluje zahraničněpolitické rozhodovací pravomoci ze zorného úhlu původních obyvatel Arktidy, nikoli příslušníků většinových národů arktických států, což vede k různým definicím tohoto regionu. Snaha nearktických států o uplatnění většího vlivu v oblasti může navíc vyústit v jejich střet s těmi, jimž Arktida „patří“ dnes.

Mnozí autoři zmiňují změnu geopolitické situace po obsazení Krymu Ruskem v roce 2014, která se promítla i do arktické oblasti. Ze všeobecně akceptovaného pohledu demokratických zemí na novou realitu vybočuje příspěvek profesora Alexandra N. Vylegžanina, vedoucího programu mezinárodního práva na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (univerzita MGIMO), který odkazuje na ruský narativ o porušování lidských práv a právního státu na Ukrajině před rokem 2014. Odborný právnický text jeho příspěvku je navíc doplněn připomínkou různých „západních“ invazí do Ruska – od francouzského tažení v roce 1812 až po německou okupaci v letech 1941–1943. Profesor Vylegžanin zdůrazňuje, že po tolika negativních zkušenostech a ztrátě desítek milionů obyvatel je většina ruských občanů pevně přesvědčena o tom, že aliance NATO vedená Spojenými státy je hlavním potenciálním útočníkem, který by mohl vpadnout na ruské území. Uznává, že v současné době napjatých vztahů USA s Ruskem a Čínou dramaticky vzrostlo riziko světové války, ale připouští, že Arktida může zůstat zónou mírové spolupráce, pokud bude respektován – a nikoliv zpochybňován – územní status quo tohoto regionu na základě úmluvy UNCLOS. Současně podle něj platí, že všechny státy, včetně nearktických aktérů, mají zájem na promyšlené aktualizaci regionálního právního režimu, a to s ohledem na ekonomické aktivity, zlepšení bezpečnosti lodní dopravy a ochranu a zachování arktického životního prostředí. Tento názor je velmi důležitý, protože bez aktivní účasti Ruska, které má zdaleka nejdelší arktické pobřeží, není žádné udržitelné řešení právní situace v uvedeném regionu reálné.

Vzhledem k tomu, že sborník vznikal v době vrcholící pandemie Covid-19 ještě bez implementace účinné vakcíny, jeden z autorů – profesor Lassi Heininen z Laponské univerzity a hostující profesor na ruské Severní (arktické) federální univerzitě – varuje před možností zneužití pandemie jako záminky k autoritářským řešením zdravotních, politických a ekonomických problémů jednotlivých zemí.

Obrazovou přílohu knihy tvoří 13 ilustrací a fotografií. Jsou na nich uvedeny různé definice Arktidy od Vysoké Arktidy po Subarktidu (na základě linie severního polárního kruhu, červencové izotermy, hranice lesa či AMAP – arktického programu pro monitorování a hodnocení), mapa přírodních zdrojů (ropy a zemního plynu) v Arktidě, vojenská infrastruktura v Arktické zóně Ruské federace (včetně fotografie letecké základny Nagurskoje v zemi Františka Josefa), právní hranice oceánů a vzdušného prostoru Arktidy a arktické námořní trasy a přístavy (včetně detailního zobrazení hlavních tras Severozápadním průjezdem).

Nová situace v regionu

Závěrem je nutno zmínit zvýšení globálního napětí, které autoři esejů ve sborníku nemohli předvídat, neboť originál vyšel v roce 2020. Od tohoto roku se spolupráce v Arktidě začala postupně drolit, pandemie koronaviru Covid-19 ji však neukončila, pouze omezila. Zásadní trhlina se objevila po rozpoutání agrese Ruska proti Ukrajině v únoru 2022, která má v arktickém regionu významné geopolitické důsledky. Kvůli porušení mezinárodního práva ze strany Ruska se zbylých sedm arktických států (A7) rozhodlo pozastavit svou účast na zasedáních Arktické rady a jejích pomocných orgánů a obnovit regionální spolupráci bez účasti Ruska. Přestože lze rozhodnutí A7 pochopit, je zřejmé, že bez Ruska bude složité prosazovat projekty v oblasti ochrany životního prostředí, jakož i v dalších oblastech, které jsou koordinovány a rozvíjeny v rámci Arktické rady.

Jakkoli ruská agresivní válka proti Ukrajině nezasáhla přímo Arktidu, dramaticky ovlivnila bezpečnostní situaci v regionu. V reakci na to se tradičně neutrální státy Finsko a Švédsko staly členy NATO. Spolu se sílícím velmocenským soupeřením mezi Spojenými státy a Čínou je jen málo vyhlídek na to, aby Arktida byla i nadále považována za výjimečnou zónu míru, jak ji koncem osmdesátých let 20. století zmiňoval Michail Gorbačov.

Jedinečný sborník o nejsevernější oblasti zeměkoule

Co se týče českého vydání knihy, vynikající překlad Davida Sanetrníka je doplněný seznamem názvů „arktických“ institucí a dokumentů a obohacený novými českými ekvivalenty běžně používaných „arktických“ pojmů. Překladatel konzultoval technické termíny s českými odborníky z oblasti politologie, sociologie, vojenství, lodní dopravy, práva, geografie či ekologie a doplnil překládaný text jejich poznámkami, které často překračují horizont roku 2020, a jsou proto aktuálnější než originál.

Kniha Arktida a světový řád je jedinečný, informačně velice obsažný soubor esejů o problematice nejsevernější oblasti zeměkoule v roce 2020. Doufejme, že se v nejbližší době uskuteční „follow-up“ virtuálního setkání odborníků na Arktidu, které by zohlednilo vyhrocenou globální krizi po ruském vojenském útoku na Ukrajinu.