Tomáš Sedláček se proslavil svojí hojně překládanou a dobře prodávanou knihou Ekonomie dobra a zla a nadále si udržuje pozici ekonoma, který je schopný pronášet úvahy na takřka jakékoli téma od mytologie až po populární kulturu nebo třeba moderovat pořady o literatuře. Kromě častého hostování v rozhlase i televizi také pravidelně píše pro noviny, přičemž soubor jeho sloupků pod souhrnným názvem Druhá derivace touhy vydává jeho domovské nakladatelství 65. pole. První svazek nese název Člověk duše-vnější a kromě ekonomie se zaměřuje na filozofii, teologii, psychologii a mýty, přičemž ve velké míře parafrázuje či rozvádí to, co autor napsal už ve svých předchozích knihách. V Sedláčkově odvážném propojování konceptů z odlišných oblastí se projevuje jeho kreativita, fantazie či vynalézavost, ale možná v až příliš rozbujelé míře. Jeho intuitivní nápady nejsou mírněny skeptickým úsudkem ani ohledem ke konkrétním faktům, všední realitu příliš přisekává podle svých velkolepých vizí a schémat. Někdy má navíc sklon k poněkud kýčovitě absolutistickému vyjadřování, jako když výroky některých českých politiků označuje za „čisté zlo“ nebo prohlášení kardinála Duky interpretuje jako satanistické.

Na první pohled tedy jeho úvahy působí efektně, ale po bližším seznámení s textem se nezřídka jeví sice jako inspirativní, ale současně jako velmi sporné a diskutabilní. Těžko například pochopit, jak Sedláček došel k tvrzení, že žijeme ve stále sterilnější době, kdy není vůbec dovoleno fyzicky se dotýkat. Jak obecně uvádí například Jan Komeda ze Školy Umění milování, společnost začíná být přeregulovaná a stále izolovanější, „současně ale sílí proud lidí, kteří to vnímají obráceně a naopak chápou, jak důležitý a příjemný dotek je“. Proto organizuje žádané seznamovací akce, které jsou založeny na fyzickém kontaktu a blízkosti. Těch se samozřejmě neúčastní každý, ale například mezi mladšími ročníky se u nás masově rozšířil ze zahraničí přejatý zvyk při pozdravu se objímat a symbolicky líbat na tváře. Před rokem 1989 se přátelé při pozdravu běžně neobjímali, maximálně soudruzi jako Leonid Brežněv a Gustáv Husák – pohled na jejich vzájemné polibky byl ale spíše odstrašující…

Stejně sporně český ekonom tvrdí, že „nahota se paradoxně stává i v dnešní přesexualizované společnosti jakýmsi citlivým tabu: málokdo je nahý, i když je doma sám a nikdo se nedívá“. Ač je těžké v této oblasti najít nějaké věrohodné průzkumy, zdá se evidentní, že v tomto ohledu je dnes Západ obecně liberálnější než třeba na počátku 20. století, kdy se prý v movitějších francouzských společenských vrstvách od dívek očekávalo, že si samy sebe nebudou prohlížet nahé v zrcadle ani v zrcadlící se vodní hladině při koupeli. Za tím účelem byl dokonce vyráběn speciální pudr, který vodu zakaloval tak, aby „koupající se ženu ochránil před pohledem na její hanbu“. Podle Mileny Lenderové ještě v 19. století platilo, že kdykoli si dívky převlékaly košili a zůstaly zlomek minuty nahé, „zavřely oči a pokřižovaly se. Řada žen tak dospěla, aniž kdy spatřila svůj vlastní pupík“.

Také Sedláčkovy odskoky k etologii vyznívají pochybně: „Ve zvířecí říši se živá bytost neustále nachází ve dvou základních typech pohybu − buď v pohybu k něčemu, nebo v pohybu před něčím. To první je posun k potravě či rozmnožení a to druhé je útěk před nebezpečím. Obojí je klíčové pro zachování rodu. Obojí je také nekonečné − ať se ona bytost nají, jak chce, bude mít brzy opět hlad. To samé platí o bezpečí, které bývá málokdy trvanlivé.“ To je velmi reduktivní, protože řada zvířat projevuje také hravost či zvídavost. A najít se u nich dají dokonce i jakési protorituály, například pohřební u strak nebo „dešťové tance“ a tance u vodopádů u šimpanzů. Daného zjednodušení se autor dopouští jen proto, aby do kontrastu k nelidským zvířatům mohl postavit člověka, jehož pohyb je „určován spíše touhami než potřebami“, přičemž „na našich snech a touhách není moc daného nebo přirozeného“. Ano, konkrétní realizace našich potřeb a tužeb se výrazně mění v závislosti na kultuře a historické epoše, ale současně autor příliš velkoryse přechází tu skutečnost, že základ většiny potřeb máme společný s generacemi našich prapředků, včetně těch předlidských. K těm patří i touha někam patřit – a žel také vyhraňovat se vůči jiným skupinám. Sedláček oproti tomu sní o vzniku vskutku globálního soucítění, jenže se domnívá, že na cestě k němu jsme se „zasekli na národě“. A fantazíruje: „Kdyby národů nebylo, atomová energie by nebyla nikterak nebezpečná, protože by se energie atomu dala používat jen pro mírové účely.“ Ano, zní to pohádkově krásně, ale velmi idealisticky. Oč realističtější je proti tomu vize Karla Čapka o planetě ovládnuté mloky, kteří jsou „všichni stejní, všichni jsou Mloci; všichni mají stejnou kostru“. A přesto mezi nimi věčný mír nezavládne, naopak, najdou si jakoukoli záminku k vzájemnému vymezování a bojům: „Jedni bydlí na západním břehu a druzí na východním; budou se potírat třeba ve jménu Západu proti Východu. Tady máš evropské Salamandry a tam dole africké; to by v tom byl čert, aby nakonec ti jedni nechtěli být víc než ti druzí! Nu co, půjdou jim to dokázat ve jménu civilizace, expanze nebo já nevím čeho; vždycky se najdou nějaké ideové nebo politické důvody, pro něž Mloci jednoho břehu budou muset podřezat Mloky z druhého břehu.“

Uším liberálního čtenáře budou četné Sedláčkovy myšlenky jako obrana Evropské unie nebo zastávání se uprchlíků znít sympaticky. Ovšem odpůrcům EU může jeho pojetí národa jako čehosi negativního, na čem se „zasekáváme“, jen potvrzovat jejich předsudky o tom, že Brusel chce údajně evropské občany násilně odnárodňovat. A pokud autor varuje, abychom lidskou bytost nevnímali na základě „racionálně-egoistického matematického modelu“, tak sám trochu vytváří model člověka, který je zbaven všeho živočišného.