Co by v dobré recenzi nikdy nemělo chybět, a co tam naopak být nemusí? Co je hlavním úkolem kritika? Jak dílo hodnotit a zasazovat ho do kontextu? A jak v dnešní době reflektovat literaturu, když na internetu málokdo umí rozlišit mezi informacemi poskytovanými erudovanými kritiky, nadšenými čtenáři a pracovníky marketingu jednotlivých nakladatelství? Na tato témata s redakcí iLiteratury debatoval Petr A. Bílek z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, jeden z hostů první iLiLaboratoře literární kritiky.

Čtenář na rozdíl od profesionálního kritika většinou usedá ke knize především proto, aby si užil dojem z ní. „A tu přichází kritik, aby soudem, rozborem, srovnávacím a analytickým postupem tuto rozkoš zeslabil, tento požitek zrušil, tento dojem, který právě svou jednotností a plností tak mocně ovládá duši, rozložil na složky, na součinitele, na nepatrné duševní prvky. (…) avšak kritika z těchto životných konkrétních jevů odvozuje suché, abstraktní zákony, povšechná a obecná pravidla,“ citoval Bílek dílo Arne Nováka Kritika literární z 20. let 20. století. Tehdy ovšem dominovala tištěná média, a úloha kritiků se tak od té doby nutně změnila.

O sto let později, v dnešní éře on-line zdrojů, do pole literární recepce vstupují – vedle těch tištěných – také kulturní rubriky v internetových periodikách, reklamní a marketingové materiály, booktubeři i fanouškovské portály. Hranice mezi fanouškovskou zprávou o četbě, odbornou kritikou a PR sdělením je pro běžného příjemce značně zamlžená a postupně se i nebezpečně stírá.

Jaká je tedy současná literární kritika a co by měla reflektovat? Petr A. Bílek formuloval pět tezí:

Literární recenze ztratily schopnost informovat o knize, nemají větší vliv na její prodej. „Jedním z tradičních úkolů literární kritiky bylo upozorňovat na určité knihy a informovat o nich. Už se však ztratily hranice a povědomí o tom, co je seriózní a profesionální výkon, a co je naopak dobrovolná nebo placená propagace určitého typu knížek. PR oddělení, blogeři, booktubeři a influenceři se o šíření informací postarají lépe. Seriózní recenze s nimi v tomto ohledu nemohou soutěžit.“

Literární recenze se nepíšou ani tak pro současnost, jako spíš pro budoucnost – proto, že jsou a navždy budou dokladem o recepci daného titulu, dané literární produkce. „Vzhledem k prvnímu bodu je dopad recenzí v současnosti sporný. Velká výhoda seriózních webů je ovšem v tom, že jsou archivovány, tyto recenze tedy zůstanou jako doklad o literární recepci pro další generace.“

Právě zřetel k recepci se stal součástí standardního akademického výkladu, online recenze mají a budou mít výhodu v dostupnosti. „Způsob práce s literárními texty se na akademické půdě v posledních dvaceti či třiceti letech změnil: hodnotí se nejen struktura a význam díla, ale i jeho dobový a případně i následný způsob vnímání. Pokud o nějaké současné knize bude někdo v budoucnosti psát diplomku, bude jistě dohledávat i dobové recenze. Přijde mi symptomatické a důležité, že recenze by na rozdíl od blogů neměly zmizet. Budou dokladem o tom, jak se s daným dílem popasovávali kultivovaní recenzenti.“

Kromě tradičních úkolů, jako jsou interpretace a hodnocení, by základním úkolem recenzování měla být i kontextualizace. „Jde o individuální interpretační výkon, kterého ‚běžný‘ čtenář není schopen. Já každou vydanou knihu beru jako určitý posun na ‚literární šachovnici‘. Tu šachovnici znám, tím pádem vím, kde je král a královna, a jsem schopen určit, že vydání knihy je například tah pěšákem. Recenzní výkon by namísto nějakého důrazu na hodnocení, především to kladné, měl spočívat v interpretačním aktu – někam ty knížky přiřadit.“

Základní recenzentova otázka by tudíž měla znít: co to znamená, že daná kniha vyšla? Co se stalo tím, že daná kniha vyšla? „Recenze jsou dnes občas bohužel jen nahodilými výkřiky, vzniklými z nutnosti rychle něco napsat. Ty nemají chuť a čas se ptát, co se vydáním té dané knihy změnilo. Co se například stalo tím, že vyšel Topolův Citlivý člověk? Jak se ta zmiňovaná šachovnice přepsala?“

Co by tedy mělo podle Petra A. Bílka být současným úkolem recenzentů? „Pouhé hodnocení mi připadá jako anachronismus. Podstatnější je aspekt toho samotného interpretačního výkonu. Recenze by měla být i jakýmsi zasíťováním, pokusem o nalezení souvislostí. Úkolem recenzenta je říct: ta kniha vyšla, a co to znamená? Jak se díky ní proměnila literární šachovnice?“