V maturitních seznamech (a nejen v nich) se najde hromada obecně čtenářsky přístupných děl, která se žánrově řadí k science fiction, ale spíš než na technické výdobytky blízké či vzdálené budoucnosti se soustřeďují na mechanismy lidské povahy ve světě převráceném naruby. Mají proto potenciál oslovovat publikum bez ohledu na jeho čtenářské preference či věk. O přístupnosti a nadčasovosti (spojené zřejmě i s přetrvávající či obnovující se čtenářskou a potažmo i diváckou oblibou nejrůznějších antiutopií) svědčí i zájem nakladatelů a vydavatelů. K posluchačům audioknih se tak v posledních letech dostaly klasické tituly v čerstvém zpracování jako Wyndhamův Den trifidů (Radioservis, 2017), Malevil (Kristián Entertainment, 2018) Roberta Merlea, Dickův Blade Runner (OneHotBook, 2016), Heinleinovy Dveře do léta (Walker & Wolf, 2017) nebo texty Raye Bradburyho vycházející z řady vydávané nakladatelstvím Plus (později Knihou Zlín).

Minimálně první dva jmenované zaznamenaly úspěch – Den trifidů v podání Norberta Lichého získal v rámci cen Audiokniha roku ocenění za jednohlasou četbu, Malevil zase zabodoval na poli té vícehlasé. Tuto pomyslnou řadu rozšířilo v loňském roce vydavatelství OneHotBook audiální aktualizací textu, jenž zůstal tak trochu ve stínu slavných filmových zpracování. Je to škoda, byť je filmová Planeta opic (1968) klasikou světové kinematografie.

Současnému filmovému divákovi bude asi známější, a zřejmě i přístupnější nejnovější trilogie (2011–2017), ta však z původního příběhu využívá pouze základní motiv a svou velkolepostí stojí zcela jinde než text založený na postupech dobrodružné literatury a citlivé práci s ironií. Planeta opic francouzského spisovatele zejména válečných, špionážních a sci-fi románů Pierra Boullea je relativně útlá knížka s jednoduchou kompozicí. Partnerský pár putující ve vzdálené budoucnosti vesmírem nachází „vzkaz v lahvi“, jehož obsahem jsou vzpomínky člověka, který objevil opičí planetu. S tímto jednoduchým rámcem souvisí drobná výtka, již by posluchač mohl vůči audiálnímu zpracování vznést. A to, že interpret, jemuž je svěřeno celé vyprávění v ich-formě, posluchačům prezentuje i úvodní a závěrečnou scénu s manželským párem vyprávěnou ve třetí osobě. Zvolit pro tyto sekvence druhého interpreta se zdá možná zbytečné vzhledem k tomu, že by dostal na starost jen několik vět, ale na druhou stranu by to dávalo smysl. Jednak proto, že David Novotný jako hlavní interpret by byl v takovém případě exkluzivním hlasem určeným skutečně pouze pro „paměti“ z lahve, jednak by vynikl onen rámec, který není jen záležitostí kompozice, ale který Boulle využívá, aby znásobil závěrečnou pointu. Při určování vypravěčských partů (respektive jejich omezení na jeden) ale zřejmě mohlo hrát roli, že nálezci čtou rukopis tak, že jej partner předčítá partnerce.

Tak jako tak hlas vypravěče, konkrétně výše jmenovaného Davida Novotného, přirozeně ztotožňujeme s autorem rukopisu, nikoli s jeho nálezcem. Jde o velmi zkušeného a vytěžovaného interpreta, zejména u vydavatelství OneHotBook a Tympanum. Nejvýrazněji se do povědomí posluchačů zapsal jako interpret literatury pro děti a mládež, kde mu jsou svěřovány celé série (například Doktor Proktor Joa Nesbøho nebo série Cressidy Cowellové Jak vycvičit draka). U všeho toho funění, hekání, škytání a střídání hlasů jeden občas skoro nevěří, že jde o vyjádření jediného člověka. Znalce dětských audioknih v Novotného podání tak může napoprvé překvapit jeho umírněnost, pokud dojde na četbu pro dospělé. I v této kategorii je obsazován docela často a napříč různými žánry, klasiku nevyjímaje. Například se jako jedna z tváří Dejvického divadla (jakkoliv už není stálým členem souboru), jehož herci se pro OneHotBook v střídají v načítání audioknih podle Ericha Maria Remarquea, stal interpretem románu Nebe nezná vyvolených. Nejen tam se ukazuje, že v audioknihách, které nejsou určené pro dětského čtenáře, často rezignuje na okázale se proměňující hlasy a spíše se snaží v jemných nuancích pracovat s charakterem dané postavy. Samozřejmě dokud nepotřebuje ztělesnit nějakou stereotypní figuru. Podobně postupuje i v Planetě opic.

Francouzský novinář Ulyxes Mérou se během průzkumné výpravy společně se svou posádkou vedenou profesorem Antellem dostává na neznámou planetu, kde lidé nedisponují mentálními schopnostmi (například řečí), chovají se jako divoká zvířata a s jako takovými je s nimi i nakládáno. Civilizovanými obyvateli planety jsou gorily, šimpanzi a orangutani, jejichž společnost je stratifikována právě na základě jejich rasy, přičemž každá z nich má svou specializovanou oblast působení. Ulyxes popisuje přistání na neznámé planetě, fascinaci objevující se tlupou nahých lidí a posléze zajetí celé posádky skupinou ozbrojených a oblečených opic na koních. Boulle při popisu osudů svého hrdiny využívá postupy klasické dobrodružné literatury a novinářova snaha zorientovat se v hierarchii a zvyklostech společenství, v němž se ocitl, nezřídka připomíná Swiftova Gullivera. Režie Hynka Pekárka vede tuto skutečnost v patrnosti, a Novotného vyprávění tak plyne v konverzačním tónu starého dobrodruha-pozorovatele popisujícího skutečnosti ostatními dosud neviděné. Samozřejmě pouze zdánlivě neviděné, protože neustále dochází k mimoděčnému odhalování podobností mezi společenstvím lidí a opic (ve vzájemném převracení pozic těch „vyvinutých“ a těch „degenerovaných“). Dialogy se sice v textu objevují, ale vzhledem k tomu, že postav není příliš a že rozhovor většinou probíhá jen mezi Ulyxem a někým dalším, Novotný nepotřebuje vytvářet velkou plejádu hlasů. Svůj um naopak může soustředit na práci s textem, kde se často objevuje ironie a jehož hrdina zejména v závěrečných částech vyhodnocuje zjištěné informace, na jejichž základě se zamýšlí nad mechanismy lidské i opičí společnosti, klade sám sobě otázky a vše doplňuje zvolacími větami. Interpretace obecně hraje na notu až romantické archaičnosti, což vzhledem k zasazení do vzdálené budoucnosti a hudebním předělům založeným na elektronických tónech vytváří posluchačsky atraktivní kontrast.

Celý tento dojem je ještě posilován tím, že od roku 1970, kdy Planeta opic poprvé vyšla česky, se používá stále tentýž překlad Josefa Hajného. Platí to i pro nejnovější tištěné vydání románu z dílny nakladatelství Argo (2018), kde oproti původní verzi najdeme skutečně jen drobné lexikální změny (například místo „rozhodujících prvků do bádání“ tu máme „rozhodující poznatky“) a z něhož vydavatelství vycházelo. Jen škoda, že audiální verze od argovského vydání nepřejala také doslov Marka Holana. Ovšem zpátky k jazykové stránce. Hrdina „sotva popadá dechu“, „je vděčen“ nebo používá termín „televizor“. Padesát let je zkrátka znát, jakkoliv to není na překážku porozumění či plynulosti čtení. A výše popisovanému napětí mezi minulým a budoucím to každopádně pomáhá.

O to evidentněji z celé nahrávky vyplývá univerzálnost příběhu. Úpadek lidstva zlenivělého a zlhostejnělého natolik, že mu dříve či později hrozí degenerace nebo nahrazení je jako narativ i po takřka šedesáti letech aktuální, jakkoliv se kontexty neustále proměňují. Audiální zpracování navíc dává původnímu textu šanci promlouvat i k novým zájemcům o dílo Pierra Boullea o to víc, že se to děje bez filmové velkoleposti.