Geolog a esejista Václav Cílek (nar. 1955) je těžko přehlédnutelná postava českého mediálního světa. Jeho články a rozhovory můžeme najít v rozsáhlém spektru tiskovin, které jsou jinak od sebe co do politické orientace i míry odbornosti značně vzdálené. Nejčastěji nyní publikuje v Týdeníku Echo a v internetovém deníku Echo24. Povaha jeho textů je proměnlivá: někdy se vyjadřuje rozvážně a uměřeně, jindy popustí uzdu výmluvnosti, takže pak i takové Parlamentní listy s gustem publikují články o tom, že podle Cílka jsou „Němci ve skutečnosti rasisté“.

Mít přehled o všech tématech, jimiž se zabývá a k nimž se vyjadřuje, není právě jednoduché. Všem, kteří si svůj dojem z této proteovské bytosti chtějí sjednotit či zpřehlednit, je určena kniha rozhovorů Poutník časem chaosu, v níž Cílek rozmlouvá s novinářem Janem Dražanem o věcech, kterými se léta zabývá, i o svém životě.

Ať je to zásluha spolubesedníka, redakce, či samotného zpovídaného, kniha Cílka prezentuje spíše v oné první zmiňované poloze. Čili jako člověka uvážlivého, jenž ve vyjadřování zná míru, neuchyluje se přehnaně často k mystickým zvoláním ani k extremistickým prohlášením. Ovšem jádro jeho názorů se nemění, takže jak už jsme u tohoto autora zvyklí, výrazy typu „velká transformace“, jíž lidstvo prochází, se v textu nešetří, stejně jako se v něm trochu neurčitě a nepodloženě medituje o české národní povaze a obhajovány jsou tu tělesné tresty pro děti.

Politická náruč
Místo nazlobeného a žlučovitého proroka, který je jindy schopný redaktora vyplísnit, že mu klade údajně „blbé“ otázky (šlo o dotaz, co může lidstvo zítra udělat proti suchu), kniha nabízí portrét konsenzuálního a konstruktivního učence, průkopníka nových oblastí poznání. Na rozdíl od některých starších vyjádření zde protagonista nachází i slova chvály pro Evropskou unii („klimaticky, potravinově, a dokonce i energeticky stabilní uskupení“) a o lidech, kteří se s ním z různých důvodů názorově dlouhodobě neshodují (Václav Klaus) nebo mu před časem vyčítali jeho koketování s populisty (Martin C. Putna), se vyjadřuje spíše neurážlivě, nekonfrontačně, smírně. Porozumění nachází i pro Tomia Okamuru: prý si spolu pěkně popovídali o moderním umění – což mu jistě můžeme věřit, ale je otázka, zda politikovo sběratelství uměleckých děl tedy máme vnímat jako organickou součást jeho upřímných snah o povznesení národní kultury. (Pro legitimizaci Okamurovy strany ovšem nepoměrně více udělal kardinál Duka svým blahopřejným povolebním listem.)

Zatímco na nabídku České televize natočit s ním díl pořadu Třináctá komnata Cílek paradoxně odpověděl, že souhlasí, ale nesměl by být o něm, v recenzované knize o sobě přece jenom leccos prozrazuje. Vzpomíná na školní léta prožitá v Tanzánii, kdy při jedné příležitosti musel s mačetou v ruce chránit otci záda při střetu s jinými příchozími do tábora, i na hrabalovskou Libeň, již si zvolil za svou rodnou čtvrť, třebaže pochází z Brna-Židenic a bydlel na Proseku.

Co se týká politické přináležitosti, je Václav Cílek zřejmě konstantně nevyhraněný. Za normalizace na otázku, co by dělal, kdyby mu někdo nabídl vstup do KSČ, odpověděl, že dotyčný přijít může, ale na vlastní nebezpečí, což prý stačilo k tomu, aby nabídka nebyla opakována. (Stal se prý tehdy „obětí vlastního humoru“, komentuje to dnes.) Následně se přiřadil spíše k nepolitickým skupinám disentu (své samizdaty vydávali například i jogíni), což je podle něj málo známá součást tehdejšího světa. V letech 2004 až 2012 pak byl ředitelem Geologického ústavu Akademie věd České republiky. O tomto svém účinkování, pokud je známo, veřejně příliš nemluví, ale v knize uvádí, že musel tvrdě vyjednávat o finančních podmínkách dostavby budovy ústavu. A ač není nijak zvlášť praktický člověk, podařilo se (mu) prý ušetřit kolem dvanácti milionů korun.

Nastartoval jsem
Kniha rekapituluje jednotlivé speciální oblasti, o kterých zpovídaný vědec a literát psal, a to i formou samostatného esejistického shrnutí a bibliografie – mnozí čtenáři asi budou překvapeni, že je toho ještě více, než tušili. Cílek rovněž popisuje svou snahu vytvářet celistvé obrazy, multidisciplinární syntézy, které jsou z hlediska specialistů nutně povrchní. Takto komplexně kupříkladu líčí význam hornictví, k němuž má jako geolog velmi blízko, pro formování evropské mysli, a to z hlediska nových technologií, organizace práce, rozvoje bankovního zajištění i nutnosti investorů, prospektorů, různých specialistů a ekonomů. Podle Cílka není náhoda, že otec Martina Luthera byl báňský podnikatel, takže i jeho syn už vyrůstal v mentalitě nového, moderního světa.

V dřívějších knihách se Cílek s nemalou rezervovaností vyjadřoval o pouze knižní učenosti. Kupříkladu v publikaci Prohlédni si tu zemi čtenářům předhazoval: „Já vlastně nevím, proč o těchto věcech píši a vy je čtete, místo toho, abychom chodili po místech“. Což ale souběžně vyvažoval obranou knih. V tomto bilančním rozhovoru rekapituluje, nejen kolik jich sám vydal, ale mnohdy i v kolika exemplářích se prodaly a jaký mají odhadnutelný vliv. S jistou hrdostí dokonce poznamenává, že sám James Lovelock byl dojat, když se dozvěděl, že jeho myšlenky šíří některé zdejší učebnice, na nichž se Cílek podílel, již na základních školách. V recenzované publikaci tentokrát chybí onen sebezpochybňující tón, autor naopak opakovaně zdůrazňuje, v kterých četných oblastech patřil mezi myšlenkové průkopníky. Kupříkladu v případě kyberpsychologie prý měl dojem, že by o této problematice měly mluvit stovky psychologů, kteří o tom ale nemluví, a tak se rozhodl svými články nastartovat debatu.

Umetená cestička
Závažný podíl na dojmu přehnané sebeprezentace z celé knihy má tazatel Jan Dražan, pracující rovněž pro Echo24, který Cílkovi nijak výrazně neoponuje a nevytváří kýžený kritický korektiv. Nekonfrontuje jej s jeho některými spornými výroky (s výjimkou myslivců střežících hranice nebo polemického listu od Martina C. Putny). Nepřipomíná, že například o kyberpsychologii u nás vyšly celé knihy, ani příliš nepátrá, zda na některé Cílkem vylíčené události nelze pohlížet i jinak (a položit v tom smyslu otázku). Aniž bychom to mohli nestranně posoudit a rozsoudit, lze ve výše zmíněné organizaci, kterou vedl, zaregistrovat i hlasy, že jeho vykonávání funkce ředitele bylo „katastrofické“, že zmíněnou dostavbu budovy měl na starosti především ekonomický náměstek a Václav Cílek spíše „podepisoval papíry“ a ústav reprezentoval na veřejnosti, přičemž se však ukázalo, že práci kolegů zmiňuje minimálně.

Odborník na vulkanické procesy Vladislav Rapprich veřejně (v Lidových novinách) kritizoval, že Geologický ústav pod Cílkovým vedením odmítal dávat souhlasy ke společným projektům s dalšími organizacemi nebo tyto spolupráce značně ořezával. A našli bychom i řadu dalších polemických článků, například Mluvím, tedy jsem od Jana Simkaniče nebo O vědě a vědění od Ladislava Nagye.

V otevřeném rozhovoru měla i některá z těchto polemických témat zaznít. Takto totiž kniha vyznívá příliš sebeoslavně, skoro jako budování kultu prvního skutečně žijícího českého Cimrmana. Literární kritik Jiří Trávníček v souvislosti s autorovou druhou knihou napsal, že Václav Cílek nám „poněkud zguruovatěl“, a recenzovaná kniha tento proces posouvá o velký kus dopředu, nebo jej dokonce úspěšně završuje.